Vítězství štváčovo.

Vítězství štváčovo.
I Jan a Václav byli v hustém kouři a divili se nevídané bouři; bylť veliký tam hluk a křik a šum, až báli se, že přijdou o rozum. Druh za druhem jim „Na zdar“ připíjeli, až oba dva už víc než dosti měli; Jan jazykem již nemotorně mlel, už nedovedl správně říci „chmel“. Tu vstoupil známý soudruh na sedadlo, hluk pominul a hlučné slovo padlo: „Hoj, Nazdar, milí naši soudruzi, ať žádný dělník se už nenuzí!“ Štváč po šumivém poháru svém sáhnul a k ústům chtivým udatně ho nahnul; pak hnala se mu ze rtů hřmotná řeč, on bušil do všeho jak tupý meč. Jan s Václavem mu naslouchali pilně, víc chápali, co hlásal jim už v dílně; řeč další však je v duši bodala a dlouho v srdci dobrém hlodala. 80 Štváč v posměch vydal modlitbu a víru, tu bylo jim jak uštknutí zlých štírů; v tom rodičů svých zřeli potupu a děsili se jeho výstupu. A přece jeho mocným kouzlem jati, těm schůzkám nedovedli odolati; až zamotal je do svých zhoubných pout, zlých následků a strastí divý proud. Už pilná práce je tak netěšila a modlitba též nebyla jim mila; jen málokdy list do rodiště šel a ten vždy jenom stručný obsah měl. I zdravá soudnost denně víc jim chudne, už neděsí se hrozné cesty bludné; chrám druhdy milý se jim znechutil, že pokaždé jim slzy vynutil. Jen ku pohárům denně spěchávali, by svědomí své trochu ututlali; již omámil je kouřem hustý vzduch, už rouhačů se nestranil jich sluch. Tak úspora se rychle vytratila, a denní mzda jim arciť nestačila; Jan prodat musil i své hodinky – nač potřebí mu také vzpomínky? Pan mistr smutně na tu spoustu hleděl, byl rád, že Jan mu práci vypověděl. Tím světlo vzešlo bratru Václavu; jak najde svou a jeho nápravu? 81