V TROSKÁCH ŽIVOTA
(Z válečné doby.)
Zasněžené do krajinky,
večera již halí stín,
hledím oknem ze své síňky
jako pavouk z pavučin.
Na oknech mráz květy přede –
plno snů v své hlavě tkám;
člověka kam život svede,
v mysli tiše přemítám.
Ve náruči otci, matce
pohádkou kdys zdál se svět;
snil jsem v něm tak šťastně, sladce,
rajskou hudbu slyšel znět.
Zlaté stavěl jsem si hrady,
sáhaly až ku hvězdám;
nevídané krásné sady
zvaly k rozkoši a hrám.
Snahám svým a snům a vznětům
vysoký jsem kladl cíl:
přiblížit se krásy světům –
hvězdu štěstí za podíl.
34
Ach, jak zvolna v hrob se kladly
mrazným žití dotekem
všecky bujné sny a spadly
s hvězdné výše v temnou zem!
Po všech vznětech na vždy veta:
nenadál se srdce tluk,
všecky že se krásy světa
změní v moře trpkých muk.
Všecko bohatství mé duše,
luzné jeho obrazy,
světa klam a zášť že hluše
svojí kletbou zamrazí.
V srdci mém, že bolem zrytém,
zvolna zhyne krásy květ,
a svým hrubým, tvrdým citem
závist zdusí každý vznět.
Ve hrozném že hoře trudu
syna musím v hrob též klást,
v konec dráhy své že budu
hladovět, se zimou třást.
Místo lásky, povzbuzení,
zoufalstvím že budu hnán
v noc, z níž není rozednění –
bědou žití ušlapán...
35
V moři žití bouř se vzdula,
všecko jsem jí hodil v plen;
z hrdé lodi, v svět jež plula,
zachraňuji trosky jen.