Můj příteli, proč zarmouceně kráčíš?
Proč vážné tváře slzou smutku smáčíš?
Smím zvědět původ toho tvého trudu?
Oh, příteli můj, libo-li je tobě,
bych v zármutku svém poulevil sobě,
rád smutnou zprávu vypovídat budu.
Dnes právě léta dvě nám uplynula,
kdy nadšená má řeč tvým srdcem hnula;
svůj vzor jsem právě k hrobu doprovodil.
On dlouho strádal na bolestném loži,
však důvěru měl ve smilovnost Boží,
až Bůh jej z útrap velkých vysvobodil.
Jak bohatýrsky žil, tak chrabře strádal,
svou choť a dítky stále vidět žádal,
je hladil, učil, těšil bez oddechu;
byl v plné ducha nábožného síle,
ni sebe menší důležité chvíle
on nepromeškal pro ně bez prospěchu.
Když pociťoval denně větší tíži
a poznával, že hodinka se blíží,
tu prosil: „Povolejte ke mně kněze!“
Kněz slyšel zpověď, podal Boha,
všem zarmouceným třpytná slza mnohá
se ho nábožných tvářích dolů veze.
Kněz odešel a otec klidně leží,
choť výbuch pláče v sobě tutlá stěží –
on spokojeně na kříž svatý zírá.
Pak klidně pravil k milé choti, k dětem:
„Já spříznil jsem se s novým věčným světem;
ó jak mne blaží samospasná víra!“
„Byl jsem v růžném sadě, na zahradě,
zřel jsem v libovonných stromů v řadě
trůn a na něm svatou Matku Pannu;
hle, kterak chvěji blaženým se žasem,
zřím svatou, bílou Pannu s modrým pasem
a slyším sladké zpěvy z blízkých stanů.
Jak ráda moje blahá duše čistá
by přijala zas Boha Jezu Krista!
Vy všickni vděčně zaplesejte se mnou.
Ó vězte, drazí miláčkové moji,
já cítím slasti, jež nám Pán Bůh strojí,
a nezřím nikde žádnou chmuru temnou.“
Zas dlouho v tichou modlitbu se nořil,
duch jeho Kristu nábožně se kořil,
pak vážnou ruku na své milé sklání;
on žehná choti a svým dětem hodným,
ret jeho slovem zvučným, krátkým, vhodným,
všem miláčkům svým říkal požehnání.
Pak opět zůstal k miláčkům svým vlídný,
až nastal sotny truchlivé stav bídný,
a dobrým dětem nedán přístup k němu;
však ony před spaním přec přikvapily,
by otci aspoň prsty políbily,
a „dobrou noc“ jak vždycky daly jemu.
Choť dobrá u manžela osamělá
se k Hospodinu modlíc statně bděla,
až klidně k ránu vydal duši Pánu.
Všem pozůstalým lil se slz proud vřelý,
když modlitbami duši provázeli,
jež blahá vešla v rajskou nebes bránu.
Rek chrabře zemský boj svůj dobojoval,
už v zahradě se věčně ubytoval,
blah na dobré své miláčky tam čeká.
Aj, rodinného blaha obraz jasný;
rád obětuje křesťan život časný,
zaň nebe dá mu Láska věkověká.