KU HVEZDÁM.
Již kol se připozdívá,
co rád měls, ztratil jsi –
jsi tady na světě již
sám se svou bolestí.
A krutá bolest tvoje,
jež dřímala jak spáč
v tvé duši, propuká teď
v zoufalý, hořký pláč:
Na znamení, že všeckovšecko,
i život ztracen je,
že na věky jsi pohřbil
své všecky naděje.
Teď teprv srdce cítí,
jak chor jsi, sám a stár,
že přišel čas, bys složil
svůj život v lůno már.
Vždyť všecko před tebou již,
kdo měl tě tady rád,
šel po klopotách žití
si odpočinout, spát.
Jsi jako stará vrba,
jak kůl ve plotě, sám –
47
tvá duše vroucně prahne
za nimi ku hvězdám.
Snad všecky tvoje touhy,
tvé sny, tvůj ideál,
jež měl jsi v světě, splní
ta třpytná, vzdušná dál.
Kus štěstí ještě kyne
ti nakonec v tvůj sen:
ty zemřeš ve své zemi
ne otrok – svoboden!
A myslí tvou se snuje
pohádka dávných dob...
Tvá volná země bude
ti lehka dvojnásob.
V ní budeš sladce o všem,
co svět ti nedal, snít,
a nad hrobem tvým budou
volnosti písně znít.
48