Děva nemoudrá.
Děva, která ráda plká,
po celý den neumlká,
prázdnou, dutou mívá hlavu,
ušlechtilých nezná mravů:
moudrého nic nemá v ní,
ze rtů planý hlas jí zní.
Děvě, která klevetí,
neradno jest hověti;
jak zde jiných dotýká se,
pomluví tam tebe zase.
Dobře sobě poslouží,
kdo s ní býti netouží;
po takovém výzkumu
nejdřív přijde k rozumu.
Děva smělá, štěbetavá,
nesnesitelnou se stává;
o čem tu a tam se doví,
za čerstva hned jinde poví:
a jak postačí jí plíce,
poví ještě mnohem více.
Běda tomu zlozvyku.,
běda zlému jazyku!
Hořké slzy nevinné
kazí štěstí rodinné;
a ty padnou na duši
lehkovážné plkuši.
48
Děva blbě na svět čumí,
ničemu-li nerozumí;
u zkušených přátel svých
budí soustrast nebo smích.