Kořalka.
Blízko u kostela
čert rád sobě dělá
krčmu kapličku;
tam pak do své síti
chytrák zhusta chytí
slabou dušičku.
Sotva vyjde z chrámu
u ďáblova krámu
cítí pálenku,
soused neodolá,
někdo-li jej volá:
„Pojď též na sklenku!“
Člověk ten se stydí
známých, hodných lidí –
ale vešel přec;
jizba plna puchu
odporného vzduchu
jako v kouři pec.
Muž ten v koutku sedí,
kolem sebe hledí
na vřavu a ruch;
okem vypouleným,
slovem pomateným,
zdraví druha druh.
36
Ten má blbé řeči,
onen už jen bečí,
třetí blábolí.
Toho hněte bota,
nohu s nohou motá,
vráží ve stoly.
Tam se kdosi směje,
jiný řve a kleje
světu nadává;
posýlá vše k čertu,
proudí se mu ze rtů
slova rouhavá.
Zaplatil muž sklenku,
rád byl, že je venku,
a hned domů šel;
věren ctnostné síle
nikdy od té chvíle
krčmy neviděl.
Co tu spoustu viděl
v duši své se styděl
za ten hluk a ryk;
často mluvil k sobě:
„Běda hříšné zlobě –
to Čech katolík?