V TROSKÁCH ŽIVOTA

V TROSKÁCH ŽIVOTA (Z válečné doby.)
Zasněžené do krajinky, večera již halí stín, hledím oknem ze své síňky jako pavouk z pavučin. Na oknech mráz květy přede – plno snů v své hlavě tkám; člověka kam život svede, v mysli tiše přemítám. Ve náruči otci, matce pohádkou kdys zdál se svět; snil jsem v něm tak šťastně, sladce, rajskou hudbu slyšel znět. Zlaté stavěl jsem si hrady, sáhaly až ku hvězdám; nevídané krásné sady zvaly k rozkoši a hrám. Snahám svým a snům a vznětům vysoký jsem kladl cíl: přiblížit se krásy světům – hvězdu štěstí za podíl. 34 Ach, jak zvolna v hrob se kladly mrazným žití dotekem všecky bujné sny a spadly s hvězdné výše v temnou zem! Po všech vznětech na vždy veta: nenadál se srdce tluk, všecky že se krásy světa změní v moře trpkých muk. Všecko bohatství mé duše, luzné jeho obrazy, světa klam a zášť že hluše svojí kletbou zamrazí. V srdci mém, že bolem zrytém, zvolna zhyne krásy květ, a svým hrubým, tvrdým citem závist zdusí každý vznět. Ve hrozném že hoře trudu syna musím v hrob též klást, v konec dráhy své že budu hladovět, se zimou třást. Místo lásky, povzbuzení, zoufalstvím že budu hnán v noc, z níž není rozednění – bědou žití ušlapán... 35 V moři žití bouř se vzdula, všecko jsem jí hodil v plen; z hrdé lodi, v svět jež plula, zachraňuji trosky jen.