13. Dopěv.
Letěl slavík s rodem směrem rovným
do vzdálené otčiny;
na pokraji smutné doliny
pookřáti chtěli zobem skrovným.
Aj, tu slavík zočil v ostré půtce
odsouzené sněmem pěvcův škůdce;
oni, žulou krytí od zadu,
tajnou spolu měli poradu.
Na suchého stromu větvích tlustých
seděli tam v řadách dosti hustých.
Mírní znali náčelníkův vady,
nebezpečné lekali se zrady;
ale sup, ten sobec zatvrzelec,
zoufalý a odvážlivý smělec,
osopil se hrdlem zuřivým:
„Kdožby z vás mne supa nazval sopouchem,
očerním ho já a nazvu padouchem!“
Jestřáb stal se skoro neživým –
za mechatou skálou hlavu skrýval,
výr pak blbě tyranovi kýval:
úskostlivě chabá slova
vypravila jenom sova.
Rychle poutichnul nadějný ten spor,
otročil zas supům slabochů všech sbor.
30
Slavík, vida blízké nebezpečí,
rod svůj vyzval starostlivou řečí:
„Synové a dcery, středem stromů
volným letem vypravte se domů;
napomenu vlídně bludnou smečku,
a pak dohoním vás za chvilečku.“
Letěli. On s jedlového vrcholu
slova lásky vážně mluvil do dolů:
„Od pravěků ptactvu bylo zvykem
dorozuměti se volapykem,
řečí lidem za dob našich novou,
řečí spasnou prý a všesvětovou.
Nesmíří však rozeštvané davy
volapykem blud váš, nevěra a lež!
Boří-li kdo, neříkej, že staví!
Přestaňte již stavěť Babylonskou věž!
Narodili jste se národu,
byste podryli mu svobodu?
Byste národ slibem planým vnadili
a jej otců nepřátelům zradili?
S nepřítelem zástup váš se rotí –
s tím, jenž hledal dědův bezživotí?
Opeření bratři, každý rod
v svorné vlasti uživí svůj plod;
nepřátel nám věru jest se báti,
budem-li se mezi sebou rváti!
Neznáte-li našich dějin běh?
Čecha zhubil vždy jen zpupný Čech!
Nadějí se blahou kojíce
podejme si mužné pravice!“
Dojemným to pravil slavík hlasem,
pobloudilci zachvěli se žasem;
a když slavík letěl odtamtud,
všem-li v duších ozýval se stud?
E: ph + pk; 2002
31