Pohádka dávno uprchlého jara (1923)

Báseň lyricko-epická a jiné verše, Josef Kuchař

Diplomatická verze Ediční verze
POHÁDKA DÁVNO UPRCHLÉHO JARA. BÁSEŇ LYRICKO-EPICKÁ A JINÉ VERŠE OD JOSEFA KUCHAŘE.
OBÁLKU KRESLIL FERDINAND ENGELMÜLLER.
1923. NAKLADATELSTVÍ BORSKÝ A ŠULC V PRAZE-ŽIŽKOVĚ.
[3]
POHÁDKA DÁVNO UPRCHLÉHO JARA. (SEN A SKUTEČNOST.)
[5] TOBĚ, KTERÁ VÍŠ.
[6] Já Tobě tyto zpěvy píšu – dnes ještě ve poupátku spíš, snad tušíš, snad už víš, jak pro Tě cítím, pro Tě dýšu – však brzo, poupátko mé, brzo již kouzelným lásky vzruchem svým srdcem i svým duchem se ve vědomou krásnou růži probudíš. 7 I.
Vstoupila mi jako zázrak náhle v moje srdce žitím spráhlé, zkvetla jako z jara sedmikráska, jako netýkavky něžný květ, jako tucha ráje, svatý vznět, ostýchaváostýchavá, tichá k Tobě láska, o níž nesmí zvědět zlý ten svět – neboť setřel by to kouzlo s duše jeho hrubý smích, jako duhové ty barvy s lepých křídel motýlích. II. II.
 Červnová noc venku tiše snila – svět byl sladké vůně pln a tich; na sadě jen ptáček ze sna vzdych. V modru nebes velký měsíc svítil – – Jeho mystická zář zplna lila modrý přísvit kolem po větvích, vnikala mým oknem, a já cítil tajuplný jeho dotek na svém loži jako poselství kés – smilování boží. Vzrušen políbil jsem zbožně něžnou zář... Náhlé pochopení oživilo moji tvář, a mně blahem, štěstím plakati se chtělo: bylť to paprsek, jenž v dáli líbal Tvoje čelo. O dvou polibcích těch Tvoje duše snila, že se jimi k ráji lásky probudila. 8 III.
S rozkoší vzpomínám si ještě dnes, jak kytku vzácných růži jsem Ti nes a vložil bílých do rukou. Já vyznával Ti jimi touhu svou a vkládal do nich duši celou, snem lásky sladkým rozechvělou, zářící v lístcích rosou nebeskou. Mně bylo, když jsi obrátila ke mně svých srnčích očí plachý, třpytný vděk, jak zřelo by z nich sladké kouzlo jemně hlubokých, čistých lesních studánek. Jemňounký úsměv nachem zaplavil Ti líc – jím touha Tvá mé tiché lásce spěla vstříc, a všecku blaženost, již skýtá zem, mně v ústa vtisklas prvním polibkem. Nás slastný odlesk ráje, nebeský jal vznět – ty naše duše počaly si rozumět... IV.
Jak radostně mé srdce zaplesá vzpomínkou na náš výlet do lesa! Kraj celičký se jevil v zlaté záři jak milý úsměv v zardělé Tvé tváři. Tvé hnědé očí hleděly tak snivě k okraji lesa, jenž se týčil mlčelivě. Horoucí nad ním opar slunce žhnul, 9 a kolem ani lísteček se nepohnul. V bělounkých šatech, žlutém kloboučku šlas se mnou po zeleném paloučku, kde kynulo nám z bujných, svěžích trav tisíce pestrých květů na pozdrav, a u potůčku, který kolem lučin spěl, dav pomněnek k nám modré oči obracel. Což radost jiskřila z Tvých očí zřídla, když motýl s květu na květ přelétnul a rozestřel tu duhová svá křídla, neb z temna hvozdu, jež se pohádkami chví, nám zvěstovala kukačka své proroctví. Kol pro vše mělas oko, zájem, cit, mou duši znalas jasem rozzářit, mne spoutat svého srdce do osidla, že jarou chutí k životu jsem byl jak zpit, vší krásou kolem dal se unést, omámit. Dnes ještě vidím, jak Tvé očí zazářily, když v náručí nás ujal lesa chládek milý, a v zápětí hned výkřik, pružný těla shýb – a radostně jíž zvedlas ruku – byl v ní pěkný hřib. A stále teď již pátrala jsi ve mlází – můj toužebný zrak nedočkav Tě provází, a sotva že Tvůj vábný zjev se mezi stromy kmitnul, já nadběh’ Ti a blažen v náruč jsem Tě chytnul. Pak mlsně hledat malin, jahod vděky jsme z lesa sobě vyšli do paseky. Dost našla jich Tvá ručka – Tvému oku dík! Však nejblažší mně tane v duši okamžik, 10 svých do rtů když jsi vzala vonnou jahůdku a nabídla mým ústům chutnou lahůdku; vždyť všecky slastí světa v požitek se slily: – Tvé medové rty jahůdku mně osladily... Tak celé odpůldne jsme v jara krásných snech svůj život trávili a v bujných radostech. Již hodně k večeru se temněl nebes klín, a stromy lesa prodlužovaly svůj stín, když ruku v ruce, se sladkými pocely jsme ztichlými se poli domů vraceli, nesouce kytku pomněnek a kopretin. Daleký západ v zlatě hasnul, zvolna v noc se tměl – nám v duši krásný den se právě k jitru probouzel. V. V.
 Nás horování unášelo v hvězdné světy... Již zahrady kol zdobily se aster květy a podzimním se rouchem oděl širý kraj – však v našem srdci vonně kvetla jara báj. Sluneční odpoledne před večerem v Tvé zahrádce se lesklo v kouzlu sterém, a mezi stromy vzpomínek jak vínky babího léta vznášely se pavučinky. Tvých u nohou se záhon aster chvěl... V nich náhle octl se Tvé ručky běl, a v malé chvíli ve rozkošném zmatku jsi podala mně kytku na památku. Ó ani v smrti nezapomenu těch chvil, 11 jak vroucně, dlouze jsem Tvou ručku políbil. Mne jalo nejslastnějších citů chvění – ten dárek Tvůj byl ráje přislíbení. Tu kytku něžných aster chovám ještě dnes, je vroucně k ústům tisknu, v srdci hořký kvil, že navždy zašly chvíle, nesoucí mne do nebes, kdy jsem tak krásně jenom o andělech snil. VI.
Kraj zapad’ do sněhu, a mrazné větry vějí, mladičké stromy u cest trčí ze závějí... Tvá zahrádka, kde pohřben květů sladký vděk, se bíle usmívá jak luzný obrázek; snad čarným ovzduším se nad ní chvělo, co pohádkou nám v ňadrech rozpučelo... Tam zastal jsem Tě často čekat u plůtku a smlsnul polibku mně nabídnutou jahůdku, když za nedělních jasných odpoledních chvil dalekou cestou z města jsem k vám pospíšil. Ta cesta bílou krajinkou a za mrazu mne lákala jak k zázračnému obrazu. Co dálka byla mně, co mráz a sníh; mne touha nesla na svých perutích, mou duši lákala pár sladkých mžiků vnada své myšlenky a city s Tebou vyměnit: Tys byla tolik krásná, nevinná a mláda a mělas svého strýčka neskonale ráda, a znalas čistým ženstvím svým mne okouzlit. 12 My svými srdci tonuli jsme v modré dáli, kde v zlatých oblacích se skvěly naše ideály. Já našel ukryto v Tvé vroucí mladé duši, co v okolí svém nadarmo jsem hledal, co celý dlouhý život můj mně nedal, co pro mne zapadlo ve pusté světa hluši. Ten klenot vyvážil jsem duše Tvojí ze hlubin, já byl bych proň se vrhl třeba smrti v klín. – Má touha po Tvé cestičce šla jak Tvůj stín... V Tvých hnědých očích jaké štěstí pro mne plálo, mé srdce v nejsmělejších snech se nenadálo. VII.
Propastným úděsem se moje duše tměla: – Tys, drahá, náhle vážně churavěla... Můj všecek zprávou zlou se hroutil cit, já nechtěl, nemohl jsem uvěřit. Ach, přetěžká to mému srdci rána – což brána smrti pro Tě zotvírána?... Mně bylo, plamenným jak archanděl by mečem z ráje ven mne vyháněl. – A když jsem, zdrcen, k Tvému lůžku přistoupil a zřel Tvé povyhaslé oči, bledou líc, Tvůj smutný úsměv, letící mně bolně vstříc, Tvou celou postať, zlomenou a beze sil: mně draly v zrak se slzy, v hrdlo hořký kvil, a nevystíhlý žal mou duši zaplavil; já hrozný pocit měl, jak nežil bych už víc... 13 Ach, na sta útěšných slov se rtů mých se chvělo, má ruka laskala Tvé vlasy a Tvé čelo. Tak zbožně jsem Tvou ručku stisk’ a políbil, jak polibkem bych v Tobě mučednici ctil. A při odchodu násilím jsem stlumil vzlyk, bych nestrpčil Ti rozloučení okamžik. Pak sněhem, na němž odlesk měsíce se skvěl, jsem jako bezduch do města se potácel. A doma dlouho do noci jsem na svém loži se zmítal, modlil, vzýval smilování boží. Až k ránu usnul jsem, a sen tklivého dojetí mou duši pojal v kouzelné své objetí: – Tys ve komůrce mrtva v rakvi spala, zář měsíční Tvou krásnou hlavu celovala, a clony víček navždy pevně uzamkly ty srnčích očí Tvojích čisté studánky. Šatečky bílé, jako z mlhy tkané, záplavou kvítí byly posypané. Z nich hořce sladká vůně jizbou vála, a z rakve dlouhý závoj k zemi splýval, a měsíc v jizbu tesklivě se díval... Ach, srdce mé jsi z ňader s sebou vzala, ty, sama květ, jež ve kvítí jsi spala. Hle, volným okénkem druž ptačí přilétala a na okraj Tvé rakve mlčky usedala. Ta ptačí druž se nad Tebou jak v žalu sklání pro něžný soucit Tvůj, Tvé lidské smilování: Tys dojata jim sypala vždy hojný zob, kdy mráz a sníh té drobotině kopal hrob. 14 Dnes splácely Ti za vše, co jim tvoje štědrost dala, a z klícky Tvého kanárka Ti píseň lkala... Já v koutku jizby tiše klečel, změněn v sloup, mé nitro tmělo se v propastnou smutku hloub – ** Oh, jaká radost kolem skrání mých se vila, když z choroby své šťastně jsi se pozdravila! Mou celou bytostí zachvíval slastný pocit, jak ze smrtelných mrákot byl bych náhle procit’. VIII.
Dost dlouho pod sněhem kol země snila – sníh sešel, nad krajem se rozvlnila zas s modra teplých nebes tucha jara. Kol obzor jasní se a vánek věje svěží, a než se nadáls – země v zlaté záři leží, že v snech a písních naše duše hárá... My okouzleni sluncem rozhodli se v mžik opustit spolu těsný, dusný pokojík, a ruku v ruce údolíčkem jsme se brali, kde zkvetlé stromy koruny své pozvedaly. Nás cesta vedla k lesu do polí. Nad námi skřivánci již šveholí, a v pravo, v levo travou ozdobený pás byl pampelišek pln a něžných sedmikrás. Opojnou vůni kolem šířil střemchy vděk, a hloh byl pln rozkvetlých poupátek, 15 a každým krokem v udivené ve zraky nám padly nové jara zázraky, že každý nerv se rozkoší a vznětem chvěl – svět kolem nádhernou nás krásou opájel, nás kouzelný omámil jara vonný dech, a touha, která vzníceně nám v srdci pučí, nás sobě vespol náhle vtiskla do náručí, že chvíli spočinuli jsme si na ústech... Rozkoší nevýslovnou jsme se chvěli a na vše kolem sebe zapomněli: nám srdce k srdci, duch se k duši upíná, jak oba bychom byli bytost jediná. Snad kouzlo, jež nám duši slastně zaplavilo, se vzneslo večer k nebi jako hvězdný sen, a z jitra rozzářilo v opojný se den, o jakém kdy udivené tvorstvo snilo: Hle, stromy, luhy tonou květů záplavou, kol nad krajem se moře vůně rozvlnilo a čary barev k sobě všecky zraky zvou, co krásy, kouzla v světě, vše se v rozkoš slilo – zem v štěstí splývá se zářící oblohou. IX.
Mou duší táhnou kouzelných jak stínů hry vzpomínky sladké na ty letní večery, kdy po Tvém boku, umlouvaje schůzku příští, jsem podél břehu řeky kráčel k přístavišti. Tichounce k zemi snášelo se teplé šero, 16 z kostelní vížky na klekání zvonek zněl... Kraj kolem dokola vždy víc a víc se tměl, však na nebi se rozsvěcovalo hvězd stero. Omamnou vůni květů dýchal luh i sad a zasněný zpěv ptactva linul ze zahrad. Hláď Vltavy se ocelově v šeru leskla, a v dáli z loďky tichá píseň pozasteskla. Kés světlo čarovné se třpytně v řeku lilo: to ohvězděné nebe se v ní zrcadlilo. Mystická kouzla opřádala nebe, zem – my zněmli, jati krásou, slastí, úžasem, a těsněji jsme druh se k druhu přivinuli, jak tichý břečtan ke kmeni se něžně tulí; vždyť rukou zázračnou nám v srdce sáhla vesmíru duše tajuplná, neobsáhlá. Oh, jaké teplo, světlo se v mou duši vlilo – mé dávné mládí se to ke mně přitulilo... Ten čarný květ jen jednou v žití rozpučí – já slastí byl bych zemřel ve Tvé náruči. A v dáli velkého již parníku se blíží světla. Hladina řeky září světel rozekvetla, a tiché vlny šplounavým se ruchem vzduly: s parníkem výletníci do přístavu vpluli. – My spolu loučíme se, naše oči planou – „Buď s bohem, drahá!“ „S bohem, strýčku, na shledanou!“ A v přítmí vzduchem vlál Tvůj bílý šáteček. Zasykla pára, sirény se ozval skřek, a parník zvolna pluje stmělou hladinou. – 17 Břeh vzdaluje se, obrys Tvůj se halí tmou – – Z plující lodi do tmy jiskry zapadají – v nich vzpomínky mé, drahá, na Tě v duši hrají. X.
Kdy je mi teskno v duši, rád si vzpomínám na blažené ty doby, kouzelný jich mžik, kdy v parnech léta stoupali jsme k výšinám, kde ve chladivém stínu lesa pnul se kostelík. Malinká vížka s křížem svatým nad ním čněla, a před ním na řeku v kraj vyhlídka se rozestřela. Kolkolem hluboký nás klid tu obepřádal, a nad hlavou nám pluly zlaté obláčky; rozkošnou melodií kos tu se drozdem se hádal a na sta jiných pěvců slétlo se tu na táčky. Kytice pestrých květů vetkány jsou v stráň i mez, a vůní opojnou vzduch prosycen až do nebes. V temenech sosen jemňounký si větřík hrál a v lesní pohádky nám duši zapřádal. Jak zlákalo nás v snění kukaččino volání a duhobarvých motýlů rej pestré na stráni! Tu z naší duše prchly rmut a žití tíž, my srdci svými byli sobě, nebi blíž – a nad hlavami leskl se nám s vížky v slunci kříž. A kdys v mystickém trnutí a zbožné mysli v snách jsme spolu ruku v ruce překročili svatý prah. Nám bylo v duši jak v jiného světa vidinách. V chlad, šero, ticho, v obrazy kol, ve nástěnné fresky 18 sem okny slunce tkalo přitlumené arabesky. Velebným zamrazením naší myslí proletí taj cizích světů, zbožná touha, svatá ponětí. A náhle gloriola slunce utkvěla Ti na tváři – mne pocit jal, jak měl bych s Tebou jíti k oltáři, jak líbeznému svazku našich srdcí snad by měl tu před Bohem již kněz jen požehnat, jak upadl bych náhle ve zázračný sen, v němž o třicet let byl bych pozděj narozen, jak smilováním božím bylo by mně odpuštěno již svých dávno minulých let nésti těžký kříž... A slastném ve vznětu jsem před oltářem ruce spjal – ten velký mžik můj celý další život obetkal. – V tom náhle nad svatyní, Bůh nám budiž milostiv, se rozlehlo v náš úžas rachocení hrůzné – síň svatá zatměla se, ve hlavě sny luzné. A vichr zved se, třásl okny, jimiž šlehl blesk, a za ním s oblohy se znovu sřítil hromu třesk, a les v to ozvěnou se vztekle rozburácel: do vřavy vichru, v hukot vrcholů a v praskot dřev zněl hrůznou hudbou sykot blesků, hněvný hromu řev, a v mocné dutí bouře všemi směry blesk se kácel. Den soudný rozpoutal se ve ohnivé lázni. My ve vřavě té k sobě stuleni jsme v plaché bázni. Ach, čekali jsme, srdce neurčitě tuší, že zasaženi bleskem vydechnem tu duši: Jen myšlenka nám sladká umenšila bolu, že sobě ve náruči zemřeme tu spolu. 19 V tom oslnivým světlem boží posel do svatyně tnul – však našich čistých srdcí on se nedotknul! To krutá byla zkouška, božské potvrzení, pohádka našich srdcí že mu hříchem není. XI.
Rád zamyslívám se, jak osten trpkých muk, jenž někdy chmurně zaplavil mé čelo, jež v životě se tolik natrpělo, se rozplynul pod dotekem Tvých hebkých ruk. Kdy hlavu zaclonil mně utrpení stín, Tys jemně ujala ji ve svůj měkký klín, a povznesouc ji, políbila na čelo, že slastné trnutí mně tělem prochvělo, řkouc v cituplném svého srdce hnutí, že hlava má Ti stojí za zvednutí. Já v žilobití ručky Tvé jsem cítil, že slova Tvá jdou duše ze hlubin, vždyť v oku Tvém nebeský soucit svítil. To krásné oko Tvé svým smutkem se mnou lkalo a pomoc v soužení mně němě přísahalo. V té době opojená moje duše snila, až na věky se zamknou oči moje, by cituplná, něžná ručka Tvoje s Tvým obrazem je navždy zatlačila. Tak prožitých tu mžiků krátkou blaženost bych opuštěný v hrobě cítil na věčnost. 20 XII.
Tak žili v pohádce jsme, ve nevinném snění – byl kus to štěstí, které není k zapomnění... Však, co je štěstí? Motýlek to zlatý, jenž blýskne barvami a v oblacích se ztratí, je květů pel, když setře se, co z krásy zůstane? Je sladká vůně růže, která za mžik vyvane... Snad s nebes výše hvězdnou září na nás svítí, když nízký pahorek náš kryje hrobní kvítí – – Tak v naši pohádku, v duhové naše štěstí zlý život náhle udeřil svou hrubou pěstí. Je lósem krásy, všeho, vznešeno co jest, že zanikne – jen mlžná o tom poví zvěst.... Vše časem přikryje všednosti šedý prach – jen paměť krásná žije v světlých vidinách. Co nevyslídí také světa zlobné oči, co nepokálí slinou jeho závist, vztek – vše strhne – není místa v jeho kolotoči pro kouzlo snů a zlatých pohádek – – My zmoudřeli, jak toho žádá zlý si svět, však v našich srdcích přátelství plá cit a vznět, a jeho vroucnost vzpomínkou vše přežije, až jednoho z nás na věky hrob přikryje. XIII.
Mně nezbývá,nezbývá leč Tobě, drahá, díky vzdát, že kouzlo bytosti Tvé, Tvoje něha vřelá mně na chvílí zde v žití nebe otevřela... 21 Jak moh’ bych pro jinou kdy bytost plát? – V mém životě kdys tměl se muk sráz divý, jak hrob byl temný, jak smrt mlčelivý. Mně zbývalo jen v neznámý se sřítit svět, kde věčná propast noci vykoupením z běd – – Tu přišlas Ty: Tvá něha, krása, nevinnost: a ručka Tvá nad srázem vyklenula most. Tys v zoufalou mou duši nový život vlila, jej vznětem, nadějí a vírou vyzlatila – Tys sám můj neúprosný Osud okouzlila. V mém lačném srdci Tebou probuzený vznět tak mnohé sladké písni dal vypučet v květ, a nadšený tu děj, jenž v pohádku se pojí, je zlatým plodem mladé, dávné přízně Tvojí. Čar duše Tvé, jenž do pozdních mých let se schvěl, zas v nové vonné jaro se mi rozpučel. Vděčností nevystihlou plane moje hruď – Ty milá, dobrá, drahá na světě tu šťastna buď! Mám Tebe v duši jako v zlatě na obrázku, a pod ním věčnou lampu – svoji k Tobě lásku. Že také já v Tvé ve paměti žiju, jsem si jist, jak blesknuvší se světlo – neposkvrněn, čist, a v toužení že hlavou táhne myšlenek Ti val: „Ticho po pěšině, kudy chodíval“ – ta čarokrásná ruská píseň Donaurova, jež celé moře citu, stesku v sobě chová, a již Tvůj vzácně milý hlas v nadšeném vznětu tak úchvatně a vroucně pěje při spinetu. 22
V PODZIM ŽIVOTA. (1918–1922.)
[23]
SVOBODO....
Svobodo – nebes zjeve skvělý, jež kouzlem duhy záříš světu, co srdcí vstříc ti plá ve vznětu, jak o tebe jsme vždy se chvěli! My doufali, že moc tvá obnoví náš starý řád a zlomí okovy... Sne rajský v palné touze ždaný, kdy v hoři tonul národ ušlapaný; tys v ztrýzněných se duších rodil, když svět se v lidské krvi brodil. Jak tobě vstříc se pjaly ruce v zimničném chvění, v trpké muce, jak každý, nevolnictví cítě pal, s nadšením pro tě bil se, umíral! Svobodo – největší všech zázraků, jež rodíš bouřlivých se ze mraků, co muk, co běd a utrpení ty konejšíš ve sladkém zaslíbení!... Tvůj zázrak teď se zářně s nebe schvěl do divých zmatků, hrůz a spleti těl. Již trhá dým se ze vražedných děl – kol obzor jasní se – je dokonáno: Tvé, volnosti, kouzelné svitlo ráno; teď záříš v skvělém světa obrodu slunečním světlem mému národu, jenž ve porobě celé věky dlel, po tobě toužil, pro tě žil a mřel. 25 Co zmučené kdy naše srdce snilo, to pohádkou se smělou vyplnilo. – Můj život tebou vzplanul v nový vzlet, jsa bezmála ve hrůzu noci klet... Já trávil dny své ve smutku a hoři a zřel, jak vše kol mne se řítí, boří – teď ze ssutin mně vzpučel slibný květ. I syn můj, jemuž věčné světlo svítí, tvé mocné kouzlo v dálném hrobě cítí, a z jeho popelu, jen tobě vděk, tě z jara pozdraví hrst fialek. 16
TÁBORU.
Tábore, ty v středověku zval jsi Prahu svojí sestrou – jakou v dějích Evropy máš velkou minulost a pestrou! Tvoji Bratři z kolébky tvé slavné hnutí světem nesli; Řím se třásl před tvou mocí, vojska křižáků v prach klesly. Před národem Husa, Žižky v světě vše se hrůzou chvělo, Táborskému vojsku jeho z hrdel když to burácelo: „Kdož jste boží bojovníci a národa jeho, proste ot boha pomoci a úfajte v něho.“ – – – Rozkolem svých rodných Bratří národ Husův volnost ztratil, nadšením však Velké Doby svobodu zas krví splatil. Po staletích nevolnictví Tábor – národ volně dýše; 27 do světové do kroniky nový skvělý list zas vpíše. Všecky lidské ideály nadšeně v krev, duši vtělí; sáhnou-li však v jeho práva, rozdrtí své nepřátely. Činy smělých dějů vzplane české nebe ohvězděné; jeho odlesk nade světem nové slávy duhu vzklene. 28
DUMKA.
Po domově srdce teskní – nikde nezáří tak slunce jas a vše nejkrásnější je tu: vzduch i vody, stromy v květu – z ciziny chcem v domov zas. Sladké zkazky duší táhnou – v modř se drahé hory pnou, královna měst svoje vděky ztápí ve zrcadle řeky – v ní se snoubí s oblohou. Tisíc čar nám doma kvete; polem, luhy, hájem zní nejkrásnější rodné zpěvy, nejslíčnější kvetou děvy v městech, vísce poslední. Tolik kouzla, štěstí doma – jeden tu jen pro mne stín, jenž mi hořem srdce jímá: že mně v cizí zemi dřímá drahý, jediný můj syn. 29
TOPOLY.
V nedohlednou modrou dálku, vesničkami, do polí podle silnice se táhnou ve dvou řadách topoly. Ve mlhavé dáli mizí na obzoru za lesy, štíhlé vrcholky jich mluví s hvězdami a s nebesy. Zelenou jich kšticí táhne za šumotu jarní van, za hřmění jim bouře sáhne do větví jak do varhan. Jak by větvemi a listím ozvěnou se tajně nes poutníků, již tady projdou: touha, radost, žal i ples. I má touha, všecko snění, topoly, k vám zalétá; moje duše, moje srdce táhnou s vámi do světa. Z bolestí svých, ze sklamání zašlým nadějím jdu blíž – 30 za lesy kde, za horami kvetla mladosti mé říš... V nedozírné mračné dáli, skoro někde za světem, kam, topoly, nesaháte, kde už zraku mizí zem.
BARCAROLA. (Dívka zpívá.)
Jde na lagunách moře v tichu šera spat – tak sladko gondolu v něm rozhoupat... Kol vlahý klid a hvězdy planou, omamné vůně pln je sad; v snech blažených, jež duší vanou, má touha volá „na shledanou“ – je lásky čas, můj drahý hochu, slyš, máš-li rád mne aspoň trochu, spěš v náruč mou mne zulíbat. 31
JDE OSUD SVĚTEM.
V jarní slunné jitro probouzel se svět – les stál v záři, luh i stromy samý květ. Sladká vůně táhla v zahrady i mez – skřivan pěl a letěl k modru do nebes. V poli u meze keř planých růží stál, mladí u něho dva lidé opodál. Opojil je omámivý jara dech – spočinuli v náručí si, na ústech... Přísahy slib jeho slyšel šípku keř: „Budeš mou, až z vojny přijdu, věř mi, věř.“ Růži planou utrh, do vlasů jí vtek, ona jemu dala zlatý prstýnek. * Cizí kraj kol dálný – širých po polích zuří bitva, stohy mrtvol halí sníh. V děsný ryk a v bleskot výstřelů, v střel mrak s nebe hustě sníh se sype od oblak. V polích u lesa keř šípku zasypán – k němu plazí se kdos, hrůzou smrtí hnán. 32 Na znak klesá tam a hledí k nebesům, zlatý kroužek tiskne k žíznějícím rtům. Srdce, skonávajíc, cítí jara dech, sladké objetí a ústa na ústech... Slední touhou ještě letí za obzor – pak je jímá tma a sedá v sklenný zor. * Jaro zas se probudilo samý květ, v jitřní slunné záři tonul celý svět. Skřivan jásal, sladce šuměl sad i les, vůně táhla krajem, všady rozkoš, ples. Touha v srdci rozpučela v tichý vzdech, mladá ústa žhavě prahla po ústech... Dívka stála, kde zas kvetl šípku keř, v duši znělo: „Budeš mou, jen věř mi, věř“.věř.“ V srdci marně však žeh’ touhy bolný vzdech – ústa její darmo prahla po ústech... Ubohé, ach, nikdo z dálky nepoví, hoch že v hrobě – nad ním keř je šípkový. 33
V TROSKÁCH ŽIVOTA (Z válečné doby.)
Zasněžené do krajinky, večera již halí stín, hledím oknem ze své síňky jako pavouk z pavučin. Na oknech mráz květy přede – plno snů v své hlavě tkám; člověka kam život svede, v mysli tiše přemítám. Ve náruči otci, matce pohádkou kdys zdál se svět; snil jsem v něm tak šťastně, sladce, rajskou hudbu slyšel znět. Zlaté stavěl jsem si hrady, sáhaly až ku hvězdám; nevídané krásné sady zvaly k rozkoši a hrám. Snahám svým a snům a vznětům vysoký jsem kladl cíl: přiblížit se krásy světům – hvězdu štěstí za podíl. 34 Ach, jak zvolna v hrob se kladly mrazným žití dotekem všecky bujné sny a spadly s hvězdné výše v temnou zem! Po všech vznětech na vždy veta: nenadál se srdce tluk, všecky že se krásy světa změní v moře trpkých muk. Všecko bohatství mé duše, luzné jeho obrazy, světa klam a zášť že hluše svojí kletbou zamrazí. V srdci mém, že bolem zrytém, zvolna zhyne krásy květ, a svým hrubým, tvrdým citem závist zdusí každý vznět. Ve hrozném že hoře trudu syna musím v hrob též klást, v konec dráhy své že budu hladovět, se zimou třást. Místo lásky, povzbuzení, zoufalstvím že budu hnán v noc, z níž není rozednění – bědou žití ušlapán... 35 V moři žití bouř se vzdula, všecko jsem jí hodil v plen; z hrdé lodi, v svět jež plula, zachraňuji trosky jen.
IMPROMPTU.
Pestrá změť mou hlavou víří: bubliny a zlaté pýří, světly, barvami to hýří... Všecko mojí duší zní vzpomínkami, pohádkami o reji vil pod hvězdami jako valčík groteskní. 36
JARNÍ POVZBUZENÍ.
Ty duše, která úpíš v hoři, viz tonouti kraj v květů moři, oblaka zlatá modrem plout – Vzchop ku plesu se, ku radosti, svých muk a starostí se zhosti, dej v májové jim rose utonout. Jen zaplaš svého srdce tíseň – slyš jásavou skřivánka píseň, jenž k nebi vzlétá nad tebou; svrz s beder, co tě žalem trápí, splyň s vůní květů, kraj jež ztápí, dej odplout mukám s větrů šumnou hrou. Nač smutku, nářku teskné dumy – slyš, pohádkou jak lesy šumí, v ni zaber se a rozuměj... Však nevyřkneš lidskými slovy, co kouzelného tobě poví, jak opojný ti v duši spřede děj. Báj jara zaplaší tvé mraky, sluch udiví, okouzlí zraky, že duše blahem zaplesá... A nad rmutem a nad bolestí si zlatou stezku duch proklestí v říš rajskou, v otevřená nebesa. 37
KLEKÁNÍ.
Modravý soumrak se snáší v stromů houšť, vůni luk; po nebi beránky plynou – ztich bol i osten muk. Večera tichem zní zbožně s kostelní vížky zvon; klekání v duši mé budí doznělý starý tón: Mladistvé touhy a snění, první mé lásky čas... V duši co bylo již mrtvo, k životu vstává zas. Rozkoš a bolesti sladké cítím svým srdcem znít – nade vším světlo své spřádá vzpomínek něžný svit. Nyní, kdy život můj zvolna kloní se k noci již, klekání v náruč mne nese drahým všem, v rodnou chýž. Za klamy celého žití, v náhradu bolných ztrát 38 tajemství nebes chce svaté srdci kus štěstí dát. Živě tak ve mně se rodí blaženost mladých let: života úhor plá květy – pustou pláň nevidět. Dokola tolik je světla, tolik je tepla, hvězd – dávno již zemřelé štěstí slaví v mou duši vjezd. 39
PŘELET ŠTĚSTÍ.
I mně se vzácně rozjasníval svět v zázračně milý, křehký štěstí květ. A světlem, vírou hruď mou naplnil a k žití dal mně odvahu i sil. Kdys vtělil se mně v péči mateřskou, jež zadýchala teplem duši mou. Žel bohu, štěstí sen se zkalil v rmut – růžencem v mrtvé ruce ovinut. Pak bratra, sestry sirá blaženost rozpjala ve dvě dálky něžný most. Ve dravý proud jej strhl světa vztek – v mém srdci pne se jen most vzpomínek. Však zázrak stal se: láska v sladké sny v mém srdci zapustila kořeny. Pohádka krásná – omámivý děj: měl plavý vlas, nebeský obličej. Andělských vděků svůdný, modrý zrak mne unášel v ráj, zlatých do oblak. 40 Říc’ neumím, co kouzel, krás jsem zřel – ten úsměv štěstí na vždy oněměl. A ještě jednou o mne zavadil motýlek z duhy drahých štěstí chvil. Největší poklad mojich starých let mně ve synově sladkém oku zkvet. Ach, všecky k němu pjaly se mé sny – byl vzácný to můj poklad jediný. Bůh ví, jak o něj stále jsem se chvěl – ten modrý kalich zraku se mi uzavřel. Mé štěstí vzlétlo v nebes oblasti, mne svrhlo do bezedné propasti. Teď stojím v světě vyděděn a sám, na pospas vydán smrti pustým tmám. Proud hořkých slz mně zaplavuje líc – svým křídlem štěstí netkne se mne víc. 41
UPRCHLÉ NADĚJE.
I nejkrásnější květ uvádá, jenž ráno ještě svěžím byl, když vyschne jemu deštík rosy, jenž pestrý kalich operlil. A naděj sladká, osvěživá, jež srdci dává silu, vznět, to vroucí lidské srdce zlomí, když sklame je a dá se v let. Lupínek spadá po lupínku, jenž důvěřivě rozkvétal – však ubohé co srdce zkusí, než slední květ mu oprchal! Pak v prsou vypráhlo je, pusto, jak jícen sopky by se tměl – a hluboký bol beznaděje vráskami v tváři zkameněl. To oklamané srdce lidské tichounce z ran svých krvácí, a na vždy zlomeno a svadlé se zvolna k hrobu potácí... Tak nejkrásnější květ uvádá, jenž ráno ještě svěžím byl, když vyschne jemu deštík rosy, jenž pestrý kalich operlil. 42
V NEMOCI. I.
Venku hvězdno v mrak se halí – do okna mně tma se valí. Za oknem, slyš, větry dují, smysly moje obluzují. Vidím oči, oči srnčí... Vítr sviští, okno drnčí. Za oknem kdos ruce spíná – v okně lká to Meluzina. Ach, ty její oči srnčí!.. Vítr bouří, okno drnčí. Uhrančivé oči její jako propasť vstříc mně zejí. Hlavou mně to víří, zvoní – ve závrati padám do ní... Do propasti srnčích očí – celý svět se se mnou točí. 43 II.
Zdřímly boly, žal i touha – hodiny tak teskně bijí; někde v dáli psové vyjí... Ach, ta noc tak dlouhá, dlouhá. Hledím k oknu, tma v něm mžiká – slyším šepty, na sta zvuků... Jak by teď kdos kladl ruku na dveře, kde cvakla klika. Lehké kroky u postele, jemný šumot jakby křídel... Posel ze záhrobních zřídel? – Cítím, jak mne mrazí v těle. Konec života, můj bože, jenž tak chudičce mne dařil; teď, by i ten zbytek zmařil, anděl smrti obchází mé lože. Dřímu; nade mnou se sklání luzná bytost, plna záře, polibky mně tiskne v tváře: Života to nové vzplání, dar božího smilování. 44
NA HŘBITOVĚ.
Je podzim – vítr duje, ve svadlém listí lká; v něm teskně u náhrobku se thuje zachvívá. A nad hřbitovem šerým tak tiše nebem v dál obláčky bílé plují, jak sen by duší vál... Mou myslí též se snují obláčky dávných dob; vzpomínky lásky, štěstí, jež přikryl čas a hrob – – U hrobu, jenž je zašlý, kde vítr thují vál, jsem cítil, jak kdos drahý svou dlaň mi podával. 45
CHIMÉRY.
Za muka žití v náhradunáhradu, ó bože, sladce snít mne nech o těch, jež nelíbal jsem nikdynikdy, vášnivě oddaných mně rtech. A popřej mžik mně blažený, bych plným douškem slastně pil tu krásu, vůni cizích květů, již v životě jsem necítil. A duši mou ať zavane čarovné hudby melodií sto, jež nevstoupila tvůrcům v duši, o níž se světu nesnilo. A obrazy mně rozčaruj, kouzelné vidiny a sny, jež bleskly někdy tuchou v duši, však prchly v ráz nesplněny. A ty, ó lačná duše má, se na tajemné cesty stroj, bys nenasytně píti mohla všech netušených slastí zdroj. 46
KU HVEZDÁM.
Již kol se připozdívá, co rád měls, ztratil jsi – jsi tady na světě již sám se svou bolestí. A krutá bolest tvoje, jež dřímala jak spáč v tvé duši, propuká teď v zoufalý, hořký pláč: Na znamení, že všeckovšecko, i život ztracen je, že na věky jsi pohřbil své všecky naděje. Teď teprv srdce cítí, jak chor jsi, sám a stár, že přišel čas, bys složil svůj život v lůno már. Vždyť všecko před tebou již, kdo měl tě tady rád, šel po klopotách žití si odpočinout, spát. Jsi jako stará vrba, jak kůl ve plotě, sám – 47 tvá duše vroucně prahne za nimi ku hvězdám. Snad všecky tvoje touhy, tvé sny, tvůj ideál, jež měl jsi v světě, splní ta třpytná, vzdušná dál. Kus štěstí ještě kyne ti nakonec v tvůj sen: ty zemřeš ve své zemi ne otrok – svoboden! A myslí tvou se snuje pohádka dávných dob... Tvá volná země bude ti lehka dvojnásob. V ní budeš sladce o všem, co svět ti nedal, snít, a nad hrobem tvým budou volnosti písně znít. 48
SURSUM CORDA.
Ach, nikdo, nikdo neví, co mne tíží – dle úsměvu, jejž na rtech mám, by sotva tušil kdo, že zář mé duše se zvolna blíží věčným tmám. Mne zdraví ještě loučící se krása: podzimní les a květný luh, a v tesknou hruď mou milosrdně shlíží nebeské hvězdy jen – a bůh. Na „s bohem“ kyne vše, co bylo kdysi, let mladých červánkový svit – kol v podzim volá na sta smutných hlasů, že přišel čas se rozloučit. Já lítostivě myslím na pohádku, co kouzla svět v má ňadra sil; však všecko jeho rozkoš i bol žití jsem krví v písních vykoupil. Až duch můj splyne s modrem bezoblačna, zem pocítí snad jeho sled: myšlenky zkvetou vůní, barvou v luzích, a mými city bude ptactvo pět. 49
V OKNĚ MÉ SVĚTNIČKY
Mé světničky ty milé okénko, jímž hledím v podjesenní teskný sad, zda uzřím ještě v pestrém květu jej, a trávník uvadlý se zelenat? Do opuštěnosti mých pozdních let on v kráse stlal mi rozkoš jarních chvil, a v srdci mém, jež tvrdý osud rve, zpěv ptactva mladé touhy probudil. Já necítil tak staroby své tíž a ztrátu všeho, co mi život vzal; v mé duši vzpučel krásou kouzelnou zas mládí květ, jenž dávno opadal. I první lásky zlatý, slunný čas vzpomínkou sladkou hlavou se mně kmit, jak chtěl by moje pusté, šeré dny nebeskou září ještě vyzlatit. Ach, než se v sadě jaro vzbudí zas, s ním krásy kouzel, štěstí slunný svět; v okénku milém mojí světničky jen mrtvé oči mé se budou obrážet. 50
STEJNÝ LOS. (Goethe.)
Nade všemi vrcholky klid – v korunách sotva zachytit dech možno již. Hle, ptáčata umlkla v lese. Počkej: čas hne se, i ty pak spíš. 51 OBSAH.
I. POHÁDKA DÁVNO UPRCHLÉHO JARA 7-22
II. V PODZIM ŽIVOTA 25-51
Svobodo25 Táboru27 Dumka29 Topoly30 Barcarola31 Jde osud světem32 V troskách života34 Impromptu36 Jarní povzbuzení37 Klekání38 Přelet štěstí40 Uprchlé naděje42 V nemoci l.43 II.    44 Na hřbitově45 Chiméry46 Ku hvězdám47 Sursum corda49 V okně mé světničky50 Stejný los. (Goethe)51
E: js; 2002 [52]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Borský, Rudolf; Šulc, Václav
(Nakladatelství Borský a Šulc v Praze-Žižkově.)

Místo: Praha
(Praha-Žižkov)

Vydání: [1.]

Počet stran: 52