Útěcha pozůstalým.
Za rakví jde vdova a matným krokem,
před se zírá polosklenným okem;
mluví-li kdo, ona nerozumí.
Ohromnou-li bolest v sobě tlumí?
Nikoli! Vždyť bolest žádnou nemá,
slepa jest a hlucha ba i němá;
každou bolest před tím překonala,
u svého když muže nocovala.
On ji hladil: „Maminko má drahá,
Ty jsi byla jádrem mého blaha;
neodejdu, s Tebou vždy chci býti,
nebuď smutna, pro mne musíš žíti!“
Slyšela-li manželova slova
ta, jíž budou brzy říkat vdova?
Neslyšela paní ušlechtilá,
sedíc u manžela v mdlobách byla.
61
Odvedli ji. – Muž ji zase volal!
Jemu manželčin cit neodolal.
U hrobu již stojí truchlá vdova
jako tuhá socha mramorová;
slzičky své všechny vyplakala,
žádná více v oku nezůstala.
Slyší kněze, slova smutná, svatá,
její duše s duchem chotě spjata:
hrudy, které na rakev již tlukou,
nejsou pro ni vzrušující mukou.
Od hrobu ji bledou vedli domů,
ona nenaříká na pohromu.
Tam, kde upevněn jest uctívaný
svatý Kristův kříž a obraz Panny,
u prázdného manželova lože,
zasténala, žalně: „Ó můj Bože!“
Trvala tak chvíli mimo sebe,
choť jí ukazoval krásné nebe.
Dítek šestero též nemá řečí,
kolem dobré matky mlčky klečí.
Ozval plač se, výkřik: „Milá máti,
kdo jak otec o nás bude dbáti?!“
Tato slova mocné působila,
v srdce matky nová vjela síla:
„Otec v nebi, a já na té zemi
budu žíti mezi vámi všemi.
Mne i vás Bůh věčný neopustí,
budete-li otci ke cti růsti!“
Pravil nejstarší z těch sourozenců:
„Jako vůně z kadidla a z věnců
62
k nebesům šla u otcova hrobu,
tak měj Bůh ctnost naši v každou dobu.
Ctěná matko, blaze žijte s námi,
my se vděčně vésti dáme Vámi!“