I Jan a Václav byli v hustém kouři
a divili se nevídané bouři;
bylť veliký tam hluk a křik a šum,
až báli se, že přijdou o rozum.
Druh za druhem jim „Na zdar“ připíjeli,
až oba dva už víc než dosti měli;
Jan jazykem již nemotorně mlel,
už nedovedl správně říci „chmel“.
Tu vstoupil známý soudruh na sedadlo,
hluk pominul a hlučné slovo padlo:
„Hoj, Nazdar, milí naši soudruzi,
ať žádný dělník se už nenuzí!“
Štváč po šumivém poháru svém sáhnul
a k ústům chtivým udatně ho nahnul;
pak hnala se mu ze rtů hřmotná řeč,
on bušil do všeho jak tupý meč.
Jan s Václavem mu naslouchali pilně,
víc chápali, co hlásal jim už v dílně;
řeč další však je v duši bodala
a dlouho v srdci dobrém hlodala.
Štváč v posměch vydal modlitbu a víru,
tu bylo jim jak uštknutí zlých štírů;
v tom rodičů svých zřeli potupu
a děsili se jeho výstupu.
A přece jeho mocným kouzlem jati,
těm schůzkám nedovedli odolati;
až zamotal je do svých zhoubných pout,
zlých následků a strastí divý proud.
Už pilná práce je tak netěšila
a modlitba též nebyla jim mila;
jen málokdy list do rodiště šel
a ten vždy jenom stručný obsah měl.
I zdravá soudnost denně víc jim chudne,
už neděsí se hrozné cesty bludné;
chrám druhdy milý se jim znechutil,
že pokaždé jim slzy vynutil.
Jen ku pohárům denně spěchávali,
by svědomí své trochu ututlali;
již omámil je kouřem hustý vzduch,
už rouhačů se nestranil jich sluch.
Tak úspora se rychle vytratila,
a denní mzda jim arciť nestačila;
Jan prodat musil i své hodinky –
nač potřebí mu také vzpomínky?
Pan mistr smutně na tu spoustu hleděl,
byl rád, že Jan mu práci vypověděl.
Tím světlo vzešlo bratru Václavu;
jak najde svou a jeho nápravu?