Na řadě byl řečník hrdličák,
nejsladší a nejdvornější pták;
sněmu zrak a sluch by vnadil
poklony své cukrem sladil.
Bylo ticho; jemu hned
plynula řeč jako med.
„Slyšeli jsme moudré řeči
o tom velkém nebezpečí,
anož hrozí národu
ze zrady a podvodu.
Oh ta cháska odrodilá
co že nám to učinila!?
Ve šlechetná stará hesla
rozoumek svůj mladý vnesla
křičíc: „My jen národu
plnou nesem svobodu!“
Ano pro svou osobu,
nám však kují porobu,
v nížto bídně zhynouť máme,
jimi-li se svésti dáme.
Nevázanosť kdo má rád,
otcům svatý tupí řád,
činí sebe odrodilcem,
šeredným jest provinilcem.
„Rovnosť v drahé vlasti všude
naší snahou vládnouť bude!“
V ušlechtilém tomto hesle
libuje si plémě kleslé?
A proč skutkem jako proutí
milou rovnosť divně kroutí?
Pokud sami nejsou v čele,
moudré vůdce haní směle;
stále svou je hyzdí vinou,
pořád svou je špiní špínou,
až svým křikem ve tmu sklátí
rozum méně jasných hlav,
a jich řvavou na rub zvrátí
klidný pokrok, dobrý stav.
Odštěpencům krásné heslo
do rukou má dáti veslo.
Zmocní-li se loupeží
v společenstvech otěží,
provozují „rovnosť“ svou
krutě pýchou ohyzdnou;
stejně, rovně toho moří,
kdo se jen jim nepokoří.
„Bratrství vám my jen nesem,
to se proudiť bude lesem,
libovonnou naší vlastí!“
Tak řvou štváči, ale chrastí
ostrými již svými spáry,
mezi bratry nosí sváry.
Nebyl rod náš rodem bratrů,
pokud zlý duch tu zlou chátru
v našem lůně nezplodil
a čásť bratrů nesvodil?
Bratrskou-li bude cháska,
jížto schází svatá láska,
kterouž věčný Tvůrce sám
do srdéček vštípil nám?
Bratrstvím jen zevně trousí,
ale tajně bratry rdousí!
Volnosť, rovnosť, bratrství,
v pravé lásce jen se skví;
lásku tu nám Tvůrce hlásá,
v ní jest blaho, v ní jest spása;
kde se Tvůrce zapírá,
tam hned láska vymírá.
Nevěrců se vystříhejme,
rozhodně jim výhost dejme!
Běda jejich spojencům,
dospělým i kojencům!“
Hrdličák se poklonil,
a dřív skromně vzadu byl,
nežli se mu přestala
vzdávať hlučná pochvala.