Církví národ blah.
Osobní, rodinné a národní blaho.
Jen tam, kde víra v Krista vládne,
se nezjevují spory žádné,
tam blah jest člověk, blah i rod;
kde nevěrecké není chatry,
tam láska pojí sestry, bratry,
tam otupen jest záští hrot.
Jen samospasná víra v Krista
všem blaho zde i v nebi chystá
a plodí v duších klid a mír;
kde v srdci hasne láska k Bohu,
tam uhostí se osten hlohu
a zahnízdí se morný štír.
Tam po pravém jest blahu veta,
tam plemení se zloba kletá
a rdousí bratry jako mor;
zlý sobec své jen blaho vidí,
kde může, bratry, sestry šidí,
Kde nevěra, tam lásky pravé,
i pod škraboškou tváře smavé
[3]
v zlé duši nikdy nenajdeš;
i sype-li zloch z hlučných retů,
své lásky k vlasti malou špetu,
věz, že mu z úst jde podlá lež.
Náš národ, znalcům zřejmou měrou,
jen silnou v Boha Krista věrou
svůj život hájil tisíc let,
jen na čas klesal ve svém blahu,
když otrávil mu spasnou snahu
těch zlopověstných bludů jed.
A opět nastala nám doba,
kdy nerozum a bídná zloba
zas národu cpe bludy v hruď;
snad zahynout má národ drahý?
Bůh milosrdný jeho vrahy
v zlém díle stav a mírně suď!
Vlastenci planí.
U chytráků láska k vlasti
jenom na rtech planých chrastí;
ale moudří – národu
strojí blahou úrodu.
Moudrým jest, kdo v Boha věří,
Zjevením své skutky měří;
nevěrecký vlastenec
kopřivy měj za věnec;
ten mu zhojí mozek chudý,
vypálí mu v hlavě bludy;
přispěje pak národu
ku spasnému obrodu.
4
Věrci, kopřiv nasbírejte,
a z nich věnců nadělejte!
Požehnej všem Svatý Duch,
otevři jim zrak i sluch,
aby zřeli nebezpečí –
povodeň už blízko ječí.
Nejeden novinář.
Jaké to vzácné má od Boha dary
chudobných rodičů syneček jarý!
Vysoké čelo a obočí řásné,
pod nimi očka jak hvězdičky krásné;
stolistá růžička na každé tváři,
v bělostných liliích půvabně září.
Chválí jej učitel, chválí jej kněz,
právem naň hrda jest veškera ves.
Václav už vychodil obecnou školu,
otec i matka se radili spolu:
„Pověz, co z Václava našeho bude?
Vyjde-li advokát z chaty té chudé?“
Matka dí: ,Touha má ještě výš leze,
ráda bych viděla v synu svém kněze;
ať si však knězem neb lékařem jest,
ze všeho Bohu buď chvála a čest!‘
Rodiče zbožní jej do města dali,
o jeho výživu mozolně dbali;
práci svou zdvojili, poskrovnu žili,
hladu by nemíval synáček milý;
lásku jim splácel syn láskou a vděkem,
radostně prospíval moudrostí, věkem,
5
pokud si zachoval zbožnost a ctnost,
pokud všech bludů a klamů byl prost.
Pátého roku však žalostně pustnul,
ve hlavě nápadně zmatek mu hustnul;
pletla mu mozeček bezbožná četba,
časových poměrů záhubná kletba;
soudruhů zbloudilých šeredné vzory,
z domnělé moudrosti rostoucí vzdory.
Václavek s učením u konce byl,
neblaze na plano do větru žil.
Otec i matka naň dále se dřeli,
hladem a zármutkem tleli a mřeli,
až pak je po sobě za malou dobu,
sousedé vynesli k černému hrobu.
Synáček neprávě na osud toužil,
v zoufalé myšlénky svou mysl hroužil:
„Že jsem se řemeslu nevyučil,
nikdy bych tolik se nenamučil!“
Z milosti dostal se v redakci k práci,
v zásadách bludem se víc a víc zvrácí;
v novinách věty a slovíčka sbírá,
tupým svým perem je krajanům vtírá;
smutným svým výrobkům trpce se směje,
na vlast a na národ, na ctnosti kleje:
„Bídník já plazím se jako zlý had,
k tomu mne nutí jen ukrutný hlad!“
„Vím já, že po cestách zatmělých chodím,
vlastnímu národu mrzce že škodím;
čím dál víc poznávám v rozumu chabém,
že jsem jen ve službě nepřátel rabem:
vím, že mne nesčetné rodiny klejí,
zbožnosti zbaveny proudy slz lejí;
6
život můj bez pravdy, bez blahých vnad –
do práce záhubné nutí mne hlad.“
„Nejen jsem předčasně ve hrobním chládku
pochoval vlastního otce i matku;
kolik as otců a matiček jiných
vinou mou leží už ve hrobech stinných,
na které bolně a žalostně hledí
zůstalí sirotci hladní a bledí?
Ó velice veliký jest ten můj pád,
k zločinům takovým dohnal mne hlad.“
„Vyslovit pravdu můj jazyk se vzpouzí –
mnohý druh větší měl nežli já nouzi;
stál však a setrval ve světle pravém,
nedal se mýliti v rozumu zdravém;
rekovně snášel vždy nejednu tíži,
a již se učení konec mu blíží;
bude-li v moudrosti křesťanské stát,
nikdy snad nebude trpěti hlad.“
Zbabělče, proč se tak moříš a trudíš,
a proč se v ovzduší úmorném nudíš?
Nevíš, že Kristovo světlo nám svítí,
kteréž i pro Tebe vonné má kvítí?
Chceš-li až do smrti v temnosti tapat,
a tak jen mátohy honit a lapat?
Kam jsi dal rozum? Tys silen a mlád,
řemeslo sejme ti hanbu a hlad.
Příteli, odvrať se od levé strany,
s očí hned spadnou Ti šedivé blány;
blány ty škaredé Tobě zrak kalí,
oči Tvé v temnotu ve bludy halí;
duše Tvá oživne osvětou jasnou,
bahnité bludičky před Tebou zhasnou.
7
Zanikne žídlo všech rozumu vad,
duše ni tělo mít nebude hlad.
Poznáš, že blaze jest sloužiti Pánu,
a jak lze zahojit na mozku ránu;
poznáš, čím pravá jest k národu láska,
kterou se s čela Ti vytratí vráska.
Osvítíš, oblažíš sta a sta bratrů,
ještě snad napravíš svedenou chatru;
blažený kajicník budeš žít rád,
v ráji pak mine Tě žízeň a hlad.
Rouhač nevěrec a katolík.
Víš-li, že jest někdo nebožákem,
zlého ducha učenlivým žákem,
kterýž blbě jazykem svým klatým
Bohu rouhá se a věcem svatým, –
žalostných slz vydej z očí proud,
za něj pros, a Bohu ponech soud.
Nevíš, jakým satanovým vlivem
ocitnul se v tomto stavu divém;
za podobných zhoubných poměrů
též snad byl bys klesnul v nevěru;
snad mu špatné slovo otce, matky
způsobilo v duši škodné zmatky;
snad mu nerozumná kniha, píseň,
do mozečku vlila zhoubnou plíseň;
snad mu lehkovážný žert a vtip,
do útroby vrazil ostrý šíp;
snad byl zkažen lstivým úkladem
nebo sprostých lidí příkladem.
8
Křesťan ubožáka neodsuzuj,
od sebe jej spurně neodpuzuj;
pomocníkem buď mu v stavu chorém
slovem lásky, působivým vzorem;
do ruky mu podej knihu zbožnou,
přístupným mu učiň slovo Boží,
by mu vymýtilo hříšné hloží,
nápravu mu učinilo možnou,
snaze pilné Bůh dá podporu,
zbavíš duši zlého úmoru.
Zvi jej ve sbor katolíků věrných,
zbav jej bludů, strastí nedoměrných;
můžeť jazyk posud jedovatý
kdysi zpívat: „Svatý, Svatý, Svatý!“
Za tu činnou lásku bohatá
dána bude tobě odplata.
Nevěrcové temnomilci.
Hoj, Vy smutní temnomilci,
nerozvážní odrodilci,
chcete-li, by drahá vlast
nepřátelům klesla v past?
Sejměte si povlak šedý,
nehanobte zbožné dědy!
Proč Vám zloba srdce svírá?
Zhasíná v něm blahá víra;
v mozku blud se plemení,
mizí Boží Zjevení;
svět se s Vámi divně točí,
mnete sobě temné oči.
9
Hoj, Vy truchlí omámenci,
černých duchů porobenci,
ve tmách zříte svoji čest,
pokud tělu blaze jest;
nastane-li nedostatek,
v hlavě, v srdci roste zmatek.
Tělo, to by rádo jedlo,
chce, by se mu dobře vedlo;
žít chce v stálé rozkoši,
ale při tom lenoší:
neví, že kdo není v práci,
na pokrmy právo ztrácí. (II. Thes. 3, 10.)
Nevíte, co pán Bůh káže?
Nač vám rozum dal a paže?
Pilný cítí Vaši zlost,
že má všeho stále dost;
rostou Vám hned zpupné roupy,
ruka smělá krade, loupí.
Nechápete krásných ctností,
s nimiž mír se v duší hostí;
tělesný jen máte čich,
Vám se více líbí hřích;
v tom jest Vaše černá snaha,
nábožného sprostit blaha.
„Bídný jsem,“ tak ret Váš říká,
„nechať každý bídě zvyká;
ač já z toho nemám nic,
nikdo neměj než já víc;“
proto zloba Tvá se snaží
zhubit všem ctnost, která blaží.
Vidět, že jsi ničemníkem,
zlého ducha pomocníkem,
10
on též z toho nemá nic,
přijdeš-li s ním do temnic;
z ďábelské jen zloby jásá,
že Tě mine věčná spása.
Čím je Tobě národ blahý,
že mu množíš běsné vrahy?
Neví-li Tvůj bludný duch.
čím jej mít chce věčný Bůh?
A kým Ty sám činíš sebe,
na očích-li nemáš nebe?
Ovšem, Tobě bez Zjevení
člověk, národ, ničím není;
otci svému, to víš sám,
posmíváš se jako Chám.
Nezná rozkaz duše líná:
„Chval duch každý Hospodina!“
Hoj, Ty bídný pobloudilče,
trestuhodný provinilče,
na záhubné cestě stůj,
k Bohu obrať rozum svůj,
či jest Tvá tma tak už husta,
že ji halí kůra tlustá?
Bůh Syn, Kristus, Světlo světa,
kajícníkům temnost smetá,
Onť se za nás v oběť dal,
na milost i lotra vzal,
před Ním, duše pomatená,
vroucně klekni na kolena!
11
Zhýralec napravený.
Brachu, vrávoráš zas v noci domů?
Pomni přec už vážně na pohromu;
ona Tobě každým krokem hrozí
vítr kolem Tebe fučí, hučí,
žaludek i mozek cosi bručí,
a Tvá žena, dítě – přeubozí!
Noha Tvá se v pravo, v levo klátí,
blábolíš, Tvá ruka ve vzduch mlátí; –
plahočí-li se tu dvojice?
Nemýlíš se, líhem přemožený
nejsi v noční chůzi opuštěný,
kráčí s Tebou hnusná opice.
Šťastně došel’s domů bez úrazu,
nepokleknul’s ani u obrazu,
nepozdravil’s dobrou ženušku;
darmo zve Tě „milovaným Janem“, –
Ty už ležíš v rouše umazaném,
jak tvor nerozumný na lůžku.
Na lůžku svém málo hodin prodlí
zbožná žena, za Tebe se modlí,
zas jí spánek nedal libý sen;
ona už se vroucně pomodlila,
snídaníčko Tobě připravila;
slunce šeptá: „Už je den!“
Hodné dítě ještě spinká v koutku,
u sebe má prachudičkou loutku,
sladký spánek odhání mu hlad.
Nerozvážný, necitelný muži,
vidíš-li pak tu svou bílou růži?
Svědomí Tvé probudí se snad!
12
Polévku mu dala žena smutná,
ale ta mu jaksi málo chutná;
seděl mlčkymlčky, jako by byl hluch.
Žena praví: „Nežli vyjdeš z chaty,
na stravu mně nech tu aspoň zlatý!“
‚Nemám, rozmnož u hokyně dluh!‘
Klobouk vzal a hlavu pokryl sobě,
ženě aspoň stisknul ruce obě,
do práce své mrzut odešel;
Žena vzhlédla ku svatému kříži
Kristovu žalovala svoji tíži;
vniterným se bolem ret jí chvěl.
Za manžela modlila se vřele,
políbila drahé dítě v čele
a hned hlasně modlila se s ním;
ustrojila spěšně dcerku milou,
polévku jí předložila zbylou,
a se brala k dalším pracím svým.
Vyslyšena byla prosba zbožná,
u Boha jest všeliká věc možná;
muži tomu Pán Bůh milost dal;
ve víře a nábožnosti silný,
šetrný a ve své práci pilný
šťastným chotěm se a otcem stal.
Z daleka se každé krčmy leká,
před sochou a křížem Páně smeká,
nejvíce ho blaží Boží chrám,
jadrnými slovy, krásným vzorem
léčí druhy nakažené morem,
vyhání jim z hlavy zhoubný klam.
13
ManželkoManželko, kráčela’s za svaté Moniky vzorem,
láskou a modlitbou zjevila’s manželu scestí;
znítila’s víru a zbožnost mu v rozumu chorém,
jemu i tobě a dítěti nastalo štěstí.
Podivné smiřování.
Demokrat obratně smířit chce Němce a Čechy,
svolává spojené soudruhy celého světa,
přinést chce oběma národům zázračné těchy,
po hádkách, po svárech, po rvačkách bude hned veta.
Vštěpovat budou všem bláznivé zásady svoje:
„Odhoďte předsudek o lásce k národu, vlasti;
pro národ, pro víru, pro ctnosti přestaňte boje,
nedejte vyššími touhami nijak se másti!“
„Toliko zemského požitku, časného blaha,
pokrmů, jídel si povšimni demokrat řádný;
cokoli nad tělo člověka hledí a sahá,
toho si nevšímej, o to se nestarej žádný.“
„Vizte, jak zvířata blaženě na zemi žijí,
o slunce, o měsíc, o hvězdy nemají péče,
ona jen z tučného pokrmu radostně tyjí,
arciť že začasté nevinná rudá krev teče.“
Demokrat jestřáb rád neslyší slavíků zpěvy,
zpěváček stehlík a čížek a drozd mu též vadí;
ruší mu spánek a nemile dráždí mu cevy,
za to však křehoučké masíčko libě ho chladí.
Zvířata činí tak bez hříchu vrozeným pudem,
plni tak beztrestné zvířecí zásady Vaše;
ale Vy, rozumní lidé, se nerdíte studem,
zvíře-li ve Vás to bližnímu radí a páše?
14
Kristus Bůh lidem všem předepsal vzájemnou lásku,
kteréžto nevadí rozličných jazyků zvuky,
bratrovi bratr má stírati bolestnou vrásku,
nemá a nesmí mu strojiti žalostné muky.
Nechce-li kdokoli blíženské šetřiti lásky,
béře-li sousedu jazyk a národní práva,
náleží ku spolku ohyzdné zvířecí chásky,
sobě sám svědectví prabídné kultury dává.
Kristova Církev jen – zdrojem jest pravého blaha,
v Kristu jen spočívá národu skutečná spása;
z pramenů bahnitých proudí se blouznivá snaha,
nevěra Vaše jen národu záhubu hlásá.
Před Vámi dávno již pohané bludy ty měli,
Zjevení Boží jim ubohým v nepamět kleslo;
všichni pak důsledně ku koncům zvířecím spěli,
až jim zas zasvitlo blažené: „Kristus Bůh!“ heslo.
Národe, zapuď těch proroků rozhovor lichý,
v Církvi jen bude živ svérázný národ náš drahý,
chraň se a straň se jich mořivé, nevonné jíchy,
v Církvi jen vezdy byl slaveným národ náš blahý.
Demokrat nechce znát slavné tvé otčiny děje,
do skály nezvratné bije zas hlavou svou dutou,
tomu, co veřejně chválívá, tajně se směje,
zmužile splácej mu na vzájem měřici sutou.
Náhončí liberálů.
Moudrý otec, matka zbožná,
bohatá i nezámožná,
nesvolí a nedopustí,
aby lidé bohapustí
15
šli k nim jako vlci draví,
kteří kazí ctnostné mravy;
oba řkou jim: „Milí braši,
duše dítek jsou nám dražší
než ty bídné hlaholy,
jimž ret Váš blábolí;
zde je marna Vaše snaha
pravého nás zbavit blaha,
až Vás s Kristem spojí chrám,
potom teprv přijďte k nám!“
Minul jenom malý čas,
chytrák přece přišel zas
do blažené rodiny
nesa velké „Noviny“;
ohrnul svůj rudý pysk,
a hned řečnil, jak by tisk’:
„Prosím, vlídně o mně suďte,
přívětivi ke mně buďte;
ctnost že mila jest i nám,
o tom důkaz podám vám.
Slyšte, co list čelný píše,
zvíte, jakým duchem dýše.“
Otec pravil: „Znám ty Vaše listy
i ten jejich obsah málo čistý,
nesete mi číslo zastaralé,
z něhož měl bych poučení malé.
Míti chtěli katolíků hlasy,
po volbách teď jsou zas jiné časy.
Hle, zde máte nejnovější číslo,
z něhož páchne prapodivné tříslo;
prozkoumejte jejich tlusté vaky,
dnes v nich mají raky, zítra draky;
16
když jim naši podávali ruku
proti hluku nepoddajných vnuků,
hlasem sladkým slibovali jim,
že prý nebudou již proti nim.
Dnes prý pomoci jim není zapotřebí,
proto zas se zpupně na vše šklebí.
Katolíci sjezd chtí míti český,
sjede lid se měšťanský i veský;
národní se tam má světit dům,
přepotřebný národovců stům.
Co je po tom chytré politice?
Oni že prý všechno chápou více.
Jak to liberálec snésti může –
už mu husí naskakuje kůže.
„Velkou stranu“ zbavit musí bázně
na Potštýně z brusu nové lázně.
Velký list si velikou dal práci,
by tam stloukl velkou demonstraci.
Na pomoc hned přívržence zval,
proti Čechům katolíkům štval.
Známá jejich politika chytrá,
musí prý se na ni vstáti z jitra.
Může-li se národ spoléhati
na ty, kteří všechno všudy hatí?
Synům svým a vnukům rozumějí,
když se dědům svým a vnukům smějí;
smějí se jim vnuci realisté,
demokrati i ti anarchisté;
katolík jich činnost zpytuje,
jich a drahé vlasti lituje.
Ku staršímu listu dám Vám nový,
ať si u Vás pěkně spolu hoví;
17
nechci v domě míti listy směšné,
jinam obraťte své kroky spěšné.
Vašich stran a stránek neshoda
známá jest již jádru národa;
národ chce být ve svém blahu stálý,
Petrovy se držet bude skály.
Poznejte se, Bůh se na vás hněvá,
zmizíte sic, jako prázdná pleva.
Missionář a mudrák nevěrec.
Missionář Kristem osvícený
k světlu vodí slepé pohany;
ale mudrák pýchou zaslepený
do temnoty láká křesťany;
missionář cestu k blahu razí,
mudrák blaho křesťanům zas kazí.
Aj, proč nejdeš k rodům divokým;
bys je oblažoval světlem svým?
„Nač se u nich těžkou prací mořit,
lze-li doma blaho blaze bořit?
Až je Církev vzdělá v křesťany.
já z nich dělat budu pohany.
Hle, jak dnes již ve všem obvodu
svítí naše světlo národu!
Světlem naším ozářené hlavy
o překot již palác blaha staví;
křesťanský řád už se z rodin ztrácí;
naši žáci nemilují práci.“
Ano, Vaše světlo smutně svítí, –
asi tak, jak v bahně černé kvítí.
18
Každý učeně se nadouvá.
krčma jim se více zamlouvá.
Ve dne, v noci až až do únavy
na výlety chodí, na zábavy;
a jak se jim zábavy ty daří; –
zdraví, čas a štěstí svoje maří.
O tom blahu dobře všude ví se
mudrují a řvou a opíjí se;
z bratrské se lásky líbají
a hned nožem sebe bodají;
za té jejich práce činné –
rodina jim hladem hyne.
Výkvět Vašich výzkumů
hanbu dělá rozumu!
Osvěť Vám jej Svatý Duch,
otevři Vám vid a sluch!
Nekřesťanská věda bledá –
drahé vlasti blaha nedá.
Těší Vás dav synů, vnuků,
jimž vře blud Váš v krvi, v tuku,
jenž se k Církvi neznají,
vlast svou v lásce nemají?
Co z nich národ bude mít,
až v něm rozestrou svou síť?
Hlava mělká, srdce pusté,
duch se točí ve tmě husté,
ze rtů hnusný dech jim čiší,
cizy jsou jim tužby vyšší – –
Dík, že máme pluky jiné;
z nichž se každý k Bohu vine;
odchovance pravé vědy,
ctící vlast a zbožné dědy,
19
v těch nám dobrá naděj’ kvete,
zloch že národ nerozmete.
Kéž jich počet milost Boží
rok co rok nám hojně množí!
Odbytý soused svůdný.
„Přítelíčku, dnes je neděle,
v hospodě jsou písně veselé;
opusť tu svou jizbu temnou,
pojď tam jednou také se mnou!“
Moudrá žena roztomilá
řečí tou se zarmoutila.
Rozumný muž na ni hleděl
a hned svůdci odpověděl:
,Brachu, já ty krčmy znám,
chceš-li, jdi si do ní sám.
Po neděli vřele toužím,
v chrámě vděčně Bohu sloužím;
a tak s dobrou manželkou
vždy mám radost převelkou;
v milém hodných dítek kruhu
nedělní klid jde mi k duhu.
Doma v dobrých knihách čteme,
a pak všichni spolu jdeme
do polí a do lesa,
kde z nás každý zaplesá.
Nasloucháme ptačím zpěvům,
divíme se krásným zjevům,
učíme své drahé dítky
znáti stromy, ptáky, kvítky,
a tak v Boží neděli
šťastni jsme a veseli.
20
Na lukách a v lesním lůně
osvěží nás zdravá vůně.
Večeři, ač bývá skrovna,
tučný stůl se nevyrovná;
doma jsme, ač chudobni,
boháčům všem podobni.
Nechci dlít v tom hnusném puchu,
volno jest mi v čistém vzduchu;
hospodu ať hledají
ti, kdož svůj stůl nemají.‘
Soused toho dosti měl,
zahanbený odešel.
Nebyla již zasmušilá
zbožná žena ušlechtilá;
zdvihla zraky k nebesům,
jasný byl jí celý dům.
Děti hned se hýbaly,
otci ruku líbaly.
Muž nešetrný.
Pamětliv buď milé rodiny!
Dobrá žena hořem vadne,
hodné dítě hladem chřadne;
na Tvé hlavě, ač jsi ještě mladý,
proskakují sem tam šediny –
a Ty sobě nevíš žádné rady?
Nebuď, bratře, slep a hluch,
soudit bude Tebe Bůh!
Stůj už, muži nešetrný,
poznej už své hnusné skvrny;
21
podívej se do zrcadla:
tvář Tvá bleda jest a svadla;
oko nemá svého lesku,
srdce Tvé jest plno stesků;
mžouráš jako ve dne výr,
kterak má být v domě mír?
V krčmě znečištěn Ti šat,
matka s dětmi trpí hlad.
Byla Boží neděle,
a Tys nebyl v kostele!
Hruď Tvá chladna jest a sucha,
neosvěžil’s svého ducha!
To je smutné podívání,
doma nemáš ani stání,
do práce pak se Ti nechce,
nevaž tu svou hanbu lehce!
Viz tu bídu rodiny;
množí se Ti šediny!
Vyžeň bludy ze své hlavy,
věz, že Bůh jest shovívavý.
Počni jako křesťan žít,
zase můžeš šťastným být;
zas Tvůj skrovný, čistý byt
hostit bude blahý klid.
Práce, šetrnost a ctnost
každému je na radost.
Blaho to všem možné jest,
moudrým mužům dělá čest.
Tož buď moudrým, zmužilým,
vyhýbej se svůdcům zlým.
Viziž moudré muže zbožné,
aj, proč jim jest blaho možné?
22
Kdo však jako pohan žije.
toho trápí bídy zmije.
Příteli, svůj rozum nepohaň,
vezmi oči v dlaň,
hýřilů se straň!
Zpronevěřil se Kristu.
Slunko již končilo půldenní cestu,
sypalo červnových paprsků lesky
na les a na stráně, na obzor hezký,
obzor se zatáčel k malému městu.
Kolkolem posvátné ticho jen bylo,
ve brázdě ušatý zajíček dřímal,
dudeček ospalý pod hrudou klímal,
zpěvavé ptactvo se na stromech krylo.
V městečku blízkém se klekání zvoní,
bujarý jinoch se po stráni blíží
k pěknému novému Kristovu kříži,
a tam svá kolena pokorně kloní.
Zvroucněle vyříkal modlitbu krásnou,
kteroužto vzdělaný katolík pravý –
nebeskou Matičku Marii slaví,
upřeně zíraje v oblohu jasnou.
Dodal pak hlasitě: „Bože a Pane,
do světa beru se s jediným grošem,
s neplným chudičkým proutěným košem!
Bože můj, Ty jak chceš, ať se mi stane!“
„Chladně a krátce mne odbyli všude;
dáš-li mi, Kriste můj pomoci Svojí,
žalostná trýzeň má jistě se zhojí,
služba a výživa dána mi bude.“
23
Políbil svatý kříž, pomalu kráčel
k městečku slabým a váhavým krokem,
pohlížel na všechno truchlivým okem,
hladové tvářičky slzami smáčel
Strážným svým andělem šťastně byl veden;
uviděl muže a tázal se skromně,
je-li zde kupec, a ve kterém domě?
Zvěděl, že v městě jest kupec jen jeden.
Vešel a pozdravil staršího pána,
pravil: „Mně naplní vřelá se tužba,
dána-li bude mi žádaná služba!“
Žádaná služba hned byla mu dána.
Mládenec pánu se velice líbil,
líbil se paní a mladistvé dceři,
všichni jej laskavým pohledem měří,
otec mu po roce dcerušku slíbil.
Mládenec ve víře, v zbožnosti silný,
ochotný, laskavý ku všechněm lidem –
složil rád pozorným sluchem a videm
den co den v práci své věrný a pilný.
V neděli, ve svátek pán to rád vídal,
žádal-li do chrámu Božího jíti,
vzorně a nábožně Boha tam ctíti;
on se s ním milerád v kostele střídal.
Paní pak stala se tchýní, pán tchánem,
vzorná a nábožná, vzdělaná žínka,
dala mu zdravého, sličného synka;
v obchodu žehnáno nebeským Pánem.
Na věčnost odešli rodiče staří,
manželům mladým pak ještě dvě léta
obchod a rodinná blaženost vzkvétá,
v zámožném domě vše dobře se daří.
24
Za dvacet tisíc bych sotva jej koupil;
v patrovém domě jest důkladné zboží –
měsíčně prodá se, nové se množí –
a on se za pět let ze všeho zloupil.
Bohužel nevěrců vábivý spolek
ve svůj kruh vlákal jej zevnějším leskem,
naplnil manželku trudem a steskem;
kupec si oblíbil karetní stolek.
Na kostel zapomněl se svými druhy,
obchodu nepopřál potřebné píle,
besedě věnoval přemnohé chvíle,
brzičko zabřednul v úmorné dluhy.
Uběhlo maličkých jenom pět roků,
výborná manželka ležela v hrobě;
nemoudrý kupec pak poškodil sobě;
podlehl novému moudrému soku.
Synáčka pokazil špatným svým vzorem,
svedl jej na bludné, záhubné scestí,
zbavil jej možného, značného štěstí,
soustavně ničil jej nevěry morem.
Odešel se synkem z malého města,
s památným v chatrné tobolce grošem,
se starým chudičkým proutěným košem –
byla to truchlivá, zoufalá cesta.
Zase-li u kříže Kristova kleká,
z nevěry, ze hříchů těžkých se kaje?
Touží-li upřímně po blahu ráje,
či snad se odchodu na věčnost leká? –
25
Bludičky.
Nevíte, kdo jsou ty bludičky,
které vládnou přepodivnou mocí,
v mokrých místech za tajemné noci?
Slyšte o tom dědy, babičky.
Za tmy vyšel mlynář před svůj mlýn;
naslouchal rád podivnému šumu,
jenž se jemně snášel k němu s chlumu;
pod měsícem tvořil hájek stín.
Ve stínu těch šepotavých drev,
vyskytnul se u potoka kolem
nedozírným pod jedlemi dolem
mlynářovi nevídaný zjev.
Světýlek tam v dáli lesklý dav
přeúžasné provozoval reje.
„Aj, co se tam zázračného děje?“
Mlynář viděl na tisíce hlav.
Nesčíslný pídimužů pluk,
dva a dva a hned zas tři a čtyři,
skotačivě v pravo, v levo víří,
a přec není slyšet žádný hluk.
Pluk se valil ku mlynáři blíž,
na prsou všem z kahánečku záře
proudila se v boubelaté tváře;
mlynář dělal na čele si kříž.
Světlonoši sbíhali se v kruh,
kruh se k mlýnu víc a víc oužil,
zjevně v sobě mlynáře mít toužil;
v mlynáři už byl jen malý duch.
26
Ve mlýn vskočil bledý na úmor,
za sebou hned zamknul pevné dvéře,
a se zlekán rychlým krokem béře
ve mlečů a mleček četný sbor.
„Lide milý, nyní dobře vím,
co ta noční světla znamenají;
věřte, ona divný původ mají;
co jsem viděl, hned vám vypovím!“
„Vím já teď, kdo v noci člověka
do bahna a do močálů noří,
a jej zhusta na smrt štve a moří,
aneb aspoň zle jej poleká.“
„Pro člověka Pán Bůh stvořil den.
vy mne znáte, statečného muže,
hle, mně naskakuje husí kůže –
nevyjdu již v noci z domu ven!“
Já však jiné světlonoše znám;
ret jich za dne bludy ve sluch šeptá,
nerozumem zdravý rozum deptá,
smyšlénky své hlučně mluví nám.
Bludičkou jest lživý liberál.
láká lidi do tmy – do močálů,
nedbá jejich příštích morných žalů;
takého se každý člověk vzdal!
Na toto, bratře, sestro, pamatuj!
„Kterak tomu věřit smím a mohu,
který věřit nechce Kristu Bohu,
a mně vtírá plytký rozum svůj?“
27
Lavina.
Známo-li vám, co jest lavina?
Nebezpečná sněžná valina,
která za oblevy s hory leze –
boříc všechny překážky a meze;
béře s sebou křoviny a stromy,
do údolí odnáší i domy,
a pak dole zasypává dědiny –
pochovává celé rodiny.
Jindy neveliká koule sněhu
stržená jde do rychlého běhu,
žádného si nevšímajíc vzdoru,
každým mžikem vzrůstá více v horu,
až pak dole za nevelkou dobu
sady, chaty jsou jak v temnu hrobu;
kdo se o útěk v čas nepokusí,
toho sněžná valina ta zdusí.
Nejinak než zhoubná lavina
nevěrecký blud si počíná.
Bludař retem nebo knihou klatou
porozviklá víru v pravdu svatou;
pochybnost hned vzrůstá v příšeru –
v nebezpečnou, v běsnou nevěru;
v čas-li nechopíš se dobré knihy,
nezbavíš se duchamorné tíhy.
Zhusta časná, ba i věčná bída
na člověka z knihy špatné hlídá;
někdy hubí celé rodiny,
klidná města, šťastné dědiny.
Národe můj, lavina se řítí,
v Církvi slunce pravdy Boží svítí!
28
Padavky.
Ó vizte, bratří, na zahradě naší
tu zdravou jabloň a ten její květ;
kde nad ní strom má jařejší a krašší
náš obor zemský, ten náš milý svět?
Tou jabloní jest drahý národ náš,
v tom, bratře, sestro, za pravdu mi dáš!
Květ přehojný a něžný, bělorudý,
v hruď roní radost nám rok po roce,
a z květů vonných na větvičkách všudy
se objevuje sladké ovoce;
květ nový zaskvívá se ve svůj čas,
a ovoce nám dává zas a zas.
Květ arciť škodu brává zlými mrazy,
a dlouhé sucho hubí květů plod,
a motýl vítr, stromů škůdní vrazi,
nám zhusta nesou povážlivých škod;
však chvilkové ty bouře škodlivé
nám klátí víc jen plody červivé.
My víme, odkud zlý ten vítr věje,
Vám lži a bludy vnuká svůdný duch;
co Vámi v našem národě se děje,
jen na nedlouho ucpe lidu sluch;
lid poznává již hnusnou příšeru,
tu nerozumnou Vaši nevěru.
Náš katolický národ pevně stojí,
má kořeny své v Církvi na skále,
on zvítězil vždy v sebe tužším boji:
Bůh dá, on zvítězí i na dále;
nás nermoutí ta spousta nadávek,
nám líto červivých Vás padavek.
29
Ubozí odrodilci.
Hoj, Vy mladí křiklounové,
chcete tvořit všechno nové?
K nové stavbě základy
musíte mít bez vady.
Ve hlubokém, valném důlu
musíte klást tvrdou žulu,
na níž bude pevná zeď
státi jako tlustá měď.
Máte sice hubu velkou –
ale hlavu hrozně mělkou;
a ty Vaše zásady –
pískové jsou podklady.
Umíte jen směle bořit,
do zdí pevných díry tvořit,
hyzdíte jen budovu –
pro budoucí obnovu.
Netušíte základ blaha,
na němž živa vlast je drahá;
Kristus Bůh jí Církev dal,
na skále ji zbudoval.
Pokud bude v Církvi státi,
nepřátel se nemá báti;
po celých už tisíc let
nezhubil ji škůdců jed.
Z ciziny jed sobci brali,
národu jej vnucovali,
ale spasná Církev v čas
zachovala národ zas.
30
Škoda je Vás, bratří, škoda,
Vám se příčí s Církví shoda;
jenom Církev národu
pravou zjedná svobodu.
Protikatolické bludy
plodí žaly, strasti všudy;
u nás z bludů nepřítel
vezdy zisk a radost měl.
Ničte pravou víru v lidu,
rozmnožujte jeho bídu;
vztahujte jej ve mdlobu,
dáte národ v porobu.
Ne tak, bratří, vážně stůjte,
v snách svých se vzpamatujte,
nikdo nebuď slep a hluch,
osvitiž Vás Svatý Duch!
Pojďte ruku v ruce s námi,
v úctě mějte Boží chrámy;
každý jako skála stůj,
zachráníme národ svůj!
Pobloudilec.
Církev dala nejslavnější doby
nábožnému Čechů národu;
jen kdy stal se hříčkou podvodu,
před sebou měl nebezpečné hroby.
Do té chvíle katolická víra
hájí národ náš a krásnou vlast,
nedejme se žádným bludem mást,
z bludu zhouba na náš národ zírá.
31
Církev Čechům pramenem jest blaha,
blud jej dává cizozemcům v moc,
světlo pudí, šíří tmavou noc
protivníků pravdy běsná snaha.
Nevěrcové za svou vlast se stydí,
nad klesáním víry jásají,
světobčanství směle hlásají,
Ó, Vy mladí muži krátkozrací,
chlubíte se mocným pokrokem,
ženete se směšným útokem
na Zjevení Boží, a jste raci.
Pomatený krok Vás rychle vede
ode světla v šedé temnoty,
rvete pevnou pásku jednoty,
jdete v náruč nesvornosti bledé.
Blahobytu základ rozrýváte,
lásku z víry jdoucí dusíte,
a přec sami doznat musíte.
skutečnost že ten Váš záměr mate.
Malý národ náš jest věrou velký,
Vy tu blahou víru tupíte,
opravdu-li o tom nevíte,
kam se nese ten Váš rozum mělký?
Národu jest Církev hradbou silnou
proti nepříteli starému,
svému národu Vy jarému
bouráte tu hradbu vědou mylnou.
Podkopejte lidu svatou víru,
lupu chtivým čelit přestane,
lásku k vlasti cizák odvane,
lid náš vssávat bude dusnou síru.
32
Nevíte, že na sta roků číhá
mocný soused toužně na kořist?
Že se touha splní, je prý jist,
jen co víry překlene se rýha.
Ne tak! Církev na Petrově skále
národ český v pravdě obhájí;
nepřestane toužit po ráji,
vlast svou chovat bude v lásce stálé.
Zastydí se v duši odrodilec,
bídnou vášeň v sobě utlumí,
s pravdou zjevenou se srozumí
vida, kde se octnul – pobloudilec.
Světobčanství.
Světobčanství smyšlénkou je vrátkou,
nerovná se lásce k bližnímu,
podobá se kvítku zimnímu,
jež mráz kreslí na dobu jen krátkou.
Více méně každý člověk žije
oborem svým úzce omezen,
velduchů se rodí málo jen,
jichžto činnost v celý svět se lije.
Křehký člověk nežádej být lovcem
blaha všeho světa národu,
on buď činným ve svém obvodu,
svědomitým budiž národovcem.
Pilně pracuj každý v úzkém kruhu,
v domácnosti své a v rodině,
potom v milé obci, dědině,
užitečným stávej druh se druhu.
33
Um-li Tvůj síla Tvá se vzmáhá,
chrabrou-li se stává Tvoje hruď,
kraji pak a vlasti sluhou buď,
budiž milé vlasti strůjcem blaha.
Láska k bližním, silná víra v Boha –
péro, ret a krok Tvůj oživuj,
proti nepřátelům statně stůj,
nepřemůže Tě ni zloba mnohá.
Moudré slovo, zbožný příklad muže
stále v kruhy větší působí,
mocně cizích krajin osoby
v ctnostech tuží, víže k sobě úže.
Pro ženy i muže, bystré hlavy,
pro nezištné věrné vlastence,
národ vždy měj kvítí na věnce;
jimi jen se zdobí všechny stavy.
A což ten, jenž dobrý lid náš mate,
ten, jenž sám jsa pravé vědy prost,
v lehkost dává blahodárnou ctnost,
ve stín staví světlo víry svaté?
Kam tě vábí ten Tvůj mozek řídký?
Čím jest Tobě otec, národ, vlast?
Jenom krátká Tobě kyne slast;
ve tmu hroužíš i své vlastní dítky.
Proč Tě krásná vlasti půda nosí?
Za Tebe se stydí město, ves,
v temnotách Tě popohání běs –
věrný křesťan za Tě Boha prosí!
34
Příteli, jsi na omylu!
Soused hodný, spravedlivý,
poctivou se prací živí,
s roztomilou moudrou chotí
nadarmo se nelopotí.
Děti jako růže květ
na očích má zbožný děd,
otec-li i s chotí svou
do kostela spolu jdou.
Celá obec neustálou
rodinu tu daří chválou.
Závistník však mluví časem
potměšilým k němu hlasem:
„Sousede, Ty živ jsi vskutku
v nekonečném trapném smutku;
nevycházíš z bytu svého,
neznáš ruchu veselého;
hlučný hlahol, bujné písně,
nezbavují Tebe tísně.
Odřekni se večer vody,
půjdem’ spolu do hospody.“
Zbožný křesťan slovům těm
odpovídal úsměvem,
až pak svůdce řeč svou stavil,
on tak jemu vlídně pravil:
„Příteli, jsi na omylu,
poznej svatých ctností sílu!
kterouž Bůh náš, Kristus sám,
hojně dává věrcům nám.
Hospodu mi chválíš?
tou mne neošálíš,
35
vidím, že Tvá snaha
nemá mnoho blaha;
z rodinného štěstí
já se nedám svésti.
Hospodě-li výhost dáš,
řekneš: „Bratře, pravdu máš!“
Kořalka.
Blízko u kostela
čert rád sobě dělá
krčmu kapličku;
tam pak do své síti
chytrák zhusta chytí
slabou dušičku.
Sotva vyjde z chrámu
u ďáblova krámu
cítí pálenku,
soused neodolá,
někdo-li jej volá:
„Pojď též na sklenku!“
Člověk ten se stydí
známých, hodných lidí –
ale vešel přec;
jizba plna puchu
odporného vzduchu
jako v kouři pec.
Muž ten v koutku sedí,
kolem sebe hledí
na vřavu a ruch;
okem vypouleným,
slovem pomateným,
zdraví druha druh.
36
Ten má blbé řeči,
onen už jen bečí,
třetí blábolí.
Toho hněte bota,
nohu s nohou motá,
vráží ve stoly.
Tam se kdosi směje,
jiný řve a kleje
světu nadává;
posýlá vše k čertu,
proudí se mu ze rtů
slova rouhavá.
Zaplatil muž sklenku,
rád byl, že je venku,
a hned domů šel;
věren ctnostné síle
nikdy od té chvíle
krčmy neviděl.
Co tu spoustu viděl
v duši své se styděl
za ten hluk a ryk;
často mluvil k sobě:
„Běda hříšné zlobě –
to Čech katolík?
Blažený manžel otec.
Moudrý otec z jitra vstává,
Hospodinu díky vzdává,
vroucně slaví jeho moc;
Bůh dal jemu choť a dítě
smavé ihned na úsvitě,
zdravě přespat dal jim noc.
37
Poceloval poupě, růži,
jak je slušno, otci muži,
snídaníčko vlídně vzal;
s utěšenou v oku září,
spokojeně s blahou tváří
do své práce rád se bral.
Ó jak mu ten půlden míjí,
v dílně statně zdvíhá šíji,
v žilách proudí jará krev;
práci koná s mnohou pílí,
dodává mu stálé síly
modlitba a zvučný zpěv.
Zdravý pot mu neusychá,
ze rtů vane prosba tichá:
„Bože, choť i dítě chraň!
Před obrazem žena klečí,
Maria, ty nebezpečí
přímluvou svou od ní straň!“
Na svůj chutný oběd spěchá,
vždyť mu kyne blahá těcha –
milé dítě, dobrá choť.
„Ochránce náš, anděl Strážný,
konej ten svůj úřad vážný,
ve ctnosti nás všechny voď!“
Radost blaží denně sterá
katolíka do večera,
kdy se končí v dílně čas;
domácnost mu vezdy drahá,
daří se mu každá snaha,
chválí Boha zas a zas.
38
V lásce má své spolulidi,
žádnému z nich nezávidí,
čeho třeba, má vždy dost;
hrdým je vždy na řemeslo,
na rtech mívá zhusta heslo:
„Bůh a národ, víra, ctnost!“
Ani on sám svými slovy
dostatečně nevypoví,
čím jest jemu neděle;
ve chrámě a ve svém bytu
pln jsa milých, blahých citů,
žije stále vesele.
Nevymění stav svůj blahý
za nemoudré liché snahy
rozeštvaných druhů svých;
po hospodách noční hluky,
rozpustilých písní zvuky,
jemu na rtech budí smích.
Málo hodin práce denní,
dlouhé pitky, noční bdění –
kterak se to rýmuje?
Kdo chce obé v jedno spojit
a tak zemský ráj si strojit,
ten as pouze šprýmuje.
Není-li snad žádné shody
bez vřavy a bez hospody
vážnou cestou zákona?
Co chtí štváči bohopustí?
Má-li dříve denně růsti,
dělníkova úhona?
39
Pomlouvačům a pomlouvačkám.
Kdo pomluvami bratry soužíš,
sám sobě dobře neposloužíš;
jen dále tak a brzo zvíš,
že duchu zlému otročíš;
on v říši své Tě uvítá
a zločiny Tvé spočítá:
Tys hříšně všechno promařil,
čím Bůh Tvou duši obdařil,
čím víc Tvých lží a pomluv jest,
tím horší bude věčný trest.
Ó zmoudři, svědomí své zpytuj,
vždyť milosrdný jest Pán Bůh;
hned odvolej a hříchů lituj,
a svátostně smaž hrozný dluh –
pak jazyk svůj měj v stráži tužší,
buď ku bližnímu spravedliv,
tak zachováš si pro ráj duši,
a budeš v Bohu věčně živ.
Liberáli a jejich epigoni.
Motto: Hoj, ta Vaše replika
komárů se dotýká,
velbloudy však polyká;
na dupliku máme čas,
dnes jen slyšte klidný hlas.
Liberáli.
Nezná trní země širá,
s kterého se hrozen sbírá,
to zrak zdravý jasně zírá,
nešlechtěná, planá slíva
vždy jen plody trpké mívá,
40
a kdy plody sladké dal
planý stromek, liberál?
Víš-li, kdo jsou liberáli?
Lidé, jež by libé brali,
nelibé však jiným dali;
jsou to sobci tělem, duší,
ku pravdě a právu hluší;
liberála vida, křič:
„Pán Bůh s námi a zlé pryč!“
LiberáliLiberáli, to jsou hoši,
nikdy nikde nelenoší,
svobodu prý nesou v koši.
Ano, volnost v koši mají,
komu však jí trochu dají?
Volnost chtí jen pro sebe,
nezbude nic pro Tebe.
Chceš-li volnost slova, skutků,
dojdeš u nich vezdy smutku,
uslyšíš hned smělou důtku:
‚Vy též chcete volně žíti?
Naše jest to vonné kvítí!
Poslouchejte ve všem nás,
my pak oblažíme Vás!‛
„Do duší svých si to vpište,
jenom naši vůli slyšte,
a vše svoje tužby tište!
Rcem-li, křída že je černá,
ač to lež jest pramizerná,
zvolejte hned: „Tak to jest,
liberálům budiž čest!“
Svoboda Vám plní ústa
z té však katolíkům vzrůstá
41
útrapa a hana hustá;
pícháte je jako vosy,
spíláte jim jako „bosí“;
katolík-li slaví sjezd,
zatínáte v kapse pěst.
Dlouho se Vám dobře vedlo,
bezpečně Vás neslo sedlo,
chutě se Vám pilo, jedlo;
dávali jste lidu sliby,
ovšem pouhé „sliby – chyby“;
mnohým zastřel zrak Váš prach,
prach Váš způsobil jim strach.
Už se jasní obloha,
bledne, mizí ubohá
Vaší hrozby mátoha;
poznává se v každé obci,
že jste všude pouzí sobci;
vidouce Váš mam a klam
nevolí už věřit Vám.
Ve vlastním už hyne kalu
sláva smělých liberálů,
nevzdává jim nikdo chválu;
skrývají tvář studem rudou,
pochod smutný sobě hudou;
šťasten z nich, kdo hledá kříž,
aby složil hříchů tíž.
Nikdo se jim klamat nedá,
z nich se mnoho sborků zvedá,
mělka jest jim jejich věda;
odhodlaným krokem stále
urputně se ženou dále,
42
kam je láká svůdný ďas,
kde jim kyne tučný kvas.
Pokrokáři, atheisté,
radikáli, anarchisté,
všeho druhu nihilisté,
liberálů vlastní dítky
na hlavy jim metou výtky:
„Zasloužený mějte žal,
my svou cestou jdeme dál!“
A tak všichni odrodilci,
polekaní provinilci,
motají se jako snílci.
Kéž jim svitne pravda svatá,
Kristem v církvi rozežatá,
a dá pravou svobodu
zkoušenému národu.
S Vámi my se neseperem,
rozžehneme slovem, pérem,
jasnou svíci v temnu šerém;
národ pozná Vaši šalbu,
odrazí tu slepou palbu,
Vámi rozeštvaná vlast
lží se nedá déle mást.
Tak-li královskému městu
k blahu chcete klestit cestu,
křikem lichých blahověstů?
Vícekráte národ drahý
přemoh’ svého blaha vrahy;
má-li národ v tento čas
soužen býti znova zas?
43
Miliony katolíků,
všimněte si toho ryku
víry prázdných odbojníků!
Neblahých se konců děsme,
před trůn Boží prosbu nesme:
„Vyslyš hlasy věrců Svých,
osvěť rozum tmářů zlých!“
Oh, Vy, mlčte o svobodě,
moudře suďte o národě,
s námi žijte v dobré shodě;
jenom svornost blaho tvoří,
nesvornost vše dobro boří;
činnost Vaše dělá slast
těm již hubí naši vlast.
Kosmopolita.
Kdo as je ten kosmopolita?
Ten, kdo světem kozmopolítá!
Kozmo a ne koňmo jezdí světem
všude zrak svůj novým baví květem,
jemuž hudba stejně padá v uši,
ať si Turek, Číňan, v buben buší;
stejně dotýkají se ho zpěvy,
tatarské-li jsou neb české, neví.
Nezná otce, nectí dobrou matku,
nevšímá si nejvzácnějších statků:
bohoslužby neváží si spásné,
blaha národ, ač jest tak jasné.
Národ slavit, na něj kydat hanu,
jednostejno bývá světobčanu;
národu ať radost, sláva kyne,
anebo ať bídně strádá, hyne,
44
světobčana tak se málo týká,
jak když moucha sedne na roh býka;
on jen takou zemi velebí,
kde mu kojiti lze potřeby;
kde se v milých kruzích libě baví,
kde jej lidé mělcí ctí a slaví;
jen když nemá žízně ani hladu,
a mu nikdo nevytýká vadu;
on se nikde ničím nedá mást,
kde mu dobře, tam jest jeho vlast.
Jako mlsná koza světem rejdí,
kde jsou lístky chutné, tam jen šmejdí,
chvatně běhá ode stromku k stromku,
kousá větve, dělá mnoho zlomků.
Nastojte, a taký nihilista
národu prý také blaho chystá!
Národ jest mu nahodilým spolkem,
jako psa a kozla, koně s volkem,
páva s krocanem a s kachnou, husou,
s pestrým kohoutem a slípkou kusou.
Vari, světobčane, s touto bledou
učeností Tvou a mělkou vědou!
Slyšte, nekřesťanští mudrcové,
povězte nám myšlénky své nové,
skutky pravdivé a dobré, krásné,
jichžto v sobě nemá Písmo jasné,
a ta naše svatá Církev silná
vlivem Boha Ducha neomylná?
Buďte moudří, pokorni a skromni,
každý vážně na svou křehkost pomni!
Kristus spasil lidstvo, všechen svět,
kdo dnes bloudí, vrať se k Němu zpět.
45
Bude, to je nepochybná věc,
„jeden pastýř, jeden ovčinec“.
Člověk, národ, záchranou je jist,
v Církvi není zlochu za kořist;
nejsa v Církvi, rychle do ní vstup,
mimo Církev zloch má snadný lup;
v Církvi Své Bůh dává národu
pravdu, světlo, pravou svobodu.
Radikál.
Ubozí Vy radikáli,
kdo Vám dobré rady kalí?
Kam ta Vaše snaha čelí?
Konáte, co svůdce velí!
Boha v Církvi neslyšíte,
o národu málo víte,
žijete jen v rozmaru
po způsobu soumarů.
Arciť Boha vzývat lení,
komu národ ničím není;
a kdo v Boha nevěří,
nelne k vlasti mateři.
Prohlédněte a své vůdce
za nejhorší mějte škůdce!
Z lásky Bůh všem zemi vystrojil,
babylonský hřích je rozdvojil;
odtud byly v řeči neshody,
v nepřízeň šly různé národy.
Smiloval se věčný Hospodin –
spasil je a smířil Boží Syn;
On nám velkolepý rozkaz dal:
„Každý jazyk Hospodina chval!“
46
Národy vše Kristus vykoupil.
Svatý Duch pak na ně sestoupil
ve způsobě žárných jazyků,
by je zbavil hříšných zlozvyků;
posvětil tak národů všech řeč,
aby nešly v nenávistnou seč.
Národnost svou slaví katolík,
za ni Bohu vzdává stálý dík;
kdo však v Boha Pána nevěří,
nevěren jest vlasti mateři.
Nevěrou zlý duch svou starou lstí
každý národ svodí v neštěstí;
živá víra v Krista, skutkem čilá,
upřímného značí vlastimila.
Anarchista.
Směšný člověk aňarchista
mezi lidmi nechce místa;
ani archu neuznává
jímžto spolek řád si dává;
bez zákonů, bez vší vlády,
bez sněmu a bez úrady,
má prý každý člověk žíti,
jak ten pták a polní kvítí.
Nechce míti žádný řád,
a přec šťasten byl by rád.
Jakou divnou as má trosku
ve své hlavě místo mozku!
Inu, ty své štěstí měj,
jen všem dobrým pokoj dej!
Slovům svým sám nevěří,
vždyť se s každým hašteří.
47
Za vzor měl by dáti sebe,
na zemi jak míti nebe;
měl by vždy jen blaho tvořit,
měl by stavět a ne bořit;
měl by mírnit vůli svoji,
nelibovat sobě v boji;
máť přec každý člověk svou
vlastní vůli svobodnou.
Proč svou vůli zvěstuje
a ji bližním vnucuje?
Podívej se na kohouta,
jak on k sobě sbor svůj poutá;
slepici té, třikrát běda,
která družkám pokoj nedá;
zobákem svým hned ji měří,
kolem lítá její peří.
Seber veškeren um svůj
též kvočnu pozoruj.
Kuřátko se sotva líhne
a hned ku své matce tíhne;
starostlivý kvočnin hlas
rozkazem mu v každý čas;
ano, kuřat zástup celý,
na to dbá, co kvočna velí;
bez kvočniných rozkazů
jistě šel by k úrazu.
Řád a vládu žádá pud
slepic, kachen, hus a krůt.
A co bez vlády by kuli
lidé mající svou vůli?
Boží vůle svrchovaná,
za zákon nám lidem daná,
48
naší vůli meze staví,
k řádu vede různé hlavy;
kde se plní vůle Boží,
tam se pravé blaho množí;
rodině a obci celé,
národu se daří skvěle,
nemají-li zákony
žádné škodné úhony;
zákon tvoří blaha divy,
Bohu-li se neprotiví;
mám v té věci souhlas jistý
rozvážného anarchisty;
musí poznat duše rmut,
odpřisáhne zhoubný blud,
leč by vlasti na škodu
chtěl mít v lidu neshodu.
Kráčej vezdy náležitou
pravou cestou zákonitou,
v národě by vzešlo všady
štěstí, blaho z moudré rady.
Kdo lid svádí k anarchii,
jedovatou zván buď zmijí,
která strojí všemu lidu,
drahé vlasti strast a bídu.
Pokrokář.
Novomodní pokrokáři,
hezké jméno jste mi dali;
ono však lež v sobě halí,
a ta pravý pokrok maří.
49
Pokrok sice na rtech máte,
ale v skutku Vy i žáci
nazpět jdete jako raci,
o pravdu se nestaráte.
„Ku světlu chcem’ rázně jíti!“
Tak zní Vaše heslo zvučné;
za Vámi řvou davy hlučné:
„Ano, světlo chceme míti!“
Na bludičky Vaše hledí,
zrak se denně víc jim krátí,
slunce pravdy jim se tratí,
nevidí, že ve tmách sedí.
Ohříváte staré bludy,
nebezpečné zhoubné pasti,
kteréž cizák strojil vlasti
houževnatě vždy a všudy.
Skuhravé ty Vaše hlasy
cizí bludy vychvalují,
na ně nit svou navazují –
voláte zas na vlast ďasy.
Chcete-li být zpátečníky,
jděte nazpět k Cyrillovi,
k jeho bratru Methodovi,
posvěťte tam svoje šiky!
Záhubných se chraňme sporů,
svorně k Světlu pravdy hleďme,
ku předu svůj národ veďme
bez svízelů, bez úkorů.
Tak z Vás budou pokrokáři,
před Vámi pak každý smekne,
kde kdo o Vás vděčně řekne:
„Aj, ti nejsou žádní snáři!“
50
Socialista demokrat.
Strýček Hanák mimo hody,
nechodíval do hospody,
leč když byla jeho žena
za kmotřenku vyprošena,
a když smuten sám a sám
v domě chodil sem a tam.
Na cestu se kdysi vydal,
v hospodě by trochu snídal;
tam už z rána kolem stolů
hovořili muži spolu;
strýček v koutě chvíli seděl,
na společnost vážně hleděl;
od stolku pak svého vstal,
s jedním do řeči se dal:
„Příteli, co vlastně jste,
že Vás vidím dneska zde?“
‚Socjalista demokrat!
Nevíte, co je toto, strýče?
Nasloucháte jako býče!‘
Společnost se zamlčela,
na rolníka pilně zřela.
Strýček moudře okem blikal,
a hned za ním slova říkal:
„Cocálista, kde mok, rád!
Včil já tomu rozumím,
zase něco znám a vím:
„Cocálista, kde mok, rád!
nemusím se dále ptát.
51
Na práci nic nemáte,
pořád jenom cocáte;*)
jen aby to řemeslo
hořký pláč Vám neneslo!“
Ačkoli ze všeho týdního výdělku
maličko zbylo jim k modrému pondělku,
přece všem zamželou hlavou jak šíp
proletěl rolníkův broušený vtip.
Pro strýčka nastaly výbuchy chvály,
za stolem všickni se upřímně smáli.
Zatím co snídal strýc za stolkem v koutečku,
plyn se jim rozsvítil v mlhavém mozečku;
rychle se několik hostů těch shodlo,
že je to pod vestou bolestně bodlo;
urputně mračil se nejeden z nich,
ve zlost se měnil jich nevinný smích.
Chvatně se omáčel nejeden ret,
chrleny nadávky na všechen svět;
obecní, státní a církevní správa
předmětem potřebných oprav se stává;
lání a rouhání odevšad zavznělo,
řvaní a spílání mírnit se nechtělo.
Strýček se štítil těch blesků a hromů,
zaplativ snídaní hned se bral domů.
Počaly slzy mu v očích se chvěti
pro jejich rodiče, ženy a děti.
————
*) Náš milovaný Hanák říká cocati místo cucati;
mléko, pivo ba i škodnou kořalku.
52
Internacionál.
Víš-li, kdo je internacionál?
Zradil národ, „v nitro nací ho hnal“.
„O národě ještě mluvíte?
o pokroku našem nevíte?
Národy-li znáte různé,
máte hlavy velmi nuzné;
národnost je slovo plané,
stanovisko překonané;
národům my výhost dáme,
my jen člověčenstvo známe.“
Bludní bratří, kteraký to zmatek
v babylonských hlavách vládne Vám,
hustá tma a nepřátelský klam
hyzdí národnost Vám, vzácný statek.
O lidstvu snad slyšeli jste cosi,
o bližním, jímž každý člověk jest;
ó jak blahá Kristova ta věst!
Vy však o ní soudíte jak „bosí“.
Nepřátelé, pseudoliberáli,
aby snadněj’ ušlapali nás,
Vámi v národ sypou klamný hlas,
slovu bližní lživý nátěr dali.
Lidé nevědoucí o Zjevení
rádi mají jen své vlastní „já“,
„ubi bene, ibi patria;“
vyšších zájmů také u Vás není!
Dobře-li je Židům u Maďarů,
zaprodají rychle jména svá,
53
za jména je mění maďarská,
hmotného jen žádají si zdaru.
Vnuťte lidem ty své utopie,
vemte národnost a víru jim,
potom snadno, to Vám přísně dím,
nepřátele staří utopí je.
U zednářů dočiňte se díků,
tupte víru, podrývejte ctnost,
v posměch dejte českou národnost,
a hned mládež učte volapyku.
Pohanské zas vykouzlete časy.
smažte znění Mojžíšových desk,
Roentgenův si v hlavy pusťte blesk,
za noc jednu slezou Vám pak vlasy.
Sourodáci mladí, kam pak jdete?
Čechy věčný Bůh Vás učinil;
čím se drahý národ provinil,
v nicotu že uvrhnout jej chcete?
Chvála těm, jenž projev dali žalu,
by se v Vás celý obrat stal.
jděte mužně ještě o krok dál –
vybavte se z vléčky liberálů.
Internacionáli by byli
před Vámi jen o maličký krok,
k nim blíž spěli byste rok co rok,
smutně byste s nimi živořili.
Zbavujte se bludů bez únavy,
Zjevením se osvěcuj Váš duch;
jen v Své Církvi dá Vám věčný Bůh
nehynoucí světlo, život pravý.
54
Černý květ liberalismu.
Odešlo právě už celičkého půlstoletí
z našeho zemského údolí do nadsvětí,
ode dnů bujarých kněžského mládí mého;
tenkráte docházel hereček Dornau Emil,
ten, jenž byl národu našemu dosti nemil,
ke mně rád den co den do bytu kaplanského.
V židu tom učeném proudila věru čistá
semitská smělá krev, byltě on atheista
prvý, jenž do očí nevěrou se mi chlubil;
nevážně promlouval o české národnosti,
a mne tím zlovolně popudil k větší zlosti,
že se hned zdánlivě horšil a hned se zubil.
Pravil jsem: „Člověče, na čest svou vážně rcete,
čeho pak dosíci takovým bludem chcete?
Vyslechnul byste snad vniterným duše klidem,
kdyby Vás potupně protivník, člověk rázný,
zjevené pravdy a křesťanské lásky prázdný,
úsměšně pohanil, a Vás zval drzým židem?“
Emilek Dornau jak kohout se rozčepýřil,
herecky rozhorlen vášnivým slovem vířil:
„Víc by mne urazit nemohl hadím videm,
jízlivou nadávkou, ba ni v tvář pádnou ranou,
ani mně do očí vrženou hroznou hanou
než ten, jenž rozvážně řek’ by mi: „Ty jsi židem!“
Kam jste Vy moderní Čechové liberáli
rozumu paprysk a mozečku zbytek dali,
že se tak durdíte na bludné demokraty,
kteří se důsledně za národ vlastní stydí?
Co byl Váš rozoumek nasil, to hojně klidí,
raději obhajte chrabře mladší braty.
55
Nevěrec zabloudiv od Krista na zlé scestí
důsledně musí bít národ svůj těžkou pěstí,
musí mu strojiti úpadek jistojistý;
musíte dodělat se i svou mluvou hebkou,
sobectvím, nevěrou, neláskou, dutou lebkou
dříve neb později koruny nihilisty.
Měl by Vám vzorem být důsledný Dornau básník,
ve straně Vaší už krčí se zhusta chasník,
jenž to mu po tichu za pravdu dávno dává –
šepotá: „Kdožkoli ještě mne zove Čechem,
do duše bodá mne odporným, morným dechem,
hned se mým nemilým protivným sokem stává.“
Věru Vám firmička „národní“ málo sluší,
to však Vás nikterak nermoutí v nízké duši;
dosud firma ta lákavá dosti táhne;
až pak nám přestane magnetem vzácným býti,
pod jiným heslem zas budete zdravě žíti,
po jiné firmě pak rychle se vážně sáhne.
Liberálům k Novému Roku.
Malí reci, chovejte se krotce,
okem vážným hleďte na ovoce,
můžete-li, radujte se
v tomto novém roce.
Sami sebe mějte na zřeteli,
vizte, co jste do národa seli,
všechna-li ta setba Vaše
užitek má skvělý?
Znáte duše, ony šťastny byly,
dokud nápoj pravdy Boží pily;
56
a teď, co těch Vašich
bludů okusily?
Otec s chotí, s dětmi blažen býval,
pokud vroucně Hospodina vzýval;
pokud denně do hospody
s Vámi nechodíval.
Moudrý otec v pravdě Boží chodil,
hodné dítky do kostela vodil,
než se Vaším vzorem
dědům neodrodil.
Loni byla veškerá ves blahá,
požehnána byla rodin snaha;
roste počet liberálů, –
chudoba se vzmáhá.
Za tatínkem malý synek kráčí,
ujímá se Vaše símě dračí;
manželka a matka slzy
sotva stírat stačí.
Čím víc roste počet liberálů,
tím víc prohloubá se tůně kalů;
tím víc v dědinách a v městech
slyšet bolných žalů.
Malí reci, chovejte se krotce –
okem vážným hleďte na ovoce,
můžete-li, radujte se
v tomto novém roce!
Oprávněný hlas.
Po celých šedesát strakatých roků
národa vývoj mám v bedlivém oku;
jemu jsem pérem a slovem vždy sloužil,
po jeho blahu jsem upřímně toužil;
57
tedy snad mohu dnes v příhodný čas,
povznésti tento svůj výstražný hlas:
Vidím, že dorost náš hlučí a bouří,
lepší část jeho pak oči jen mhouří;
za pravdu dejte mi, pravdu-li mám,
omylům Vašim hned odpověď dám:
Maříte rozvážných rodáků snahy,
v záhubu vrháte národ náš drahý;
odvěký nepřítel tajně se směje
vida, co ve prospěch jeho se děje;
podryjte v národě víru a ctnost
potom kdo bude dbát o národnost?“
Vy-li jen smíte si jazýček brousit
a tím svým mlaďoučkým rozumem trousit?
Mladým se nehodí stařečkův brus,
stařeček nestojí o mladý trus.
Vlastenectví liché.
Mladým lidem rostou divné vousy,
k jazyku již prý se nehledí,
vlastenci teď o něm nevědí –
nejeden tak rozumem svým trousí.
Nastala prý lidem doba práce;
to prý nad slunce jest jasná věc,
jen kdo pracuje, jest vlastenec;
kteraká to planých slůvek láce!
Bez práce-li vlastenec kdy trávil
pohodlně všechen život svůj?
Na to, přítelíčku, pamatuj,
v krčmách-li jen hýřil a se bavil?
58
Nuže, nedbej na řeč toho lidu,
v němžto konati máš práci svou,
cizáci ať vlast a národ rvou,
nechať uvalují na lid bídu.
Vezmi přece rozum do svých dlaní,
prapodivný mladý mediku,
právníku a mistře, rolníku,
bez řečí vlast práce nezachrání.
Nevíš-li, že národ nezahyne,
pokud žije jeho jazyk, řeč?
Proč Ty na svůj národ brousíš meč?
Pro národ-li neznáš práce jiné?
Škoda promařených okamžiků,
starostí se trápíš zbytečnou,
překonávej vůli netečnou,
uč se řeči nové, volapyku.
Jiné pomoci Ti, brachu, není,
přikázánoť národům je všem:
„Chvalte Boha každým jazykem!“
Avšak co je Tobě do Zjevení?
Jak Ty, mluvilo by každé zvíře,
kdyby řeč mu byl dal věčný Bůh,
ač v něm nedlí nesmrtelný duch;
s ním si vyvol byt svůj v tmavé díře!
Vypustíš snad z hlavy trapnou dumu,
spatříš, jak se zvíře pitvoří,
a jak beze řeči hovoří;
a tou měrou přijdeš ku rozumu.
Doučí snad Tebe chytrá myška,
jezvec, sysel, kuna nebo tchoř,
jen jim pracné byty nepoboř,
na zkušenou vezme pak Tě liška.
59
Co to chybné srdce Tvoje cítí?
Nemůže Tvůj rozum tak být chud,
vypaří se z něho hrozný blud,
pro Tebe též pravdy slunce svítí.
Atheista.
Ty ubožáku, atheisto,
Ty nevěříš, co nad vše jisto,
že světů tvůrcem jest Pán Bůh?
Ty nevíš, že „lhář od počátku“
jest původcem všech v lidstvu zmatků,
jenž kazí duším zrak a sluch?
On zlovolně ten obraz ruší,
jejž Bůh dal Tobě v moudrou duši,
bys v Něm a pro Něj ctnostně žil;
Bůh podřídil Ti všechny tvory
a Tobě v moc dal moře, hory,
bys rozumným jich pánem byl.
Bůh Syn dal lidstvu svíci jasnou,
Své Církvi svěřil pravdu spasnou,
by zlý duch nesveď v bludy nás;
Ty přece halíš v temné mraky
tak zarputile svoje zraky
a nechceš vnímat Církve hlas?
Jest pohled na Tě věru tklivý,
Ty nezříš ani stálé divy,
jež v přírodě Své činí Pán;
znáš miliony zvířat, květů,
zříš cesty nesčíslných světů;
věz, v nebi Tvůrce Svůj má stan.
60
Tys za dřímoty černé noci
se’s octnul v pasti škůdné moci
a zabloudil jsi v temnosti;
i vzchop se rychle, atheisto,
Tys zvolil sobě hadí místo;
pros, Bůh Tě z něho vyprostí.
Tvůj duch buď navždy pravdou zmlazen,
že nevěrcem muž’ být jen blázen,*)
a z hříchů svých se žalně kaj;
stůj nepodvratně v pravdě Boží
jsa zdráv i na svém smrtném loži,
a samospasnou víru haj.
Věda zjevením neosvícená.
Pravda jestiť jenom jedna,
zjevil nám ji věčný Bůh,
nechce-li kdo býti hluch,
pravdu tu ať sobě zjedná;
Svatý Duch ji v Církvi hájí,
věrci bezpečně jdou k ráji.
Nekřesťanská pyšná věda
nadarmo se namáhá,
ten, kdo na ni přísahá,
klamu na vějičku sedá;
slyšte, co nám Církev hlásá:
„V Kristu všemu lidstvu spása!“
Nevidíte-li, kam žene
zas náš národ nevěra?
Vizte, jak ta příšera
již jej dusí více denně.
————
Žalm 13.1.
61
Ti, jenž zbavit chtí Vás víry,
jedovatými jsou štíry.
Nabubřeni vědou planou
na záhubu vlasti jsou,
ač lhou, k národu že lnou,
blaho jeho vrhli stranou;
slovo zvučné, ale skutek
lidu strojí žal a smutek.
Co zlých činů věda lichá
v národech se napáchá,
čertovinou zapáchá
všude jejich smělá pýcha.
Z opic prý svůj původ mají;
věru, ve tvář němou zrají.
Nechtí znáti Tebe, Bože,
svého Tvůrce na nebi,
ze sobecké potřeby
na bližního berou nože;
příbuzní-li jejich, opi,
také se kdys nožů chopí?
Nabudou-li strýčků vlivem
velebené kultury,
budou-li z nich nestvůry
pokročilé divným divem,
povíme si trochu více
o původu od opice.
Zatím dovede jen štěkat
čtveroruký němý tvor,
tuším, míní dělat vzdor
a tak člověky nás lekat;
křesťan, jemuž svítí víra,
vděčně k Bohu Tvůrci zírá!
62
Ubíjej tou planou vědou,
kdož tak černou duši máš,
katolický národ náš,
mrtvolu čiň z něho bledou;
na mysli však ať Ti tane,
ze sotny blah Církví vstane.
Ustaň v práci započaté,
ku pravdě se mužně vrať,
drahé vlasti trýzeň zkrať,
dus v ní bludy jedovaté;
činností tou dojdeš díků
u všech věrných katolíků.
Vtírají se cizí bludy
národovcům k žalosti,
nepřátelům k radosti,
do vesnic a do měst všudy;
a ta dlaň Tvá ještě dneska
nepřátelům chválu tleská?
Mladí stromaři.
Semeno jste vsadili,
ono se Vám ujalo,
a též stromek vydalo,
stromeček prý nahnilý;
kdy a jak se zotaví
ten Váš stromek churavý?
Nemá-li být stromek zmořen,
vyhojte mu chorý kořen!
63
za dnů suchých stromů listí
stříkáním se živí, čistí;
zdráva musí být i míza,
sic Vám stromek zničí hlíza.
Jádra, pecky zralé, plodné,
svěřuj zemi pro ně vhodné;
vol si pravý roční čas,
žízeň půdy vodou has.
Na housenky pozor dávej,
stromek pěkně okopávej;
kůru jeho čisť a hlaď,
se zkušenými se raď.
Jdeš-li k stromům za prohlídkou,
s motyčkou měj žabku břitkou;
kyprá zem se stromu hodí,
každý vlk však zle mu škodí,
výživy mu ubírá
a on rychle umírá.
K stromku dávej silný kůl,
by jej vítr neohnul.
V podzim kolem stromu viz,
neskrývá-li se tam hmyz.
Pomni každý stromař mladý:
„Moudrá práce krášlí sady.“
Otec, matka, vychovatel,
učitel a spisovatel,
jsou též vzácní stromaři,
ó kéž nejsou hudlaři!
Vzdalujte své outlé stromy
od nákazy, od pohromy;
bezpečnou jim zjevte cestu
ku věčnému nebes městu;
64
na mysli je vezdy mějte,
modlitbou je provázejte;
svěřenci rok po roce
dobré dají ovoce.
Marnotratný syn.
Nerozumný smělý anarchista
bližnímu i sobě trýzeň chystá,
jak by na očích měl záclonu;
neví, že jde v nebezpečné scestí,
drzou nohou šlape vlastní štěstí,
nevšímá si Božích zákonů.
Nechce věřit v Boha jediného
rouhavě se týká jména Jeho,
neslaví Mu zasvěcený den,
nectí otce ani matku svoji,
proti řádům Božským, lidským brojí
jimž dlouho žít má oblažen.
Každé práce odříká se navždy,
hladem puzen neštítí se vraždy,
každému, jak může, činí vzdor;
vášeň jeho chce mít lásku volnou,
i když vráží bratru dýku bolnou,
do manželstva seje hrozný spor.
Šidí starce, oklamává mladé,
kde, co může, jako straka krade,
vítán mu i násilný je lup;
neleká se zlého nebezpečí,
proti svaté pravdě křivě svědčí,
přísahaje, stojí jako dub.
65
V městě, ve vsi, na hradě a v chatě
slídí zrakem vílným nestydatě
choti bližního jsa žádostiv;
že i cizích věcí bývá chtivý,
jako dravec jestřáb a vlk divý,
jaký při té bezuzdnosti div?
Nevědomostí a bludem ztopen,
každého jest činu zlého schopen,
zmítáť jeho ubohý se duch;
raď mu dobře, mluv, jak anděl sladce,
napomínej dlouze jej neb krátce,
zůstává přec tup a slep a hluch.
Buď mu rádcem, on se blbě chechtá;
že jej zlý duch k smíchu v hrdle lehtá,
neví anarchista, smutný bloud;
jediné jen věci on se leká,
zapírá a lže a plačky heká,
lapí-li jej přísný lidský soud.
Odveden-li bídník do žaláře,
tam se trudí, tam mu blednou tváře,
probouzí v něm zlé se svědomí;
kajicně-li vítá milost Boží,
vymýtí-li z duše hříchů hloží,
led se kolem mozku prolomí.
Vděčně volá: „Žaláři můj blahý,
zřím, že bludy byly moje snahy,
od Boha mne odvrátila lež.
Rozraduj se, šťastná duše moje,
dočkala se’s konce zlého boje,
v Bohu dobrou nadějí se těš!“
66
Bludné duše.
Vejde-li k Vám svůdce,
hodných rodin škůdce,
vyhněte se s bezbožníkem
neprospěšné půtce.
Hle, jak oči mhouří,
zbožné lidi bouří,
nestydatě v bytě Vašem
hnusným trusem kouří.
Směle do Vás buší,
blaživý klid ruší,
v záhubu chce povaliti
dobrou Vaši duši.
Hned jej pokárejte,
jemu výhost dejte,
blaho své a Pána Boha
na paměti mějte.
Kdo tak svůdce vzdálí,
dojde cti a chvály:
vzdělaného katolíka
žádný neošálí.
Pobloudilá chasa
prý se na nás kasá,
na pomoc si zavolají
svého mistra ďasa.
My se nebojíme,
že bůh s námi, víme;
svatou Pannu, Boží Matku,
vroucně velebíme.
67
Pomlouvači, lháři,
rouhači a tmáři,
libo-li Vám, stavte sebe
po bok němé tváři.
My pak se jich hrozme,
na mysli je nosme,
pro ně za osvětu blahou
Pána Boha prosme.
Ó, Vy duše bludné,
nechte práce škůdné,
poznejte, že Vámi denně,
milý národ chudne!
Svornost.
Jsou i lidé dobré vůle,
kteráž podobá se žule;
řkou: „Zlý nastal okamžik,
sestupme se v jeden šik!“
„Vedle slov se projev skutek,
zanechme všech škodných půtek,
každý měj své zásady,
sejděme se v porady.“
„Různých stran a spolků muži,
o vlastní-li běží kůži,
ať tvá hesla velebí –
svornosti nám potřebí!“
Kdo tak mluví, jistě šílí,
svornost trvá jenom chvíli;
zítra již, nám k úžasu,
vjedou sobě do vlasů.
68
Kolik děr, prý, tolik syslů,
kolik lebek, tolik smyslu
tam, kde Boží Zjevení
rozumně se necení.
V Církvi máme půdu pevnou,
v Bohu Kristu pravdu zjevnou;
v Církvi možná jednota
národu se blyskotá.
Podejme zde sobě ruce,
chcem-li ujít stálé muce;
budujme zde národu
v pravdě pravou svobodu.
Každý člověk z víry Krista
blaživý mír sobě chystá;
z pravé víry jedině
vládne blaho v rodině.
Bez víry a ctnosti svaté
v národě jsou půtky klaté;
kdy že mine zhoubný klam,
a kdy vzejde svornost nám?
Národní svobodomyslníci v prosinci r. 1897.
Vidíme dnes věci neslýchané,
svolal čelné volnomyslníky
do matičky Prahy v hezké šiky
den, kdy Praha měla právo stanné.
Kromě jména volnomyslní
sborem zlého nic se nevlní.
69
Na říšské již radě uznávali
váhu křesťanského vychování;
tupá proti Církvi zbraň se sklání,
s bludné na pravou se cestu dali;
dotud, jako ve tmách za noci,
nepřátelům byli k pomoci.
Dík, že jméno své již zapírají,
kárají své syny a své vnuky,
odsuzují anarchistů hluky,
bohdá, že se na pokání dají;
svornost z nevěry růst nemůže,
národ bez víry jde v kaluže,
Národ svornost slibovanou vítá,
v ní jen drahé vlasti léta blažná
zřela mysl katolíků vážná,
po tisíc let v Čechách jednolitá;
nikdy víc svůj nedávejte voj,
nepřátelům proti Církvi v boj.
Mníte-li, že svatá v Krista víra
má být jenom jednotlivců věcí?
Pradědové proti Vám jsou svědci,
ze zásady Vaší blud jen zírá;
zastaralé jméno liberál
zdávna v truchlý haleno jest kal.
Nepřítel náš starý směle hlásá:
„Proti katolictví řiďme voje,
pojistíme vítězství tak svoje;
v boji tom vždy byla naše spása!“
A Vy, místo vlasti obrany,
byli jste mu v boji berany.
Nemluví k Vám dávná vlasti léta:
„Kdyby proti pravdě cizí bludy
70
byly u nás zvítězily všudy,
po národě bylo by již veta?“
Pryč s tou volnomyslností mělkou,
doba naše úlohu má velkou!
Nepřítel ví, v čem je Čechů síla,
proto stojí proti Církvi v boji;
proti ní vždy urputněji brojí,
pomlouvá ji, lže a zle jí spílá;
syčí: „Dobrák Čech nám pomáhá,
bourá pevnou tvrz svou, ha ha ha!“
Kdy nám, Čechům. možno bude jásat:
„Sťaty hlavy nesvornosti sani
vezdy nepřemožnou břitkou zbraní?“
Až lze bude nepřátelům hlásat:
„Bohu vzdán buď neskonalý dík,
svorni jsme, co Čech, to katolík!“
71
OBSAH.
Církví národ blah.
Osobní, rodinné a národní blaho3
Vlastenci planí4
Nejeden novinář5
Rouhač nevěrec a katolík8
Nevěrcové temnomilci9
Zhýralec napravený12
Podivné smiřování14
Náhončí liberálů15
Missionář a mudrák nevěrec18
Odbytý soused svůdný20
Muž nešetrný21
Zpronevěřil se Kristu23
Bludičky26
Lavina28
Padavky29
Ubozí odrodilci30
Pobloudilec31
Světobčanství33
Příteli, jsi na omylu!35
Kořalka36
Blažený manžel otec37
Pomlouvačům a pomlouvačkám40
Liberáli a jejich epigoni.
Liberáli40
Kosmopolita44
Radikál46
Anarchista47
Pokrokář49
Socialista demokrat51
Internacionál53
Černý květ liberalismu55
Liberálům k novému roku56
Oprávněný hlas57
Vlastenectví liché58
Atheista60
Věda Zjevením neosvícená61
Mladí stromaři63
Marnotratný syn65
Bludné duše67
Svornost68
Národní svobodomyslníci na konci r. 189769
E: ph + pk; 2002
[72]