VZPOMÍNKY NA PLES
I
Krásné noci háv se ztrácel
pomalounku k lesu,
když jsem já se domů vracel,
smuten v duši, z plesu.
Ano, ples byl – a já z něho
nesl v ňadru žely,
z plesu, kde jen veselého
ducha struny zněly. –
V řadách krásek vábně vnadných
skvěla se i ona,
pro niž srdce láskou tužnou
plane, nyje, stoná.
Růžné jindy její líce
nádech nesly bledý,
očka jasná nad hvězdice
smutně na mě hledí.
Lásce naší nepřející
stíhají nás zraky –
červe věčně zžírající,
zapři se ty taky!
61
II
Ustaň hlodat, červe věčný,
ustaň aspoň chvilku:
nepřervi, ty ostrosečný,
slední srdce žilku!
Nechť tvé hlody aspoň minou
dokud ona zde je,
abych vzít moh’ tvářnost jinou,
z níž se radost směje.
Vešla v pokoj – nemám stání,
musím k ní a brzy.
Já si zvyknul přemáhání,
nevynuť mi slzy!
Hleď, i ona musí, musí
veselou se zdáti,
povzdechům, jež v prsou dusí,
pouta musí dáti.
Jí po boku vítězně si
sok můj šťastný kráčel,
nevěda, že v koutku kdesi
já zrak slzou smáčel.
62
Aj, hle, hudba veselou tu
spustí notu skočnou:
a hned párky ze všech koutů
jarý tanec počnou.
U radostném zanícení
vše se v kolo vrhá,
lákavé to hudby znění
každou žilkou trhá.
S ním i ji ta vřava hlučná
vnesla v kolo víru –
což to pastva jedem tučná
mému v prsou štíru.
63
III
Stáli jsme tam v koutku sami,
na sebe jsme hlédli,
a hned slzy pod řasami
a hned líce zbledly.
Ruce se nám jako pruty
na tom větru chvěly,
prsa pak jsme obemknuty
němým žalem měli.
Potrhovali se rtové
bolem, aniž hlesli,
až jsme mlčky, s pláčem štkavým
v náruč sobě klesli.
A když jsme si poplakali,
potiskli se k sobě,
tu nám bylo jak za živa
pochovaným v hrobě.
Naděj, radost, snové zlatí –
vše to klesá v nivec,
neboť zle se na nás katí
osud nepříznivec.
64
Láska jiným slasti rodí,
nám jen trud a hoře.
Jiným úsměv na líc vodí,
nám jen slzí moře.
Jiní květy lásky sklízí
i ovoce chutné.
Nám jen přáno hořké mízy,
kde se kmínek utne.
Jiným láska bez zásluhy
skvostné hody strojí.
Nás, vedoucí zápas tuhý,
sotva drobty kojí.
A my smutní žádné, žádné
naděje nemáme,
hráz před rájem snad že padne,
odpor že se zláme.
Již i sobě, bezohlední,
vyhledáme vraha,
jenž má vsadit ránu slední
v hruď našeho blaha.
Zakleli nás ku věčnému,
zoufalému bolu –
ach, snad dlíme naposledy,
naposledy spolu.
65
Ach, to bolí, ach, to bodá,
hrot ten příliš pádný!
Kdož nám těchy, rady podá?
Žádný, žádný, žádný...
Zase hudby skočné víří
čarodějný proutek –
slyšet kroky – snad že míří
sem, v náš svatý koutek?
On to – již mně ji oderve,
jde jí rámě podat. –
Nuže, lačný v ňadru červe,
začni dále hlodat!
[66]