RADY
A
VÝSTRAHY ČASOVÉ.
RODINÁM ČESKÝM
věnuje
BENEŠ METHOD KULDA,
sídelní kanovník vyšehradský,
kněz jubilár.
V PRAZE 1896.
Nákladem vlastním.
[1]
Knihtiskárna B. Stýbla v Praze.
[2]
Svatá Rodina.
„Svatá-li Rodina bude vám vzorem,
nenakazíte se časovým morem.“
Matka mladá, otec mladý
potřebují moudré rady,
jak by šťastně spolu žili.
Dám vám radu věru zlatou :
na Rodinu patřte svatou,
znejte příklad roztomilý.
Matka Boží, pěstoun svatý
vycházejí z klidné chaty
v malém městě Nazaretě;
nedaleká jejich cesta
z malebného toho města
podél louky v pestrém květě.
Za Ježíškem jdouce spolu
rozmlouvali o úkolu,
jejž jim vytknul věčný Bůh;
3
na svěřence vroucně hledí,
o zázracích dobře vědí,
jež jim vnuká Svatý Duch.
Otče, matko, žijte svatě
v paláci svém nebo chatě,
vydaří se úkol váš,
chraňte se všech lichých vůdců,
zbavte dítky smělých škůdců,
nezkazí je satanáš.
4
Pozor!
Bratří, sestry, zlé jsou časy,
vtírají se všude ďasi,
slídí v městech, po dědinách,
po osobách, po rodinách,
kde by nejlíp koukol seli
a se při tom dobře měli.
Tací smělí žamputáři,
podvodníci, štváči, lháři,
pracovati nevolí,
proto chodí v okolí;
mníte-li, že žíť se stydí
na útraty dobrých lidí?
Jedni líní otrhánci,
v celém kraji známí hnanci,
mají kabát z ostudy,
říká se jim „pobudy“,
a ti v krčmách muži, synky,
balamutí za hlt kmínky.
Druzí chytří nocleháři,
odmění se hospodáři
klevetami, pomluvami,
jimiž dobré lidi mámí,
5
a když z domu vykročí,
ve smích halí obočí.
Třetí s lidmi, již jim věří,
s mnohou chuti povečeří;
když jsou prázdny rendlíky,
rozdává jim bulíky,
až jim do nábožné hlavy,
cvrčky pochybnosti vpraví.
Jiný chlapík zvláště čistý
vytahuje z kapes listy,
a jim čítá lež a blud,
v duších nasazuje rmut;
a kdo se mu trochu poddá,
tomu škvár ten draze prodá.
Také mluvka vyšňořený
předběžně už ohlášený,
navštěvuje hostinec,
„aby probral vážnou věc“,
v ústech mívá blaho lidu,
ale strojí mu jen bídu.
Tací liší blahověsti
vodí lid náš do neštěstí;
mnohý v krčmě svátek světí,
zanedbává ženu, děti.
Komu dává Církev Boží
místo pravdy lživé zboží?
Který křesťan pochybil,
zbožnost-li si oblíbil?
Štváčů, lhářů vždy se chraňme,
jako hadů jich se straňme!
6
Kdo se rouhá Církvi Páně
staví krok náš k nebes bráně;
z něho mluví satan duch,
chce nám kazit vid a sluch;
na ty lidi pozor dejme,
rozum zdravý zachovejme!
Výstrahy a dobré rady
vítany jsou všem a všady;
že jich žádá zlý náš čas,
o tom jde všech moudrých hlas;
nepřátelé strojí pasti
katolické naší vlasti.
Domácí výchova dítek.
Robátka útlá.
Otče, matko, važ si dítek,
každé z nich je vzácný kvítek;
jež dal Bůh vám pro Sebe,
vzdělejte je pro nebe.
Chovejte je Církvi, vlasti,
budete z nich počet klásti.
Nevyhovíte-li, běda,
Bůh se nijak klamat nedá.
Dítě mluvit neumí,
na prázdno však nečumí;
ono slyší, ono vidí,
pšenici neb koukol sklidí;
7
ono zrnka v duši skládá,
a ta nikdy neuvadá;
vaše slova časem klíčí,
obraz Boží v duši líčí;
vaše řeči i váš skutek
plodí v dítku radost, smutek.
Pozděj’ dítko mluví, činí,
čemu učili ho jiní;
nejednou se otec lekl:
„Kdo mu řeč tak špatnou řekl?“
Zapomenul, on že sám
v dušičku mu v štípil klam.
Vidí však i malé dítě
dobré věci na úsvitě,
ono v rychlém vývoji
ctnosti sobě osvojí.
Špatného se činu chraň,
odpovídat budeš zaň;
čím jsi dítě pokazil,
tím jsi Boha urazil.
Nedbej jenom na svá slova,
věz i jak se jiný chová;
někdy také čeládka
kazí tobě robátka;
ne snad vždycky z vůle zlé;
ale z neznalosti své.
Mnohá, jinak dobrá děva,
dítě škádlí, zlobí, hněvá,
nevědouc, že dítku v hrudi
škodlivé tím vášně budí;
8
jindy rozpustilý hoch
neuváží slov svých hloh:
dítě jeho vůni vdýchá,
osten však mu v mozek píchá.
Kéž by každý čeledín
u dítek byl prost všech vin.
Příklad dobrý.
Otče, nedbej na pohodlí,
klekej a se s dítkem modli;
kolínka svá dítě shýbej,
za tebou kříž Páně líbej;
za tebou a zbožnou matkou
modlitbičku říkej krátkou;
ona utkví v jeho duši,
zlý duch mu ji neporuší;
anděl bude při něm stát,
nedá mu ji z duše brát;
a Pán Ježíš, přítel dítek,
oblíbí si ten váš kvítek,
obdaří ho milostí
vám i Sobě k radosti.
Slavte písní spanilou
Matku Boží rozmilou,
hodné dítě rádo zpívá,
na její se obraz dívá,
9
Ježíška též rádo vidí,
dovádět se před Ním stydí;
učí se tak den co den,
jak má Bůh být veleben.
Společníci dítek.
Na druhy a družky dbejte,
dětí z oka nepouštějte;
jsou-li děti nezvedeny,
buďtež z domu vyloučeny,
aby děti vaše s nimi
nestaly se také zlými,
jedna ovce prašivá
celé stádo hyzdívá;
hry jen s dítkem způsobným
přejte hodným dětem svým.
Děti pro školu ještě nedospělé.
Znejte svoje úkoly,
než jde dítě do školy.
Modlitby a písně vhodné,
jež vám daly matky rodné,
dítě vaše ať už zná,
do školy když jíti má!
Otče, matko, dobře věz,
že tě učitel i kněz
10
soudit bude podle dítka,
tobě dá, se čest neb výtka.
Mnohé dítko, školák již,
nedovede dělat kříž.
„Otčenášek“ neumí, –
čemu tedy rozumí?
Na kněze a učitele
dlouho hlídá nevesele;
v ruce má už slabikář,
hledí však jak němá tvář;
oh, co se tu zmaří času,
má-li škola takou chasu!
Otče, matko, při své píli
pro své dítě nemáš chvíli?
Což ten klid váš rodinný,
podvečerní hodiny?
A co váš čas veselý
ve svátek a v neděli?
Sladší-li jsou plky plané
nežli dítě milované?
Má-li dítě jen se válet,
něžná léta prozahálet?
Nemá být ta neplecha
u křesťana u Čecha!
11
Veřejná bohoslužba.
Zbožná matko, chodíš do kostela,
z toho obec raduje se celá;
ty však doma milé dítě máš –
dobře-li se o ně postaráš?
„Starost o ně otec neodloží,
na pozdější chodí služby Boží.“
„Vždyť je naše dobrá bába doma,
do kostela nemůže, jest chromá;
ona dítě má vždy po svém boku,
má je jako zřítelnici v oku.“
„Čeládka se do kostela chystá,
u ní dítku ochrana jest jistá.“
„Dítě musí pořád doma býti,
na toulku mně nikam nesmí jíti!“
Dobře, hodná matko, starostlivá,
manžel tvůj se na tě vděčně dívá.
Lépe by však bylo, matko zbožná,
dítě s sebou vzíti, pokud možná;
zřelo by tam nábožnosti vzory,
slyšelo by zpívající sbory;
velebné by city v něm se vzňaly,
ty pak by mu vážnější směr daly;
příkladem tvým dítě by se učilo,
chování tvé za věc by mu ručilo.
Otec moh’ by též je s sebou bráti,
zač by kde kdo musil čest mu vzdáti.
12
Na průvody žáka, žačku brávej,
v zbožnosti jim dobrý příklad dávej,
pokud jim v tom škola v cestě není,
a ten správný pořádek v ní denní;
z toho tobě i tvým dětem stálá
vzrůstala by zasloužená chvála.
Rodinný kruh.
Nejhůř těm se dětem daří,
kteréž mimo dům čas maří;
leč že Boží chrám a škola
k ostatním je ve sbor volá.
Zná-li lepších zábav matka,
než jich skýtá dům neb chatka,
než jí strojí skrovný byt –
nelze pro ni chválu mít.
Ve svátek a v neděli
doma buďte veseli.
Za dnů těchto odpoledne
otec-li se rychle zvedne,
rodinou se poutat nedá
a svých slastí jinde hledá,
kdo že jeho rodu věstí
spokojenost, pravé štěstí?
Rodinný jen dá ho kruh,
tam ho tobě složil Bůh!
Otče, matko, neznáš píseň,
která stírá trudů plíseň?
13
Neznáš pěkné povídky,
hodící se pro dítky?
Neznáš moudrá přísloví,
pokud dětem vyhoví?
Nikdy hezká říkadla,
na pamět vám nepadla?
Nevíte-li pohádku
o tom, onom zvířátku?
Neznáte-li muže slavné
z minulosti blízké, dávné?
O Božském co Ježíškovi
milým dětem ret váš poví?
A co vzácných věcí dává
biblická vám dějeprava?
Radují se děti v duši,
nastavují oči, uši,
a když potom jich se ptáte,
z odpovědí radost máte.
Každý může časem novou
koupit knížku obrázkovou,
v nížto oblibuje sobě,
i to malé hodné robě.
Nemáte-li čítanky
vtipné dětské hádanky?
Za tu práci i Bůh Sám
odplatu dá hojnou vám.
Pramen blaha jediný
v sobě má kruh rodinný.
14
Známá hádanka.
Na stromku pět vrabců bylo,
hajný do nich pustil střely;
z toho tři hned smrt svou měli;
kolik jich tam ještě zbylo?
Malí dobří počtáři
otázkou se rozjaří;
„dva, dva, dva!“ hned volajívolají,
v ručky sobě tleskají.
Otec, matka popírá,
dětem v očka pozírá.
Počítají zas a zas,
až se ozve jejich hlas:
„Dva a tři je přece pět,
každý žák to sčítá hned;
ani sám pan inšpektor
nebude mít s vámi spor!“
Otec, matka vážně vece:
„Ó, vy mýlíte se přece;
tři z nich dolů svrhly střely,
živí dva hned odletěli;
na stromečku nezbyl žádný,
to ví každý počtář řádný!“
Představte si dítek smích,
raduje se každé z nich;
i to robě v náručí
něčemu se přiučí;
15
veselé ty vidouc reje
v peřince se také směje.
Rodičům kruh rodinný
blahé skýtá hodiny.
„Pozor, jsou tu bosí!“
Zasedáš-li ke stolu,
dítky své měj pospolu,
hosté-li však s tebou jedí,
děti nechať stranou sedí;
v koutku ať svou radost mají,
ať se baví, ať si hrají.
Děti rády do úst hledí,
nejen co ti hosté jedí,
ale též co mluvit vědí;
mluvívají jaksi, cosi,
nezváží, že jsou „tam bosí“.
Říkali tak dědové
i jich moudří synové;
byť už měly kabát, spodky,
kazaječky, sukně, botky.
Sebeřte svůj všechen um,
děti učte způsobům.
Nyní rozum otců, matek,
chová často v sobě zmatek;
ze rtů lecos vyrazí,
čím své děti pokazí.
16
Doplňujte výchovu školní.
Naší době cosi schází,
klesá, padá do nesnází.
Dbejte, otcové a matky,
o nejdražší svoje statky,
o své milé, vzácné dítky,
svěřené vám pro ráj kvítky.
Chcete-li se zbavit bolů,
doplňujte doma školu!
Přítel dítek.
„Nechte malých ke mně jíti,
Mnou jim slunce pravdy svítí;
slovem svým a příkladem svým,
ke mně jíti nebraňte jim.
Kdo si zpupně říci nedánedá,
tomu běda, třikrát běda!
Přísný soud Můj přísně cení
každé dítek pohoršení.
Svůdníkům by lépe bylo,
kdyby moře zavčas skrylo,skrylo
ve hlubokém jícnu svém
jejich těla s žernovem!“
Komu věc ta mozkem kroutí,
toho verš můj nezarmoutí;
vypudí vše, co jej hnětlo,
na modlitbě najde světlo!
17
Nepodněcujte marnivost dítek.
Slyšte, dobré, milé matky,
jazýček váš příliš sladký
nehodí se pro čiperky,
pro ty vaše malé dcerky.
Pochvalami lichotnými
stávají se marnivými.
V útrobách svých radost mějte,
Bohu za ně chválu vzdejte;
vězte, v mateřské své duši,
jak jim nové šatky sluší;
nesmíte však neustálou
zasypávati je chválou.
Přijdou-li k vám milí hosté,
dcerkou svou se nehonoste;
dobří lidé jistě sami
radují se z dítek s vámi;
ale vaše chvála budí
snadno závist v jejich hrudi;
jiní zase na rtech svých
nepříznivý mají smích.
Dceruška-li skromná jest,
u lidí má větší čest;
děvu, je-li marnivá,
moudrý v úctě nemívá.
Nad to Písmo svaté dí:
„Bůh se pyšným protiví!“
18
Matko, zanech špatnou choutku,
nečiň z dcerky pouhou loutku,
dej i duši okrasu,
bude lidem k úžasu;
vštip jí do mladistvé hlavy
krásné ctnosti, dobré mravy.
Zlatý sloup v domě.
Dceruška každý den, nejenom do plesu,
chodívej ve skromném, pořádném účesu;
oděv i chudobný v čistotě měj,
na něm, co potřebno, pozašívej;
budou pak říkati o tobě všude:
„Z dcerky té výborná hospodyň bude!“
Čisťoučká světnice, dvorek i chlívek,
nejlepší chloubou je vzdělaných dívek.
Vedeš-li, ženichu, takovou k oltáři,
rodinná blaženost tobě se vydaří;
bezpečně stvrzeno Písmem je svatým,
žena ta v domě že sloupem je zlatým.
19
Dcerka zbožně vychovaná.
Šťastnou matkou bude panna,
je-li zbožně vychována;
pilnou-li je panna včelkou,
může býti řádnou selkou;
řemes’ník i nádenník
vzdávati jí bude dík.
Děva, samá paráda,
Boha o čas okrádá;
co pak vlastně z ní má býti,
a kdo si ji může vzíti?
Dítky mějte na zřeteli.
Dítě z mládí k práci měj,
lenošit mu nedávej;
otce, matky láska lichá
často pozdě honí bycha;
jen kdo záhy práci zvyká,
pozděj’ z práce neutíká.
Dlouhánského zotavení
zdravým dětem třeba není;
na dvorečku, na zahrádce
hrajte si a pějte krátce;
na zábavu jediná
postačí jim hodina.
20
Se soudruhy mimo školu
chystá se jim mnoho bolů;
leč by moudrý dozor měli
a se slušně bavit směli.
Ve svátek a v neděli
do kostela voďte děti,
ať tam jméno Boží světí,
pak se s vámi veselí.
Jděte s nimi na procházku
do lučin a do polí
v nedalekém okolí,
zastavte se u obrázků.
Dítky o všem poučujte,
a tak školu doplňujte.
U knihy pak doma zas
travte s nimi drahý čas.
Když pak den se po večeři
nachyluje a se šeří,
modlitbou se končí den,
budou míti pěkný sen.
Berte děti na průvody,
ale nikdy do hospody;
hostinský, muž řádu dbalý,
jistě vám mou radu schválí.
Příklad zbožných, šťastných dědů
zjasni bystrost vašich hledů.
21
Chlapec neposlucha.
„Ten můj synek neposlucha
celý den se zlostně stuchá;
nechci-li mu, co chce, dát,
začne dupat, plakat, řvát;
a tak kutit nepřestane,
pokudpokud, co chcechce, nedostane.“
Dobrá matko, chybila’s,
dosti moudrá nebyla’s;
nedobře jsi o něj dbala,
že’s ho ve všem poslouchala;
tak on tvým se pánem stal –
proč by tebe poslouchal?
Naprav péčí všelikou
tu svou chybu velikou.
Synka ráda máš a měj;
a se na něj nehněvej;
napravíš své pachole,
zmizí jeho nevole.
Jen co z jitra jasné oči
k tobě, matce, pozatočí,
přikroč k němu vážně, klidně,
a hned promluv velmi vlídně:
„Pán Bůh dal ti nový den,
za to budiž pochválen.
Hle, tam krásná slunka zář,
umyji ti ruce, tvář.
22
Teď si klekni bez obtíže
tuhle u svatého kříže.
Pánu Bohu díky vzdáme,
a pak spolu posnídáme.“
Modlitbu mu předříkávej,
pilně na něj pozor dávej,
aby dobře říkal slova,
chybí-li, ať říká znova.
Vážný tvůj hled laskavý
snad už dnes jej napraví.
Kdyby hošík jevil vzdory,
nevcházej s ním v žádné spory;
vem jej klidně za ruku,
stranou veď jej bez hluku.
Ať si pláče, stojí, sedí,
mokrým očkem k tobě hledí;
odstup tiše od stolu,
snídej sama bez bolu:
Volat bude brzy snad:
,Maminko, mám velký hlad‘;hlad;‘
odpověz mu: „Synku, víš,
dám ti, až se pomodlíš“;pomodlíš;“
a zas před křížem s ním klekniklekni,
modlitbičky slova řekni.
Jakmile se pomodlí,
přej mu jídla, pohodlí.
Za dne ať se naučí,
jak se mu co poručí,
všechno dělat, sobě hráti,
co chceš, tobě v ruce dáti;
23
jeho pláč tě nezarmuť,
důsledna a vážna buď,
záležet si na tom dej.
Podobně se zase děj
v poledne i o večeřivečeři,
vzdoruje-li a se štěří;
trochu pláče, krátký půst,
nepřekazí jemu vzrůst,
hrubých slov však nedej z úst.
Sotva mine jeden den,
aby nebyl napraven.
Uznáš-li, že toho třeba,
dej mu pěknou skývu chleba;
ale připrav metličku,
hezkou z břízy větvičku;
a pakpak, matko, nezbytno-li,
ač tě dobré srdce bolí –
Nezmění-li kluk se rázem,
metlička buď za obrazem.
Budeš-li vždy klidna, vážna,
zdaří se ti touha snažná;
řeč tvá dojde synku k sluchu,
zhojíš svého neposluchu.
Nelekej se toho léku
u svých dítek v útlém věku.
Při tom arciť mást se nedej,
na modlitbách světla hledej,
a svým jasným příkladem
rozum jasni dětem všem.
24
Modlitba a slovo Boží
pravou moudrost matkám množí.
Manžel dobrých mravů dbalý,
manželčinu moudrost chválí.
Modli se a pracuj.
Modli se a pracuj pilně,
v Boha věř a doufej silně;
Pán Bůh všeho nazbyt má,
čeho třeba, tobě dá.
Láska k rodičům.
Cti a miluj otce, matku,
nezakusíš nedostatku;
čeho třeba, budeš mít,
spokojeně budeš žít.
Nábožné dítě.
Modlívej se, milé dítě,
za dne, večer, na úsvitě;
stále na to pamatuj,
že tě hlídá anděl tvůj.
25
Naučení.
Maminko má dobrotivá,
já jsem dneska žádostiva;
Vy mne jistě poučíte,
až mou žalost uslyšíte.
Ta má, spolužačka Eva
snad se na mne jaksi hněvá.
Když jsme ukončily školu,
šly jsme domů samy spolu.
Tu se Eva nadouvá,
a tak ke mně promlouvá:
„Liduško, ty s Janou chodíš,
a ji s sebou domů vodíš;
ba i ona běhá k vám,
jak by byla rovna nám.
Jana bude naší služkou,
jak má býti naší družkou?
Líbí-li se Jana tobě,
jinou družku najdu sobě!“
Shlédla na mne zlostným okem,
vzdálila se rychlým krokem.
Moudrá matka bez prodlení
dceři dala naučení:
,Milá Lidko, klidna buď,
pro tu věc se nezarmuť!
Je to hodná rodina,
ctí ji celá dědina;
26
není sice zámožná,
za to však je nábožná.
Jsou též jejich děvčata
tichá jako kuřata;
Jana, ač je chudobná,
je vždy mila, způsobna;
víš, jak s námi v kostele
zpívá písně zvroucnělé.
Kněz i správce školy svornou
chválou daří Janu vzornou;
pozdravuje pěkně lidi,
každý člověk rád ji vidí;
přijde-li kdy k tobě, k nám,
velikou z ní radost mám.
Stále se tak rády mějte,
všemi ctnostmi prospívejte!‘
Lidka tomu ráda byla,
matce ruku políbila.
Hodná dcerka.
Hodná dcerka ráda sedá,
do práce se nutit nedá;
chodí-li už do školy,
pilně píše úkoly;
hned se všemu naučí,
učitel co poručí.
Milé matičky se ptá,
čím se dále bavit má.
27
Síň a dvorek čistě mete,
punčochy si ráda plete;
písničku si pěkně zpívá,
vesele se kolem dívá;
kde co v nepořádku vidí,
kam co patří, pouklidí.
Mať ji chválí : „Dcerko milá,
hodná jsi a stále čilá!“
Zbožná školačka.
Nikdy mne nic nebolí,
ráda chodím do školy,
do školy a do kostela,
nikde nejsem osamělá.
V kostele jak andělé
Bohu pějem zvroucněle;
klaníme se Kristu Pánu,
Bohu Synu, v svatostánu.
Matku Boží chválíme,
písní svou ji slavíme;
Marja za nás prosí Boha,
dává se nám milost mnohá!
Pravdy, které hlásá chrám,
vysvětluje škola nám;
kostelům a školám sláva
ať se vděčně provolává.
28
Po odpoledních službách Božích.
Odpoledne za květnové neděle
varhany už oněměly v kostele;
stoje v zadním koutku, okem všechny měřím,
jak se v levo, v pravo ubírají k dveřím:
živá školní mládež útěšný roj včelek
k slovu učitelů, k slovu učitelek,
jinochů a panen řady bezúhonné,
lilie a růže, konvalinky vonné;
za ručičky vedou matky malé dítky,
fialenky skromné, sličné jarní kvítky,
rozumní a moudří mladší, starší muži,
jenž se v pravdě blahé, nábožnosti tuží,
s nakloněnou hlavou stařenky a kmeti,
jenž tak spokojeně svátky Páně světí;
na kolenou každý před Bohem se kloní,
nejeden i slzu z oka svého roní;
ve kropěnce každý prsty svoje smáčí,
žehná sebe křížem, z chrámu Páně kráčí.
Ó jak krásná jsi, ty Boží neděle,
kde kdo z kostela jde domů vesele.
Dokud slunko jasné, žhavé střely leje,
kde kdo pod krovem si odpočinku přeje;
otec, matka s dětmi radostně se baví
dobrou četbou, písní Pána Boha slaví.
Tak se blaze žije v katolické chatě,
žije se tam moudře, žije se tam svatě.
29
Pod širým nebem.
To je radost, to je krása,
důrazně nám vesmír hlásá:
„Nebe, země, množství hvězd,
všecko dílem Božím jest.“
Slunko z modra žlutě svítí,
louky mají pestré kvítí;
skřivan s oblak v údolí
divnou píseň šveholí.
S vysoka se na nás dívá,
Stvořiteli chválu zpívá,
povznáší se k nebi sám,
ukazuje cestu nám.
„Dobře tobě rozumíme,
o tom věčném ráji víme;
Vykupitel Kristus Pán
chystá nám tam blahý stán.“
„S tebou duch náš letí vzhůru
do oblohy, do azuru;
za tebou jde zvučný zpěv
ctnostných synků, zbožných děv.“
Všemocnému Stvořiteli
vzdávej díky národ celý;
Pán Bůh naše žaly zná,
ctitelům Svým požehná.
30
Odpolední procházka.
Po čtvrté hodině slunce se kloní,
mírnější paprsky s oblohy roní.
Rozumný tatínek s úsměvem praví:
„Máme den příjemný, vzduch je tak zdravý.“zdravý.
Skřivánci, pěnkavy zpěvem kraj plní,
vysoké žito se klátí a vlní.
Dobrá-li matinka laskavě svolí,
půjdem se zotavit u luk a polí.“
Matinka svolila, jásali malí,
všickni se do polí na pochod dali.
Bratři a sestřičky drobným šli krokem,
matka je strážila pozorným okem;
děti si vynašly nevinnou hračku,
hrály si vesele na schovávačku.
Na bobku za žitem volaly: „Juk, juk!“
Matka se ozvala: „Synáčku, kuk, kuk!“
Jinde zas druhý se ohlásil: „Juk, juk!“
Tatínek přikročil, odvětil: „Ťuk, ťuk!“
Blaženě dále šli sestry a bratři,
laškují vesele, na sebe patří.
Chvílemi jinou zas zábavu měli,
společně rozmilou písničku pěli.
Takový prostinký tělocvik milý
na těle, na duchu dětičky sílí.
Dítky i rodiče rádi jsou tomutomu,
z miloučké procházky vrací se domů.
31
Nikde se nejeví tvářička smutná,
každému večeře výborně chutná.
Děti se pomodlí u otce, matky,
rychle se dostaví spáneček sladký.
Z jitra.
Pokorně děkuji Tobě, můj Bože,
že’s mi dal ve zdraví povstati s lože;
umyju, obléknu, ustrojím se,
pokleknu, nábožně pomodlím se.
K snídaní dvakrát se volati nedám,
s otcem a s matičkou ku stolu sedám;
do školy půjdu pak převeselá,
odtud hned s družkami do kostela.
Ve škole naslouchám pozorným uchem
tomu, co zjeveno přesvatým Duchem,
naučím se tam číst, počítat, psát,
všemuvšemu, co pro život třeba je znát.
Doma pak vypovím matce a otci,
co se nám pravilo o Boží moci;
otec i matka to předobře zná,
velikou radost z mé pilnosti má.
32
Konvalinka.
„Matinko má, poučte mne
o květince vonné, jemné;
vidím ji zde na obrázku,
zvonky má jak na provázku,
roztomile sice voní,
zvonky má, však nezazvoní!“
,Milé dítě, konvalinky
zasluhují vážné zmínky.
Povšimni si toho kvítka,
krása jeho vzácná, řídká,
krásné má a vonné zvonky,
zelený list a též stonky;
neslyšíš je zvonit uchem,
slyšíš ale zvuky duchem.
Zříš-li její zvonky okem,
do chrámu jdi rychlým krokem;
do chrámu zvon s věže volá,
blažen, kdo mu neodolá.
Těžkým-li kdo hříchem stůně,
nabude tam ctnostné vůně;
tím též kvítko to nám zvoní
že své zvonky skromně kloní.
Važ si něžné konvalinky,
přijmi výklad od matinky.‘
33
Krásný sen.
Matinko má roztomilá,
kterak jsem se těšila
na ten nový jasný den!
Povím vám svůj krásný sen;
tento sen můj tak byl živý,
že se rozum můj mu diví.
Chodila jsem v zahradě
tam, kde máme v pořadě
pestrých květin záhony
bez všeliké úhony;
aj tu anděl z nenadání
laskavě se ke mně sklání.
Za ruku mne vlídně vzal,
a mne vedl dál a dál,
až jsme vešli v pravý ráj,
za kterým byl sad a háj;
tam se anděl rozezvučil,
a mne touto řečí učil:
„Hle to kvítí dobře znáš,
v zahrádce je doma máš;
bývám tobě po boku,
stále mám tě na oku;
na zahradě ráda dlíváš,
na květiny své se díváš.“
„Libovonná fiala
pěkně se ti ujala;
34
bělostkvoucí lilie
brzo se ti rozvije;
a ta růže stolistá
blaží tebe dojista.“
ReklaŘekla jsem: ,Můj anděle,
dovol děvě nesmělé,
proč ty naše kytičky
jsou jen přece chudičky,
a proč toto rajské kvítí
lépe voní, lépe svítí?‘
Andělíček odvětil:
„Pěstuj ctnosti ze všech sil,
které hlásá kvítí tvé
na zahradě libostné;
potom spatříš v rajské spáse
květiny své v plné kráse.“
„Skromná buď jak fiala,
bys se k Bohu dostala;
čista buď jak lilie
pod ochranou Marie;
v lásce k Bohu v každé době
víc než v růžích libuj sobě.“
„Modré zvonky tebe zvou:
,K Bohu povznes mysl svou‘;svou;‘
konvalinkou volá máj:
,Slávu Marje Panny haj‘;haj;‘
prosí každý kvítek vonný:
,Život tvůj buď bez úhony!‘“
Anděl v jasném oblaku
ztratil se mi ze zraků;
35
zora oknem zasvitla,
já jsem ze sna procitla;
ale jeho vážná slova
duše posud živě chová.
Matka praví : „Tento sen
připomeň si den co den;
anděl Strážce tebe snem
učí krásným ctnostem všem;
budeš-li je konat vděčně,
šťastna budeš nekonečně.“
Za tuhých mrazů.
Jak to slunko krásně svítí,
na oknech mi kreslí kvítí,
až se tomu úkazu
divím v lednu za mrazů!
Vidím růže, konvalinky,
lilie a fialinky,
karafiát, barvínek,
rozmarinku, jasmínek.
I to jest mi k podivení,
žádných barev na nich není;
žádné kvítko nevoní,
nikterak se nekloní.
Takou bývá přátel cháska,
scházívá jim pravá láska,
36
růže jejich bezvonná
pokora pak úhonná.
Planá zbožnost konvalinky,
lichá věrnost rozmarinky,
bez barev a bez rázu
jako kvítí za mrazu!
Aj já, díky Pánu Bohu,
přátely se chlubit mohu;
krásnou duši jeví hled,
ryzí pravdu mluví ret.
Každý ctností libě voní,
do duše mi blaho roní;
neskrývá se v žádném had,
proto mám je všecky rád.
Každý z nich je jarním kvítkem,
každý živým Božím dítkem;
spatřuji v tom pravý div,
nebes Pán je dlouho živ!
Blaze živ je pro Sebe,
pro národ a pro nebe;
modlitbu mou denní slyš,
ctnostné touhy jejich tiš!
Vyslyš, Bože, tu mou prosbu,
odvrať od nich každou hrozbu;
Jesu Kriste, Ty to víš,
že jim heslem Tvůj je kříž!
Kříž Tvůj jest jim spasným zjevem,
nadšeným ho slaví zpěvem;
Maria, Tvá svatá Máť,
přímluvou rač při nich stáť.
37
Pros, ať libou vůní dýší,
ať jsou denně Tobě bližší;
dejž, ať písní lahodnou
setbu mají úrodnou.
Růže. Lilie. Viola.
Růže, růže, růže červená,
co tvá krásná barva znamená?
Lásku k Bohu v duši měj,
bratrsky se k bližním znej.
Růže, růže, růže červená.
Růže, růže, růže stolistá,
co nám ta tvá vůně uchystá?
Více bude na radost
Bohu, lidem lásky ctnost.
Růže, růže, růže stolistá.
Lilje, lilje, lilje bělostná,
proč tvá barva je tak milostná?
Proto já se líbím všem,
že vždy bez poskvrny jsem.
Lilje, lilje, lilje bělostná.
Lilje, lilje, lilje, pověz nám,
jak nás mine všechen špatný klam?
Plňte Boží příkazy,
tak vás minou úrazy!
Lilje, lilje, lilje, pověz nám!
Něžná, pěkná fialenko má,
jakou radu vůně tvá mi dá?
38
Pokorný a skromný buď,
pýcha nekal tobě hruď:
Něžná, pěkná fialenko má!
Růži, lilji, tichou violu
rádi mějme v zemském údolu;
Marii se poručme,
ctnostem těm se naučme.
Ctěme růži, lilji, violu.
Světlík.
Na louce zelené světlíček bílý
hasnoucí oči nám vodičkou sílí.
Kdo si ho uvaří, vodičku scedí,
Pán Bůh dá, jasněji,jasněji na ten svět hledí.
Světlíkem duševním pevná jest víra,
ona nám s rozumu temnotu stírá.
Duše-li ubohá bludem je jata,
důkladně vyléčí víra ji svatá.
V kostele slýchejme Zjevení Boží,
jím jen se osvěta rozumu množí.
Bedlivě čítejme nábožnou knihu,
ona nám zapudí bludů všech tíhu.
Pokorný dík Ti buď, Ježíši Kriste,
v Církvi Jsi uložil učení čisté.
Spasné to učení, přesvatý Duchu,
příjemným činit rač našemu sluchu.
Za nás tam oroduj, Rodičko Boží,
pros, ať nás nezkazí nevěry hloží.
39
Karafiát.
Karafiát pestrý bílý
kvítek mladým, starým milý
v zeleném je kalichu;
dlouho skrývá se nám poupě,
neopouští temné doupě,
roste zvolna po tichu.
Ve slunečné teplé záři
poupátku se dobře daří
v kalíškovém kornoutku;
kalíšek se otevírá,
kvítko vzhůru k slunci zírá
jako loutka na proutku.
Z téhož keře značná četa
hezkých poupat porozkvétá,
až má každé plnou tvář;
každá kulatá tvář tichá
přelíbeznou vůni dýchá,
má z nich radost slunka zář.
Ještě větší radost jeví
karafiátů těch děvy,
menší, větší družičky;
nastanou-li klidné svátky,
zdobí jimi sobě šátky,
zdobí si i hlavičky.
Karafiát v hezké řadě
česká děva na zahradě
každoročně pěstuje;
40
jej, a jiné krásné kvítí
na záhonku musí míti
v květinách si libuje.
Nejhezčí píseň.
Pěkně zpívá stehlíček,
pěkněji však slavíček;
ale nejpěkněji zní
píseň k Panně Marii.
Libě voní viola
z hustého kře do kola;
ale liběj’ se shora
Panny Marje pokora.
Z květin stkví se dojista
nejvíc růže stolistá;
víc nám září v dušičky
láska Boží Matičky.
Rozmarinka zelená
naději nám znamená;
v Pannu Marji důvěra
bezpečná je opěra.
Matko, Panno přesvatá,
všemi ctnostmi bohatá;
pod ochranou svou nás měj,
u Boha se přimlouvej!
41
Blaho rodinné.
Motto: Kde se zbožnost tratí,
tam se blaho hatí;
pokořená pýcha
pozdě honí bycha.
Do práce šel otec dbalý,
dítky jeho ještě spaly;
s ním se loučí dobrá choť:
„Pán Bůh tebe doprovoď!“
Mladší Lidka v tichém koutku
po svém boku měla loutku;
Jeník v levo u kamen
též spal, a měl pěkný sen.
Matka v nich si libovalalibovala,
Bohu za ně děkovala;
konala tam práci svou,
čekala až procitnou.
Stejnou dobu děti obě
protíraly očka sobě;
„dobrým jitrem“ zdravila,
matička je rozmilá.
Umyla je, učesala,
šatičky jim čisté dala,
laskavě je oblékla,
s nimi na zem poklekla.
Jak se děti veselily,
když to sladké mléko pily;
42
za ten blahý okamžik
matka vzdala Bohu dík.
„Teď si spolu pěkně hrejte,
sobě něco povídejte;
a já vejdu často k vám
a se na vás podívám.“
Vykonala, čeho třeba,
dětem dala skývu chleba;
a tak minul celý den,
Bůh byl s nimi spokojen.
Den se klonil ku večeru,
matka s dětmi v milém šeru
před chaloupkou na prahu,
bavila se ve blahu.
Aj, tu otec už se blíží,
šťastná matka k němu vzhlíží;
děti obě vesely
naproti mu běžely.
Ó jak všem se oči lesknou,
ani sobě nezastesknou;
jak jim chutná večeře
z rukou moudré mateře!
Tak den všední krásně plyneplyne,
denně nová radost kyne;
a jak blah je ve svátek
otec u svých robátek!
Láska jemu ze rtů zvučí,
když své děti ctnostem učí;
on je učí ctnostem všem
slovem svým a příkladem.
43
Dobré sestry.
Hle, jak milo bez dělaných bolů,
jsou-li sestry živy v lásce spolu,
v nitru svém a v domě mají klid,
v milosti je Bůh má, ve cti lid.
Milují se dobré sestry rodné,
v každé věci upřímné a shodné;
žádná z nich se zlostně nemračí,
sestra sestru neštve ku pláči.
O večeru štědrém laškujíce obě
moudře promlouvaly samy k sobě:
„Dnešní slavný lásky Boží zjev
navždy potlač ve mně každý hněv.“
„Káže národní nám hříčka hezká
přes hlavu si házet střevíc dneska;
která začasté se hašteří,
té prý padá předkem do dveří.“
„Po Vánocích Nový Rok se blíží,
nesly bychom snad svých svárů tíži;
kde bychom se truchlé octnuly
nesvorností zlou a zlovůlí?
„OdstupOdstup od nás šedá mlha hustá,
nám jen medem oplývejtež ústa;
blaha svého pilně hledejme,
ku hněvu se svésti nedejme.“
O Vánočním přeradostném svátku
obnovily slib svůj Jezulátku:
44
„Nikdy spor a závistivý ďas,
nerozdvojí věrné sestry nás!“
A proč vlastně moje tvář se mračí?
Proudí-li snad v žilách krev mi račí?
Bývá to jen mráčku slabý stín,
a ten zmizet musí na pokyn.
Metaly zas střevíc po večeři,
a hle pata u samých je dveří;
zase na rok spolu zůstaly,
do hádky se nikdy nedaly.
Zbožné vychování.
Hezká dcera, ctnostná Anna,
měla celých šestnáct let;
doma zbožně vychována
nepoznala svůdný svět.
Tváře se jí růží rděly
v rámci bílých lilií,
hvězdami se oči stkvěly,
vzývala-li Marii.
V každé práci hbitá, zručná,
zpívala si vesele;
píseň její byla zvučná,
jak by pěli andělé.
Moudrý otec, zbožná matka
radostně k ní hleděli,
ale chuda byla chatka,
výživy dost neměli.
45
Smutně otec k Anně praví:
„Na službu jdi do města,
tam se bídy snadněj’ zbaví
pracovitá nevěsta.“
Otec slzel, s matkou dcera
vzdychala a plakala;
odpoledne do večera
skrovné šatstvo skládala.
Za průvodu otce, matky
opouštěla dědinu;
truchlá z milé rodné chatky
odcházela v cizinu.
Spoludružky v počtu mnohém
žalně se k ní vinuly,
jiné rukou „S Bohem, s Bohem,“Bohem“,
upřímně jí kynuly.
Švarný jinoch u vrat stojí,
sténá: „S Bohem, Aničko!
Pán Bůh dá, že budem svoji,
budeš tam jen maličko.“
Blaze žila po dva roky
v hodné městské rodině,
a již zpět ji vedly kroky
k milé rodné dědině.
Uplynula ta dvě létaléta,
průvod do kostela šel;
v něm i družek sličná četa,
Václav s Annou svatbu měl.
46
Oba měli jednu snahu,
podle vůle Boží žít;
žili stále v klidném blahu,
nežádali více mít.
Děva moudrá.
Dcera moudrá, přívětivá,
jako holubička sivá,
slyšet dává v pravý čas
jadrný a milý hlas;
chová jazyk za zuby,
a se ničím nechlubí.
O Boží-li běží čest,
vážné slovo hned tu jest;
pro bližního též řeč zvedá,
pomluvou jej špinit nedá.
Dlí jen v dobré společnosti,
v nížto není hluku, zlosti;
radostně se kolem dívá,
krásnou píseň ráda zpívá;
ji-li člověk moudrý zná,
ve velké ji úctě má.
47
Děva nemoudrá.
Děva, která ráda plká,
po celý den neumlká,
prázdnou, dutou mívá hlavu,
ušlechtilých nezná mravů:
moudrého nic nemá v ní,
ze rtů planý hlas jí zní.
Děvě, která klevetí,
neradno jest hověti;
jak zde jiných dotýká se,
pomluví tam tebe zase.
Dobře sobě poslouží,
kdo s ní býti netouží;
po takovém výzkumu
nejdřív přijde k rozumu.
Děva smělá, štěbetavá,
nesnesitelnou se stává;
o čem tu a tam se doví,
za čerstva hned jinde poví:
a jak postačí jí plíce,
poví ještě mnohem více.
Běda tomu zlozvyku.,
běda zlému jazyku!
Hořké slzy nevinné
kazí štěstí rodinné;
a ty padnou na duši
lehkovážné plkuši.
48
Děva blbě na svět čumí,
ničemu-li nerozumí;
u zkušených přátel svých
budí soustrast nebo smích.
Tanec.
Tančilo se, tancuje se, tančiti se bude,
nejen v naší drahé vlasti, ale v světě všude.
Tanec není věcí hříšnou, hanlivou sám v sobě,
tančí-li se v místě slušném, v náležité době.
Ale tanec přece často lidem velmi škodí,
mnoho strastí, mnoho žalu do rodiny vodí.
Mnohý synek, mnohá dcerka krátce raduje se,
ale často těžkou nemoc domů s sebou nese.
Jiný zase tancem bývá přiveden až k hříchu,
podkopá si blahý život a je lidem k smíchu.
Málo komu z tance prospěch opravdový vzniká,
za to mnohý lehkovážný tance dlouho pyká.
Mladí manželé.
Hodná dcerka nevěsta
před vdavkami kvílí,
ale doma po svatbě
nemá dlouhou chvíli.
49
Co mu vidí na očích,
dělá svému muži;
v létě ráda přináší
den co den mu růži.
Manžel s milou manželkou
výborně se shodli,
ráno k sobě klekají,
společně se modlí.
Manželka pak obratně
snídaníčko vaří;
spokojeně snídají,
práce jim se daří.
Poledne a večeři
také spolu tráví;
jako tiší holoubci
radostně se baví.
V neděli a ve svátek
kojí vyšší tužby:
neodkladny v kostele
jsou jim Boží služby.
Odpoledne blaženi
jdou si na procházku;
naslouchají v lesíku
pěvci sedmihlásku.
Dobrá žena nasbírá
do zástěrky kvítků,
udělá z nich manželu
pestrou, vonnou kytku.
50
Ze mračen-li padá déšť
za stolečkem sedí,
oba z knihy nábožné
poučit se hledí.
A tak hodní manželé
blahý život mají,
radují se andělé
z jejich štěstí v ráji.
Vzkázka matičce.
Skřivánku maličký, vysoko lítáš,
jako člun ve vzduchu volně se zmítáš;
vidíš tam za horou doškovou chatku
a v ní mou stařičkou, šedivou matku?
Zaleť a sestup tam k nízké té chatce,
zazpívej hlasitě nahluchlé matce;
vyřiď jí, že jsem zde opravdu ráda,
duše má že si jen jednoho žádá:
Abych svou matičku v kratičkém čase
spatřila, objala, zlíbala zase;
takto se naplní celá má snaha,
budu tam u matky úplně blahá.
Vyřiď jí, já že ji ve dne i v noci
důvěrně poroučím do Boží moci;
že jí též poroučím Marii Panně,
aby ji chránila v tichoučkém staně.
51
Jen co nám dozraje pšenička zlatá,
v očích mně zjeví se rodná má chata;
chatečka rodná, ta chaloupka milá,
kde jsem tak blaženě s matičkou žila.
Já jí tam přinesu drahé své robě,
babička vnučku svou oblíbí sobě;
ona ji požehná na bílém čele,
ráda své vnoučátko zulíbá celé.
Zaleť tam, skřivánku, nad tichou chatku,
pozdrav a potěš mou laskavou matku;
zítra mi zevrubně zase zde povíš,
čeho se pěkného o ní tam dovíš.
Manželka rekyně.
V čistém tichém rodném domku,
na zahradě v řadách stromků
bývala jsem veselá;
netrápil mne žádný smutek,
ani hádek ani půtek
duše moje neměla.
Promlouvala dobrá matka
podivná mi slova sladká,
důvěrná a laskavá:
„Slyš, má dcero milovaná,
došla zpráva dneska z rána,
že ti svatba nastává!“
52
„Ve vesnici za horami
žije jonák lidem známý,
za manželku chce tě mít;
slyšela jsem od dvou matek,
že má vlastní pěkný statek,
a že bude tebe ctít.“
Lítostně jsem zaplakala,
odpověď jsem matce dala:
,Budiž, jak se líbí Vám;
staň se, jak Vy s otcem chcete,
koho Vy mně vyberete,
za toho se ráda vdám!‘
U nás byla svatba hlučná,
hostina se dala tučná,
dva dny zpěv a veselí.
Kde kdo chválil jídla chutná,
jenom já jsem byla smutná,
když jsme z domu odjeli.
Konali jsme dlouhou cestu,
lid se díval na nevěstu,
mnozí hlavou kroutili;
jiným padly v oči mraky,
zakalily se jim zrakyzraky,
jako by se rmoutili.
Všímal si mne manžel mladý,
rád mi dával dobré rady,
avšak jenom týchdnů šest;
potom nerad doma dlíval,
v hospodách svou radost míval,
nechvalná šla o něm věst.
53
Oh, kde jsou ti blazí dnové!
Kde ti krásní noční snové!
Kde to štěstí v rodině?
Kéž bych mohla aspoň časem
naplnit svou duši jasem
v naší klidné dědině!
Nechať, co chce, Pán Bůh, zkusím,
rekovně to snášet musím,
rodičům to nezjevím;
nebudu je zarmucovat,
k muži vlídně chci se chovat,
v modlitbách si ulevím.
K Marii má duše celá
volat bude za manžela,
mocnáť prosba Matčina;
manžel můj svou vášeň zkrotí,
Matka Boží mému choti
vyprosí to u Syna.
A hle, přišla doba nová,
shasla vášeň manželova,
nábožným se mužem stal;
moudrou choť svou vzorně blažil,
vyrovnati jí se snažil,
nectným zvykům výhost dal.
54
Prosebná slova moudré manželky.
„Muži, mnoho vzácných peněz
do hospody s sebou nenes;
nedej svést se od pijanů,
nedávej se do karbanu;
pomni vážně na pohromu,
vrať se, vrať se brzy domů,
prosím, slyš mou dobrou radu,
pozbav mne i dítky hladu;
neškoď svému tělu, duchu
v nezdravém a hnusném puchu.“
Prosba trpělivé ženy
nezůstala bez ozvěny;
muži spadly, s očí lupy,
nebylť ještě zcela tupý.
Pohnut k dětem svým se shýbal,
je i choť svou vroucně zlíbal,
a hned šat i klobouk složil,
šťastný večer doma prožil.
Nikdy více už choť milá
muže svého neprosila;
onť se každým směrem snažil,
sebe, choť i děti blažil.
Kamarádi z mokré čtvrti
povážlivě hlavou vrtí:
„Co se stalo soudruhovi,
že si pořád doma hoví?“
55
Kteraká to divná změna?
Blah jest on i děti, žena!
Kdo má ještě rozum zdravý,
žasne a sám k sobě praví:
„Za příkladem jeho budu
chrániti se zlého bludu,
k tomu směřuj všechna snaha,
v rodině bych nabyl blaha.“
Ženy, zanechavše pletky,
našly rady u sousedky,
nikdy více neplkaly,
o děti a byt svůj dbaly;
vždyť má řádná hospodyně
v domácnosti sladké břímě.
Na očích má děti míti,
aby rostly jako kvítí;
kuchyň skromnáskromná, ale čistá
chutný pokrm muži chystá;
zvláště z manželčiných tváří
ať mu přívětivost září.
Čistotou ať jizba voní
každému, kdo vkročí do ní.
Dovede to hospodyně,
nemaří-li svůj čas líně;
oděv, byť i zalátaný,
čist-li, nemá pro ni hany.
Ovšem, kde choť líně dřepí,
kde je slyšet blbé klepy,
žena kde čas drahý maří,
tam se všecko bídně daří,
56
odtud blaho vždy se klidí,
muž se za svůj domov stydí.
Ale moudrou zbožnou chotí
i muž divoch rád se krotí;
o rodinách zbožných stálá
zaznívá jen samá chvála.
Nevděk.
„Tatíčku sem, tatíčku tam,“
dokud jim dost korun dám;
až mi všechny vyskákají,
synové mi výhost dají.
Takového nevděku
dostane se člověku.
„Matinko sem, matinko tam,“
dokud pro ně darů mám;
až co budu od dcer žádat,
hned se budou se mnou hádat.
Takový je nyní svět,
plný nářku, plný běd.
Zlatá svatba.
Cestou v krásném stromořadí
radostně jdou staří, mladí,
vedou bábu, vedou děda,
kde kdo zraky své k nim zvedá.
57
Jak všem sluší rozmarina,
kterou fábor něžně spíná;
děd i bába hlavu kloní,
Bohu vděčnou slzu roní.
Všickni, kdož je potkávají,
vlídný pozdrav pro ně mají:
„Kéž vám pro ta zlatá léta
klidné blaho porozkvétá.“
Průvod bral se do kostela,
odkud vstříc jim hudba zněla;
ladný čtverhlas zvučných zvonů
k posvátnému zve je konu.
Zbožně klekli u oltáře,
na němž plála svící záře;
počet synu, dcer a vnuků
malému se rovná pluku.
Radost má z nich a z té chasy
milý farář stříbrovlasý;
manželé, kněz, dobré děti
slaví šťastné půlstoletí.
Farář Bohu díky vzdává,
berličky jim v ruce dává;
staromanželům pak zlatým
požehnává slovem svatým.
Po mši svaté do osady
vrátily se blahé řady,
bedlivě se každý snažil,
upřímným je přáním blažil.
58
Babička i děd se shýbá,
syny, dcery, vnuky líbá,
žehná jim a prosí Boha,
by všem dával dobra mnohá.
Od velebné této chvíle
větší byla jejich píle,
by jim stáří osladili,
dokud děd a bába žili.
Črta životopisná.
„Viz, příteli, zde muže bohatýra,
šat občanský as jistě v sobě svírá
kdys bývalého muže válečníka;
ten přímý chod, krok každý stejné míry,
ten bystrý zrak, ty pěkné černé kníry,
jej prozrazují tuším důstojníka.“
Máš pravdu, soudruh odpovídá jemu,
rád přisvědčuji tobě, zvědavému,
byl od mladosti ve vojenské škole;
stal rytmistrem se v našem vojsku mladý;
kde objevil se, býval vítán všady,
zvlášť v lesknoucím se kamarádů kole.
Však zadíval se sličné dámě v líce,
a netěšil jej třpytný šišák více,
i dostal úřad pošty, jehož hledal.
59
Vzor pracovníka v úřadovně sedí,
tam v účty své, a doma na choť hledí;
v tom nikdy ničím mýliti se nedal.
Ty měl bys za dnů slavnostních jej zříti,
jak na něm všechno leskne se a třpytí,
jak hezky všechen oblek jemu svědčí;
kord s perletí kol těla poupjatý,
a na kabátě jeho knoflík jako zlatý –
když v chrámu Páně stojí nebo klečí.
I jeho život rodinný je známý,
kéž taký byl by všude mezi námi!
Mně aspoň jest a vezdy bude vzorem.
Má dítek šest a všechny v lásce chová,
k nim přívětivá jenom mluví slova,
z nich žádné nehyzdí se hnusným vzdorem.
On věnuje své klidné volné chvíle
jen rodině a choti roztomilé;
k nim odnáší se všecka jeho snaha;
a k němu kde kdo upřímně se tulí,
chce každý věrně konat jeho vůli;
tam sídlí radost domácího blaha.
Jen se zbožnými mají bližší styky
a u nich vládnou křesťanské jen zvyky,
duch něžné lásky všechny k sobě víže;
když po modlitbě dítky spat se berou,
dřív ještě k otci laskavě se derou,
a on všem v čelo tiskne známku kříže.
Když povinnost mu v hostinci jíst velí,
svůj skrovný oběd na dvě půlky dělí,
z nichž jednu ve své torbě domů nese;
60
a doma jeho žena ušlechtilá,
i všechna dítek chasa roztomilá,
hned ze soustečka vděčně raduje se.
Věř, příteli můj dobrý, milovaný,
nic krásnějšího nad rodinné stany,
v nichž v pravdě víra v Boha Krista vládne;
tam vévodí vždy žezlo blahé lásky,
tam není vidět smutných trudů vrásky,
tam není sprosté vzpoury, hádky žádné.
Útěcha pozůstalým.
Za rakví jde vdova a matným krokem,
před se zírá polosklenným okem;
mluví-li kdo, ona nerozumí.
Ohromnou-li bolest v sobě tlumí?
Nikoli! Vždyť bolest žádnou nemá,
slepa jest a hlucha ba i němá;
každou bolest před tím překonala,
u svého když muže nocovala.
On ji hladil: „Maminko má drahá,
Ty jsi byla jádrem mého blaha;
neodejdu, s Tebou vždy chci býti,
nebuď smutna, pro mne musíš žíti!“
Slyšela-li manželova slova
ta, jíž budou brzy říkat vdova?
Neslyšela paní ušlechtilá,
sedíc u manžela v mdlobách byla.
61
Odvedli ji. – Muž ji zase volal!
Jemu manželčin cit neodolal.
U hrobu již stojí truchlá vdova
jako tuhá socha mramorová;
slzičky své všechny vyplakala,
žádná více v oku nezůstala.
Slyší kněze, slova smutná, svatá,
její duše s duchem chotě spjata:
hrudy, které na rakev již tlukou,
nejsou pro ni vzrušující mukou.
Od hrobu ji bledou vedli domů,
ona nenaříká na pohromu.
Tam, kde upevněn jest uctívaný
svatý Kristův kříž a obraz Panny,
u prázdného manželova lože,
zasténala, žalně: „Ó můj Bože!“
Trvala tak chvíli mimo sebe,
choť jí ukazoval krásné nebe.
Dítek šestero též nemá řečí,
kolem dobré matky mlčky klečí.
Ozval plač se, výkřik: „Milá máti,
kdo jak otec o nás bude dbáti?!“
Tato slova mocné působila,
v srdce matky nová vjela síla:
„Otec v nebi, a já na té zemi
budu žíti mezi vámi všemi.
Mne i vás Bůh věčný neopustí,
budete-li otci ke cti růsti!“
Pravil nejstarší z těch sourozenců:
„Jako vůně z kadidla a z věnců
62
k nebesům šla u otcova hrobu,
tak měj Bůh ctnost naši v každou dobu.
Ctěná matko, blaze žijte s námi,
my se vděčně vésti dáme Vámi!“
Po pohřbu.
Můj příteli, proč zarmouceně kráčíš?
Proč vážné tváře slzou smutku smáčíš?
Smím zvědět původ toho tvého trudu?
Oh, příteli můj, libo-li je tobě,
bych v zármutku svém poulevil sobě,
rád smutnou zprávu vypovídat budu.
Dnes právě léta dvě nám uplynula,
kdy nadšená má řeč tvým srdcem hnula;
svůj vzor jsem právě k hrobu doprovodil.
On dlouho strádal na bolestném loži,
však důvěru měl ve smilovnost Boží,
až Bůh jej z útrap velkých vysvobodil.
Jak bohatýrsky žil, tak chrabře strádal,
svou choť a dítky stále vidět žádal,
je hladil, učil, těšil bez oddechu;
byl v plné ducha nábožného síle,
ni sebe menší důležité chvíle
on nepromeškal pro ně bez prospěchu.
Když pociťoval denně větší tíži
a poznával, že hodinka se blíží,
tu prosil: „Povolejte ke mně kněze!“
63
Kněz slyšel zpověď, podal Boha,
všem zarmouceným třpytná slza mnohá
se ho nábožných tvářích dolů veze.
Kněz odešel a otec klidně leží,
choť výbuch pláče v sobě tutlá stěží –
on spokojeně na kříž svatý zírá.
Pak klidně pravil k milé choti, k dětem:
„Já spříznil jsem se s novým věčným světem;
ó jak mne blaží samospasná víra!“
„Byl jsem v růžném sadě, na zahradě,
zřel jsem v libovonných stromů v řadě
trůn a na něm svatou Matku Pannu;
hle, kterak chvěji blaženým se žasem,
zřím svatou, bílou Pannu s modrým pasem
a slyším sladké zpěvy z blízkých stanů.
Jak ráda moje blahá duše čistá
by přijala zas Boha Jezu Krista!
Vy všickni vděčně zaplesejte se mnou.
Ó vězte, drazí miláčkové moji,
já cítím slasti, jež nám Pán Bůh strojí,
a nezřím nikde žádnou chmuru temnou.“
Zas dlouho v tichou modlitbu se nořil,
duch jeho Kristu nábožně se kořil,
pak vážnou ruku na své milé sklání;
on žehná choti a svým dětem hodným,
ret jeho slovem zvučným, krátkým, vhodným,
všem miláčkům svým říkal požehnání.
Pak opět zůstal k miláčkům svým vlídný,
až nastal sotny truchlivé stav bídný,
a dobrým dětem nedán přístup k němu;
64
však ony před spaním přec přikvapily,
by otci aspoň prsty políbily,
a „dobrou noc“ jak vždycky daly jemu.
Choť dobrá u manžela osamělá
se k Hospodinu modlíc statně bděla,
až klidně k ránu vydal duši Pánu.
Všem pozůstalým lil se slz proud vřelý,
když modlitbami duši provázeli,
jež blahá vešla v rajskou nebes bránu.
Rek chrabře zemský boj svůj dobojoval,
už v zahradě se věčně ubytoval,
blah na dobré své miláčky tam čeká.
Aj, rodinného blaha obraz jasný;
rád obětuje křesťan život časný,
zaň nebe dá mu Láska věkověká.
Píseň Svatohorská.
Vzhůru! Pojďme k Marji Panně
v Svatohorském krásném staně;
k její prosbě hojné divy
koná Pán Bůh dobrotivý.
Koho tlačí velká tíha,
koho škůdce zlostně stíhá,
pokorným ji duchem vzývej,
důvěrnou jí píseň zpívej.
Ona vlídně k tobě shlédne,
k Ježíškovi zrak tvůj zvedne;
65
vyplní Syn její prosbu,
sejme s tebe trapnou hrozbu.
Těžký hřích-li tobě v duši
dnem i nocí pokoj ruší,
u Marie klidu hledej,
oklamat se nikým nedej.
Svědomí své vážně zpytuj,
veškerých svých hříchů lituj;
ve svátostném rozhřešení
Bůh dá tobě odpuštění.
Bázeň Tobě z duše zmizí,
nastane v ní pokoj ryzí;
pro zásluhy Boha Syna
sejme se ti hříšná vina.
Kajicníka blaží těcha,
k oltáři on vděčně spěchá;
by se duše nad anděla
Božím Tělem rajsky stkvěla.
V obnovené té své kráse
k Boží Matce chvátá zase;
vděčnou slzou s ní se loučí,
jí svou duši doporoučí.
Zdráva’s, Panno milostivá,
naše Matko dobrotivá;
rač nás vzíti pod ochranu,
voď nás často k svému stanu.
66
Útočiště naše.
Nesužuj sebe, nezarmuť jiné,
pohlížej v nebe, palma ti kyne.
U syna svého Matička trůní,
ve slávě Jeho blaze se sluní.
Důvěrně u ní pomoci hledej,
v bolu svých tůni mýlit se nedej.
Uslyší prosby Panenka čistá,
odvrátí hrozby, usmíří Krista.
Vyžádáš sobě v příhodnou chvíli,
v žalu a v mdlobě potřebné síly.
Vroucně se dívej k rajskému stanu,
důvěrně vzývej Marii Pannu.
Píseň prosebná.
Už se blíží hodina,
moje starost jediná,
kteráž o mém živobytí
na vždy – na vždy rozhodne,
plané-li či úrodné.
Milostí svých Bůh mi přál,
ku ctnostem mne anděl zval;
v boji se zlým nepřítelem
po boku mně věrně stál,
se mnou statně bojoval.
67
Já-li vždy jsem chrabrý byl?
Užil-li jsem všech svých sil?
Sedmkrát i spravedlivý
ve hřích klesá den co den –
nebudu-li odsouzen?
Milostiv mi, Bože, buď,
věčná láska Tvá mne suď;
kdybys na mé hříchy hleděl,
na soudě bych neobstál,
odplatu bych hroznou vzal.
Pro Kristovy zásluhy
přísně nepatř na dluhy;
věčný Syn Tvůj za hříšníky
muky kříže podstoupil,
by nás pro ráj vykoupil.
Kajicnosti dar mi dej,
do očí mi slzy lej;
aby lítostivým pláčem
s duše mojí každý hřích
ztratil se jak z jara sníh.
Svatá Boží Rodičko,
kajícníků Matičko,
Ty mne nikdy neopouštěj,
shovívavě při mně stůj,
v nebi za mne oroduj.
Syn Tvůj, Soudce nejvyšší,
Tebe, Matku, vyslyší,
pro mateřskou Tvoji lásku
nade mnou se smiluje,
z hříchů mých mne obmyje.
68
Rozjímání starcovo.
Dokonána vyměřená
pozemská má úloha;
nalezne-li žádoucího
smilování u Boha?
Vroucně vzývám Matku Pannu:
„Rač mne vzíti pod ochranu!“
Ó jak těžko nepodvratně
v přikázaní Božím stát!
Vždyť i člověk spravedlivý
klesá denně sedmkrát.
I já klesal v boji prudkém
myšlenkou a slovem, skutkem.
Desetkráte-li jsem klesl
v boji s ďáblem ve zlý hřích,
stokráte jsem k nebi vznesl
uplakaných očí svých:
„Kriste, pro Své umučení
dejž mi hříchu odpuštění!“
Doposud jen zřídka plesám,
konče s nepřítelem boj;
shledávámť, že slaba, tupa,
nevítězna jest má zbroj;
konec bojů už se blíží,
a Bůh na mne s nebe shlíží.
Hospodine, Bože věčný,
kroť Svůj spravedlivý hněv!
69
Pro zásluhy Syna Svého
milosrdenství mi zjev;
rač mne zbavit hrozné tísně,
nesuď moje činy přísně!
Spasiteli Jezu Kriste,
ukaž tvář mně milostnou,
v kajicné mi duši ukoj
navždy trýzeň žalostnou;
přidělený anděl Strážný
bojuj se mnou boj ten vážný.
Výkupnou Svou krví obmyj
ze všech hříchů duši mou;
Svatý Duch ji zdob a krášli
milostí Svou všemocnou;
vyproste mi, svatí v nebi,
čeho pro ráj zapotřebí!
Svátostmi buď posvěcena
ta má duše jediná,
až se ozve zvučným hlasem
poslední má hodina;
svatý Petře, otevř bránu,
dejž mi vjíti k Bohu Pánu!
Katolické pozdravení.
Katolíci! Není, není
nad to naše pozdravení:
„Pochválen buď Kristus Pán,
Jemu vděčný dík buď vzdán!“
70
Trůn Svůj věčný v nebi má,
tam Svým věrným stánek dá.
Čeho oko nevidělo,
čeho ucho neslyšelo,
čeho srdce netuší
a co věčnost neruší,
Kristus dá všem na nebi,
kdož Jej ctí a velebí.
Mýliti se nedejme,
z celé duše volejme:
„Pochválen buď Kristus Pán,
Jemu vděčný dík buď vzdán!“
Pobuda.
Ký ďas toho chlapa nese
mezi líné pobudy?
Dobří lidé, nedivte se,
vždyť má kabát z ostudy.
Pracovati se mu nechce,
v krajinách se potlouká,
živiti se umí lehce,
pilné lidi ponouká.
Bez potu a bez bolů
žije z cizích mozolů;
za parna si hoví v chladu
sám, neb u svých kamarádů;
71
na noc teplý má chlév známý,
někdy i stoh suché slámy;
často také bez únavy
ubírá se do šatlavy;
aby spánkem zotaven
zase mařil příští den:
neštítí se žádné špíny,
jen když má dost líhoviny.
Má-li v hlavě dravců roupy,
směle krade, ba i loupí.
Hanbou svou se tulák chlubí,
až zlá Morana jej zhubí;
zahaliž nám závoj hustý
taký život bohapustý!
Přítel prospěchář.
Pokud žiješ v blahu, v důstojnosti,
vidíš kolem sebe přátel dosti;
v neštěstí-li budeš ponížen,
zbude ti z nich jenom ten a ten.
Jeden z nich má pravé ceny více,
nežli oněch sobců na tisíce.
Že’s jim přestal kojit hlad a žízeň,
zhasla jejich prospěchářská přízeň.
Nemůžeš jim dále nijak sloužit,
přestali hned kolem tebe kroužit.
72
Přízně jejich nijak nelituj,
nahradí je pravý přítel tvůj;
nezarmuť se jejich nevděkem,
nevděk vládne špatným člověkem.
Prastarých přísloví důkladný znatel
významnou průpověď vyloží vám:
„Bůh mne rač zbaviti nejapných přátel,
zjevných svých nepřátel zbavím se sám.“
Krocan a mudrák.
Krocan zlostně hudruje,
bludný člověk mudruje;
jaká mezi nimi shoda?
Z koho jde nám větší škoda?
Krocan zle se čepýří,
proti soku zavíří;
sokem tím jen šat je rudý,
ten ho dráždí vždy a všudy.
Krocan běhá do kola
člověk však mu odolá;
ze dvorečka nazpět spěchá
a jej hudrovati nechá.
Podobně i mudráka
ukrotíme chudáka;
rozoumkem svým ať si trousí,
hrubý jazyk ať si brousí.
73
Nikdo-li ho neslyší
znenáhla se utiší;
do hádky s ním dát se chraňme,
křiklouna se klidně straňme.
Rek ten s každým rád se pře,
alkohol mu v žilách vře;
alkohol mu z hrdla páchne,
moudrost svou už brzy spláchne.
Housenky a štváči.
Pestrý motýl krásně letí,
vajíčka však klade v sněti;
sedá-li kde na stromy,
působí jim pohromy.
Nedosytné housenky
žerou květ i lupenky.
Horším jestjest, kdo slovem, pérem
hubí lid zlým kostižerem;
kdo mu nedá žíti v míru,
podrývá v něm spasnou víru.
Chraňme rodin svaté sady,
housenky ty hubme všady.
74
Had a štír.
K člověku se velmi rádi
jedovatí plazí hadi;
vykonavše svoje hryzy,
rychle zase v trávě mizí;
zhusta teď i péro, ret,
v duše lidské stříká jed.
Pozor na ty škůdce hady,
pozdě bývá hledat rady;
uštknut-li kdo zhoubným bludem
v rozumu a v srdci chudém.
Nejhorších se chraňte štírů,
jenž Vám hubí svatou víru;
štír jen zdraví těla kazí,
více škodí duši vrazi.
Zbožná kniha, Boží chrám,
radu dá i pomoc Vám.
Methoda a Cyrilla
zloba Vám by zakryla,
byste v její černé mraky,mraky
obrátili svoje zraky;
k pravdě, k světlu zírejte,
zaslepit se nedejte!
75
Šťastný zpátečník.
Dva bratři opouštěli otce, matku
a drahocennou v malém městě chatku,
by doučení za nedlouhý čas
se do otčiny navrátili zas.
Jim pěkně sluší na ramenou vaky
a v ruce pevné dřínky, hůlky s háky;
již před otcem a matkou klekají,
by žehnali jim, vroucně žádají.
Dí otec: „Věrní buďte Církvi oba,
ať nezkazí Vás nebezpečná doba;
čas trudný, teskný nám zde Pán Bůh zkrať,
a zbožné syny v náručí nám vrať!“
Už bolnou slzou vlhnou všem jim oči,
už naposled je smutně k sobě točí;
už do ulice blízké domů roh
jim zastřel nízké střechy mešný doch.
Tmu noční plaší z jitra slunce rudé
a zlatí domy bohaté i chudé;
své zraky otáčejí ku městu
a statně dávají se na cestu.
Kraj všechen okrášlil se jitřní zorou
a rodiště jim zakrylo se horou;
Jan s bratrem Václavem se chutě bral
tou cestou do ciziny dál a dál.
Tam s modré oblohy je skřivan vítal,
jim na očích se jako brouček kmítal;
76
vzduch libou květů vůní prosycen
jim opovídal krásný, jasný den.
Šli o polednách balsámovým hvozdem,
tam z dum svých byli probuzeni drozdem,
i rozmlouvali v lese bez žehu,
až doptali se ve vsi noclehu.
Sen občerstvil je, a jen skývy chleba
jim na další zas cestu bylo třeba;
pak po modlitbě vroucí v kostele
se ubírali spolu vesele.
Ó jak jsou v městě velkém tomu rádi,
že mistr krejčí k soudruhům je řadí!
Hned rozjařil se švarných junů kruh,
a vřele ruku tiskne druhu druh.
Víš, co je hlouček zbožných katolíků,
když svorně sedí v práci u stolíku?
Toť veselých a milých pěvců sbor,
v němž nejeví se žádný hněv a spor.
Toť nadějní a ušlechtilí muži,
z nichž každý v práci se a v ctnostech tuží;
jenž budou v řemesle a obchodu
čest dělat sobě, svému národu.
V tom sboru Jan a Václav žili blaze,
a denně vzmáhali se v dobré snaze;
čím déle člověk moudrý s nimi žil;
tím víc jim nakloněn byl a je ctil.
Tak v práci týden za týdnem jim minul,
den nedělní jim přeradostně kynul;
jak doma šetrně se živili,
a úsporám svým až se divili.
77
Jak denně o mši každého dne z rána,
než do dílny šli, velebili Pána;
jak zbožně na otce a matku svou
vždy vzpomínali vroucnou modlitbou!
Jak za krásného, nedělního klidu
se procházeli v blahém davu lidu!
Jak často otci, matce psávali,
jim o svém štěstí zprávu dávali!
Jak vítaným byl výdělek jim jistý,
jak zdobíval je nový oděv čistý!
Jan s Václavem byl všeho trudu prost,
vždyť blažila je v duších svatá ctnost.
Satan štváč.
Zas do dílny k nim přišel soudruh nový,
on pozdravil je nadutými slovy;
„Hoj, Na zdar! moji mladí přátelé,
já přináším vám zprávy veselé!“
„Již minou zvolna zlopověstné časy,
kdy plníme jen pánům mistrům kasy!
Jak otroci se stále na ně dřem,
a při tom stárnem, chřadnem každým dnem!
„Pán nepracuje, z našich rukou tyje,
an dělník každý po žebrácku žije;
toť roztomilý řemes’nický řád,
v tom musí rychlá náprava se stát!“
„Chcem méně hodin při robení šatů,
však při tom ovšem tučnějšího platu;
78
tak menší bude naše únava
a větší milá noční zábava!“
„Tu bázlivě se ozval soudruh klidný:
,Ten stav náš asi není až tak bídný;
ty naše poměry já dobře znám,
vždyť výživu dá dobrou práce nám!‘
,A potom, kamaráde, krátce rcete,
jak zvětšenou mzdu sobě vymůžete?
Pán bez okolků dá vám výpověď,
a za vás dostane hned jiných pět!‘
,Pak nastane vám náhlá starost pilná,
kde na vás čeká nová dobrá dílna?
Vy zatím strávíte své úspory,
a v žalostné jste vydán úmory!‘
„O ne tak,“ směle dí štváč rozezlený,
„my výhodné se doděláme změny;
vždyť máme dobré spolky pomocné,
ty podporují druhy nemocné!“
„Svou práci-li kdo z nenadání ztratí,
mzda denní ze spolku se jemu platí,
až nové lepší místo dostane
a radostí mu tvář se rozplane!“
„My z toho všeho dobrý rozum máme,
a v příhodný čas mistrům radu dáme:
víc platu, práci kratší dáte nám,
sic všichni výpověď svou dáme Vám!“
„On ve zboží svém nechce míti moly,
tož rychle v naše požadavky svolí.
79
Než, bratří, nechte těchto rozmluv dnes,
že zítra, schůzi máme, každý věz!“
„Kdo ze soudruhů našich nám se příčí,
ten výživu svou samovolně zničí!
Kde střídají se plné korbely,
tam učíme se každou neděli!“
Vítězství štváčovo.
I Jan a Václav byli v hustém kouři
a divili se nevídané bouři;
bylť veliký tam hluk a křik a šum,
až báli se, že přijdou o rozum.
Druh za druhem jim „Na zdar“ připíjeli,
až oba dva už víc než dosti měli;
Jan jazykem již nemotorně mlel,
už nedovedl správně říci „chmel“.
Tu vstoupil známý soudruh na sedadlo,
hluk pominul a hlučné slovo padlo:
„Hoj, Nazdar, milí naši soudruzi,
ať žádný dělník se už nenuzí!“
Štváč po šumivém poháru svém sáhnul
a k ústům chtivým udatně ho nahnul;
pak hnala se mu ze rtů hřmotná řeč,
on bušil do všeho jak tupý meč.
Jan s Václavem mu naslouchali pilně,
víc chápali, co hlásal jim už v dílně;
řeč další však je v duši bodala
a dlouho v srdci dobrém hlodala.
80
Štváč v posměch vydal modlitbu a víru,
tu bylo jim jak uštknutí zlých štírů;
v tom rodičů svých zřeli potupu
a děsili se jeho výstupu.
A přece jeho mocným kouzlem jati,
těm schůzkám nedovedli odolati;
až zamotal je do svých zhoubných pout,
zlých následků a strastí divý proud.
Už pilná práce je tak netěšila
a modlitba též nebyla jim mila;
jen málokdy list do rodiště šel
a ten vždy jenom stručný obsah měl.
I zdravá soudnost denně víc jim chudne,
už neděsí se hrozné cesty bludné;
chrám druhdy milý se jim znechutil,
že pokaždé jim slzy vynutil.
Jen ku pohárům denně spěchávali,
by svědomí své trochu ututlali;
již omámil je kouřem hustý vzduch,
už rouhačů se nestranil jich sluch.
Tak úspora se rychle vytratila,
a denní mzda jim arciť nestačila;
Jan prodat musil i své hodinky –
nač potřebí mu také vzpomínky?
Pan mistr smutně na tu spoustu hleděl,
byl rád, že Jan mu práci vypověděl.
Tím světlo vzešlo bratru Václavu;
jak najde svou a jeho nápravu?
81
Vážná rozmluva.
Byl svátek Marje, Boží Matky Panny,
lid zbožný plnil posvěcené stany;
i Václav smutně na cestu se dal,
když bratra marně do kostela zval.
On po dlouhém a suchoparném čase
se v chrámu Božím vroucně modlil zase;
též kazateli pilně naslouchal,
a navždy novým člověkem se stal.
Šel domů. Jan si sbíral nové laty,
by přišil si je na chatrné šaty;
tu Václav vážně k němu přisednul,
a smutným okem na něj pohlédnul.
Hned promlouvati počal v polopláči:
„Kam zavedli nás oba špatní štváči?
Jsme jimi obrácení na ruby,
je blízká tůně naší záhuby.“
„Jak šťastni šli jsme z otcovského domu
tím libým stínem porozkvetlých stromů?
Jak často v blaha svého záchvatu
jsme rozmlouvali o svém návratu!“
„Nás oba stihla netušená bída,
jen žal a hanba z očí nám dnes hlídá;
nás do drápů svých dostal svůdný ďas,
jen maličko a on nám zlomí vaz!“
„Ó bratře, ihned moudře sobě raďme,
a rázně na dobrou se cestu vraťme;
82
nás nikdy nespatř pobloudilců kruh,
nám odpustí a síly dodá Bůh!“
Jan, bratr, mlčky starý oděv látal,
však nyní bratru odpovědět chvátal:
,Můj drahý bratře, ty jsi ještě tmář
a já jsem osvícený pokrokář!‘
,Já rázně kráčet budu se svým šikem,
mne nikdo nesmí nazvat zpátečníkem!‘
Ty beze mne jdi nazpět sám a sám,
já z duše své ti navždy výhost dám!‘
Jan bratra svého doma v pláči nechal
a čerstvým krokem do hospody spěchal.
Již příštího dne vyměnil svůj byt –
snad jinde vrátí se mu v duši klid.
Bratři od sebe odloučení.
Dva bratři pevně stáli ve svém slovu;
Jan nechápal už moudrost Václavovu;
jen v ústech míval „Pokrok“ za heslo,
a zanedbával dobré řemeslo.
On z posvátných si věcí žerty tropil,
co ještě měl, to brzy prodal, propil;
až konečně jak hastroš na vrabce
byl na potupu, na smích pro chlapce.
Den trávil jako nerozumné zvíře
jen v nezdravé a temné sklepní díře;
jen za večerů dlouho do noci
se líhem sílil druhů pomoci.
83
Jak nalomený stromek náhle vadnul,
a na mladém svém těle rychle chřadnul,
až z nenadání v chladný hrobu dol
jej zklátil jedovatý alkohol.
Pak ani jeho mistři pokrokáři
s ním nebrali se cestou ku hrobaři;
jen Václav lkal: „Můj bratře ubohý!“
A vypořádal všechny výlohy.
Bratr Václav v bytu teskně ruce lomí
řka: „Štváči bratra mají na svědomí!
Svou zlobou připravují do roka,roka
stům osud nešťastného otroka.“
Však bázeň zlá mu více pokoj ruší:
„Tam na věčnosti jak jest jeho duši?
On zpupně zavřel svaté pravdě sluch,
jak soudil jej tam spravedlivý Bůh?“
Návrat k rodičům.
Rok celý od té chvíle klidně minul
a nejeden z těch pobloudilců zhynul;
však větší počet jich se obrátil
a na ctnostnou se cestu navrátil.
Sám Václav přestal býti slabou třtinou,
již nekálel se nebezpečnou špínou:
žil moudře jako věrný katolík,
a Bohu vzdával nekonečný dík.
Svým rodičům zas často vděčně psával,
jim o blahu svém milé zprávy dával;
84
až plný vak svůj na ramena vzal
a na cestu se do rodiště bral.
Muž hezký užil rychlé páry vhodné,
by spíše spatřil městečko své rodné;
a otci, matce ruku políbil,
jak zvláštním listem jim byl přislíbil.
Čí jazyk dost je výmluvný a hbitý,
by vypověděl rodičů těch city?
Ó věru, okamžik ten jediný
zas osvěžil jim řídké šediny!
Ta matka zbožná k synu plná lásky
i otec měli na čele svém vrásky;
již vzdáti se chtěl svého řemesla,
však synem radost se mu donesla.
Zas oživnula jemu v prstech jehla,
zas do žil starých jará krev mu vběhla;
on s mistrem synem šíti neváhal
a Bůh jim ve všem zjevně pomáhal.
I zbožná, pilná, starostlivá žena
k nim od oltáře byla uvedena;
a Václavu se z blízkých vsí a měst
hned ozývala zasloužená čest.
Rád v kruhu množících se zákazníků
vždy mluvil o tom šťastném zpátečníku;
on v chrámě, v obci, v domě lidem všem
byl milovaným vzácným příkladem.
85
Lháři.
Mníš-li, lháři, že ti každý věří?
Moudrý člověk pomluvy tvé měří;
on tvou chytrost jasně prohlédá,
na vějíčku tobě nesedá.
O tobě jsem druhdy chvalně soudil,
znenáhla se’s do mé duše vloudil;
užil’s toho na svou výhodu,
mně však sklamanému na škodu.
Ode mne jsi arciť dostal kvinde,
nejednej tak ošemetně jinde;
upadl bys rychle v pohanu
u všech soudných, věrných křesťanů.
Vyzvědači.
Do očí mi vlídně hlídáš,
ale z úst mých výrok zvídáš,
na svůj mlýnek vodu,
z čehož bych měl škodu.
Že věc chytře skroutíš,
tím se nezarmoutíš,
styď se, lháři, styď,
s očí se mi kliď!
86
OBSAH.
Svatá Rodina3
Pozor!5
Domácí výchova dítek7
Robátka útlá7
Příklad dobrý9
Společníci dítek10
Děti pro školu ještě nedospělé10
Veřejná bohoslužba12
Rodinný kruh13
Známá hádanka15
„Pozor, jsou tu bosí!“16
Doplňujte výchovu školní17
Přítel dítek17
Nepodceňujte marnivost dítek18
Zlatý sloup v domě19
Dcerka zbožně vychována20
Dítky mějte na zřeteli20
Chlapec neposlucha22
Modli se a pracuj25
Láska k rodičům25
Nábožné dítě25
Naučení26
Hodná dcerka27
Zbožná školačka 28
V odpoledních službách Božích29
Pod širým nebem30
Odpolední procházka31
Z jitra32
Konvalinka33
87
Krásný sen34
Za tuhých mrazů36
Růže, lilie, viola38
Světlík39
Karafiát40
Nejhezčí píseň41
Blaho rodinné42
Dobré sestry44
Zbožné vychování45
Děva moudrá47
Děva nemoudrá48
Tanec49
Mladí manželé49
Vzkazka matičce51
Manželka rekyně52
Prosebná slova moudré manželky55
Nevděk57
Zlatá svatba57
Črta životopisná59
Útěcha pozůstalým61
Po pohřbu63
Píseň Svatohorská65
Útočiště naše67
Píseň prosebná67
Rozjímání starcovo69
Katolické pozdravení70
Pobuda71
Přítel prospěchář72
Krocan a mudrák73
Housenky a štváči74
Had a štír75
Šťastný zpátečník76
Satan štváč78
Vítězství štváčovo80
Vážná rozmluva82
Bratři od sebe odloučeni83
Návrat k rodičům84
Lháři86
Vyzvědači86
E: až; 2002
88