TOPOLY.
V nedohlednou modrou dálku,
vesničkami, do polí
podle silnice se táhnou
ve dvou řadách topoly.
Ve mlhavé dáli mizí
na obzoru za lesy,
štíhlé vrcholky jich mluví
s hvězdami a s nebesy.
Zelenou jich kšticí táhne
za šumotu jarní van,
za hřmění jim bouře sáhne
do větví jak do varhan.
Jak by větvemi a listím
ozvěnou se tajně nes
poutníků, již tady projdou:
touha, radost, žal i ples.
I má touha, všecko snění,
topoly, k vám zalétá;
moje duše, moje srdce
táhnou s vámi do světa.
Z bolestí svých, ze sklamání
zašlým nadějím jdu blíž –
30
za lesy kde, za horami
kvetla mladosti mé říš...
V nedozírné mračné dáli,
skoro někde za světem,
kam, topoly, nesaháte,
kde už zraku mizí zem.