Bludičky.

Bludičky.
Nevíte, kdo jsou ty bludičky, které vládnou přepodivnou mocí, v mokrých místech za tajemné noci? Slyšte o tom dědy, babičky. Za tmy vyšel mlynář před svůj mlýn; naslouchal rád podivnému šumu, jenž se jemně snášel k němu s chlumu; pod měsícem tvořil hájek stín. Ve stínu těch šepotavých drev, vyskytnul se u potoka kolem nedozírným pod jedlemi dolem mlynářovi nevídaný zjev. Světýlek tam v dáli lesklý dav přeúžasné provozoval reje. „Aj, co se tam zázračného děje?“ Mlynář viděl na tisíce hlav. Nesčíslný pídimužů pluk, dva a dva a hned zas tři a čtyři, skotačivě v pravo, v levo víří, a přec není slyšet žádný hluk. Pluk se valil ku mlynáři blíž, na prsou všem z kahánečku záře proudila se v boubelaté tváře; mlynář dělal na čele si kříž. Světlonoši sbíhali se v kruh, kruh se k mlýnu víc a víc oužil, zjevně v sobě mlynáře mít toužil; v mlynáři už byl jen malý duch. 26 Ve mlýn vskočil bledý na úmor, za sebou hned zamknul pevné dvéře, a se zlekán rychlým krokem béře ve mlečů a mleček četný sbor. „Lide milý, nyní dobře vím, co ta noční světla znamenají; věřte, ona divný původ mají; co jsem viděl, hned vám vypovím!“ „Vím já teď, kdo v noci člověka do bahna a do močálů noří, a jej zhusta na smrt štve a moří, aneb aspoň zle jej poleká.“ „Pro člověka Pán Bůh stvořil den. vy mne znáte, statečného muže, hle, mně naskakuje husí kůže – nevyjdu již v noci z domu ven!“ Já však jiné světlonoše znám; ret jich za dne bludy ve sluch šeptá, nerozumem zdravý rozum deptá, smyšlénky své hlučně mluví nám. Bludičkou jest lživý liberál. láká lidi do tmy – do močálů, nedbá jejich příštích morných žalů; takého se každý člověk vzdal! Na toto, bratře, sestro, pamatuj! „Kterak tomu věřit smím a mohu, který věřit nechce Kristu Bohu, a mně vtírá plytký rozum svůj?“ 27