Bludičky.
Nevíte, kdo jsou ty bludičky,
které vládnou přepodivnou mocí,
v mokrých místech za tajemné noci?
Slyšte o tom dědy, babičky.
Za tmy vyšel mlynář před svůj mlýn;
naslouchal rád podivnému šumu,
jenž se jemně snášel k němu s chlumu;
pod měsícem tvořil hájek stín.
Ve stínu těch šepotavých drev,
vyskytnul se u potoka kolem
nedozírným pod jedlemi dolem
mlynářovi nevídaný zjev.
Světýlek tam v dáli lesklý dav
přeúžasné provozoval reje.
„Aj, co se tam zázračného děje?“
Mlynář viděl na tisíce hlav.
Nesčíslný pídimužů pluk,
dva a dva a hned zas tři a čtyři,
skotačivě v pravo, v levo víří,
a přec není slyšet žádný hluk.
Pluk se valil ku mlynáři blíž,
na prsou všem z kahánečku záře
proudila se v boubelaté tváře;
mlynář dělal na čele si kříž.
Světlonoši sbíhali se v kruh,
kruh se k mlýnu víc a víc oužil,
zjevně v sobě mlynáře mít toužil;
v mlynáři už byl jen malý duch.
26
Ve mlýn vskočil bledý na úmor,
za sebou hned zamknul pevné dvéře,
a se zlekán rychlým krokem béře
ve mlečů a mleček četný sbor.
„Lide milý, nyní dobře vím,
co ta noční světla znamenají;
věřte, ona divný původ mají;
co jsem viděl, hned vám vypovím!“
„Vím já teď, kdo v noci člověka
do bahna a do močálů noří,
a jej zhusta na smrt štve a moří,
aneb aspoň zle jej poleká.“
„Pro člověka Pán Bůh stvořil den.
vy mne znáte, statečného muže,
hle, mně naskakuje husí kůže –
nevyjdu již v noci z domu ven!“
Já však jiné světlonoše znám;
ret jich za dne bludy ve sluch šeptá,
nerozumem zdravý rozum deptá,
smyšlénky své hlučně mluví nám.
Bludičkou jest lživý liberál.
láká lidi do tmy – do močálů,
nedbá jejich příštích morných žalů;
takého se každý člověk vzdal!
Na toto, bratře, sestro, pamatuj!
„Kterak tomu věřit smím a mohu,
který věřit nechce Kristu Bohu,
a mně vtírá plytký rozum svůj?“
27