V NEMOCI.
I.
Venku hvězdno v mrak se halí –
do okna mně tma se valí.
Za oknem, slyš, větry dují,
smysly moje obluzují.
Vidím oči, oči srnčí...
Vítr sviští, okno drnčí.
Za oknem kdos ruce spíná –
v okně lká to Meluzina.
Ach, ty její oči srnčí!..
Vítr bouří, okno drnčí.
Uhrančivé oči její
jako propasť vstříc mně zejí.
Hlavou mně to víří, zvoní –
ve závrati padám do ní...
Do propasti srnčích očí –
celý svět se se mnou točí.
43
II.
Zdřímly boly, žal i touha –
hodiny tak teskně bijí;
někde v dáli psové vyjí...
Ach, ta noc tak dlouhá, dlouhá.
Hledím k oknu, tma v něm mžiká –
slyším šepty, na sta zvuků...
Jak by teď kdos kladl ruku
na dveře, kde cvakla klika.
Lehké kroky u postele,
jemný šumot jakby křídel...
Posel ze záhrobních zřídel? –
Cítím, jak mne mrazí v těle.
Konec života, můj bože,
jenž tak chudičce mne dařil;
teď, by i ten zbytek zmařil,
anděl smrti obchází mé lože.
Dřímu; nade mnou se sklání
luzná bytost, plna záře,
polibky mně tiskne v tváře:
Života to nové vzplání,
dar božího smilování.
44