Brachu, vrávoráš zas v noci domů?
Pomni přec už vážně na pohromu;
ona Tobě každým krokem hrozí
vítr kolem Tebe fučí, hučí,
žaludek i mozek cosi bručí,
a Tvá žena, dítě – přeubozí!
Noha Tvá se v pravo, v levo klátí,
blábolíš, Tvá ruka ve vzduch mlátí; –
plahočí-li se tu dvojice?
Nemýlíš se, líhem přemožený
nejsi v noční chůzi opuštěný,
kráčí s Tebou hnusná opice.
Šťastně došel’s domů bez úrazu,
nepokleknul’s ani u obrazu,
nepozdravil’s dobrou ženušku;
darmo zve Tě „milovaným Janem“, –
Ty už ležíš v rouše umazaném,
jak tvor nerozumný na lůžku.
Na lůžku svém málo hodin prodlí
zbožná žena, za Tebe se modlí,
zas jí spánek nedal libý sen;
ona už se vroucně pomodlila,
snídaníčko Tobě připravila;
slunce šeptá: „Už je den!“
Hodné dítě ještě spinká v koutku,
u sebe má prachudičkou loutku,
sladký spánek odhání mu hlad.
Nerozvážný, necitelný muži,
vidíš-li pak tu svou bílou růži?
Svědomí Tvé probudí se snad!
Polévku mu dala žena smutná,
ale ta mu jaksi málo chutná;
seděl mlčky, jako by byl hluch.
Žena praví: „Nežli vyjdeš z chaty,
na stravu mně nech tu aspoň zlatý!“
‚Nemám, rozmnož u hokyně dluh!‘
Klobouk vzal a hlavu pokryl sobě,
ženě aspoň stisknul ruce obě,
do práce své mrzut odešel;
Žena vzhlédla ku svatému kříži
Kristovu žalovala svoji tíži;
vniterným se bolem ret jí chvěl.
Za manžela modlila se vřele,
políbila drahé dítě v čele
a hned hlasně modlila se s ním;
ustrojila spěšně dcerku milou,
polévku jí předložila zbylou,
a se brala k dalším pracím svým.
Vyslyšena byla prosba zbožná,
u Boha jest všeliká věc možná;
muži tomu Pán Bůh milost dal;
ve víře a nábožnosti silný,
šetrný a ve své práci pilný
šťastným chotěm se a otcem stal.
Z daleka se každé krčmy leká,
před sochou a křížem Páně smeká,
nejvíce ho blaží Boží chrám,
jadrnými slovy, krásným vzorem
léčí druhy nakažené morem,
vyhání jim z hlavy zhoubný klam.
Manželko, kráčela’s za svaté Moniky vzorem,
láskou a modlitbou zjevila’s manželu scestí;
znítila’s víru a zbožnost mu v rozumu chorém,
jemu i tobě a dítěti nastalo štěstí.