Po pohřbu.

Po pohřbu.
Můj příteli, proč zarmouceně kráčíš? Proč vážné tváře slzou smutku smáčíš? Smím zvědět původ toho tvého trudu? Oh, příteli můj, libo-li je tobě, bych v zármutku svém poulevil sobě, rád smutnou zprávu vypovídat budu. Dnes právě léta dvě nám uplynula, kdy nadšená má řeč tvým srdcem hnula; svůj vzor jsem právě k hrobu doprovodil. On dlouho strádal na bolestném loži, však důvěru měl ve smilovnost Boží, až Bůh jej z útrap velkých vysvobodil. Jak bohatýrsky žil, tak chrabře strádal, svou choť a dítky stále vidět žádal, je hladil, učil, těšil bez oddechu; byl v plné ducha nábožného síle, ni sebe menší důležité chvíle on nepromeškal pro ně bez prospěchu. Když pociťoval denně větší tíži a poznával, že hodinka se blíží, tu prosil: „Povolejte ke mně kněze!“ 63 Kněz slyšel zpověď, podal Boha, všem zarmouceným třpytná slza mnohá se ho nábožných tvářích dolů veze. Kněz odešel a otec klidně leží, choť výbuch pláče v sobě tutlá stěží – on spokojeně na kříž svatý zírá. Pak klidně pravil k milé choti, k dětem: „Já spříznil jsem se s novým věčným světem; ó jak mne blaží samospasná víra!“ „Byl jsem v růžném sadě, na zahradě, zřel jsem v libovonných stromů v řadě trůn a na něm svatou Matku Pannu; hle, kterak chvěji blaženým se žasem, zřím svatou, bílou Pannu s modrým pasem a slyším sladké zpěvy z blízkých stanů. Jak ráda moje blahá duše čistá by přijala zas Boha Jezu Krista! Vy všickni vděčně zaplesejte se mnou. Ó vězte, drazí miláčkové moji, já cítím slasti, jež nám Pán Bůh strojí, a nezřím nikde žádnou chmuru temnou.“ Zas dlouho v tichou modlitbu se nořil, duch jeho Kristu nábožně se kořil, pak vážnou ruku na své milé sklání; on žehná choti a svým dětem hodným, ret jeho slovem zvučným, krátkým, vhodným, všem miláčkům svým říkal požehnání. Pak opět zůstal k miláčkům svým vlídný, až nastal sotny truchlivé stav bídný, a dobrým dětem nedán přístup k němu; 64 však ony před spaním přec přikvapily, by otci aspoň prsty políbily, a „dobrou noc“ jak vždycky daly jemu. Choť dobrá u manžela osamělá se k Hospodinu modlíc statně bděla, až klidně k ránu vydal duši Pánu. Všem pozůstalým lil se slz proud vřelý, když modlitbami duši provázeli, jež blahá vešla v rajskou nebes bránu. Rek chrabře zemský boj svůj dobojoval, už v zahradě se věčně ubytoval, blah na dobré své miláčky tam čeká. Aj, rodinného blaha obraz jasný; rád obětuje křesťan život časný, zaň nebe dá mu Láska věkověká.