SNĚM
PTACTVA ZPĚVNÉHO
A SPOJENCŮV KRÁKORAVÝCH.
Sepsal
veršem prostonárodním
B. M. Kulda
Motto: „Málo nás, škoda vás,
pojďte bratří, mezi nás!“
Národní popěvek.
V PRAZE.
Tisk a náklad Cyrillo-Methodějské knihtiskárny.
1889.
[1]
Motto: „Málo nás, škoda vás,
pojďte bratří, mezi nás!“
Národní popěvek.
1. Svolání a zahájení sněmu.
Pernactvem šla zpráva bolestná,
že prý v zemi chasa neřestná
národ lesních pěvců zradou bouří,
po veslu v něm okem chtivým mhouří;
že prý zhusta opeření dravci
s čtvernohými spolčují se ssavci,
ba i vtírají se zpěvné mládeži
dopídiť se chtíce vládních otěží.
Hlášeno to pěvců vévodovi,
váženému v lesích doupnákovi;
žádáno, by mocným věhlasem
ve sněm svolal časem nečasem
všechny lesní zpěvné kruhy
a jejich krákoravé druhy.
Stalo se. V den stanovený
slétali se muži, ženy,
synové a dcery dospělé
do zelené stráně veselé.
Jedle, břízy, borovice
ptáků měly na tisíce;
a již na mohutném smrku
slavně znělo zvučné „vrkú,“
jímžto doupnák hlásil všem,
zahájen že ptačí sněm.
[3]
Ztichlo ptactvo v obvodě
jako ryby ve vodě.
Doupnák stručně,
ale zvučně
udal předmět porady,
důležité hromady.
Ptáku, který zdvihl křídlo,
vykázal pak pěkné bidlo,
aby přes nevelikou seč
učinil svou moudrou řeč.
2. Čermák.
Prvým řečníkem byl čermáček;
zvolna hýbal se mu zobáček;
šedivou již hlavičku měl kmet,
ze všech pěvců nejvíc čítal let.
Na bidle když chvílečku byl stál,
promluvu svou klidně započal:
„Od zkušené vím já pramateře,
kterak soudiť máme o nevěře.
Nevěra se rodí z blbé pýchy,
všude tropí hádky, všude hříchy.
Nevěrec-li objeví se v sboru,
původcem jest nevítaných sporů.
Bídný tvor ten, byť i kolozubý,
v rodinách i v obci blaho hubí.
Všechny zuby pravdou vyražte mu,
padělané hned zas rostou jemu.
Běda tomu, kdo jej pustí blíže;
mnohdy blahý klid mu rozehrýže.
Nevěrec vždy sobecky se chová
asi tak, jak u nás výr a sova.
A jak důsledně si počíná
každý toho druhu hrdina!
4
Dnes mu věc je bílá, zítra černa;
dnes mu práce snadna, zítra perna.
Tutéž snahu z rána chvály hodnou,
podvečer již hřmotně zove škodnou.
Někdy hlučně, jindy bez povyku
nápodobí v klidné sádce štiku;
na písek-li hned se nevyhodí,
mnoho zlého mezi kapry zplodí.
Kdo jej slyší otevřeným ústem,
ocítí se v bludu bohapustém.
Šepotem a lichocením sladkým,
poklonou a kroucením se hladkým
balamutí velké malé ryby,
vytýká jim záhubné prý chyby;
šálí je, že jenom její snahou
celá sádka bude brzy blahou.
Přeubohé dobrých těch ryb rody,
štika strojí tučné z nich si hody.
Na červa-li prostý kapr bere,
chytrá štika lapí jej a žere;
rychle blaho slíbené se hatí,
v sádce kapr za kaprem se tratí,
nelítostná štika nic se neptá,
zbylá rybka truchlí-li a reptá;
s rybníkem-li jedním hotova je,
budovat jde jinam blaho ráje.
Štikám prospěchářkám bříško roste,
vždyť je živí pokolení prosté;
ony slouží svému bůžku bříchu;
národ, pravda, věčnosť jest jim k smíchu.“
Čermák řekl, co tam říci chtěl,
a zas vážně stranou odletěl.
Houser hlavou kývá, hlučně hýhá:
„Divnou láskou štika kapry stihá!“
Kačer přizvukuje: „Tak, tak, tak!
Na štiku buď poslán starý rak!“
5
3. Drozd.
Za čermákem na bidlo šel drozd;
rád řeč jeho slyšel sněm i hvozd:
„Čermákův jazýček pochválen buď,
souhlasí s moudrostí jeho má hruď;
ctěnému starcovi díky a česť,
každé to slovíčko pravdivo jest.
Pravdy té sobě važ pernactva rod,
statečně od sebe zapuzuj svod!
Jasně-li nemluví do sluchu nám
schytralých svůdníků podvod a klam?
Nikdo z nás neměj z nich pro sebe vzor,
z chasy té pochodí záhubný mor!
Včera jsem pozíral na vonný les,
a hle, tam objevil blízko se běs;
krahujec, šibal a prolhaný lhář,
na kořisť obracel chtivě svou tvář.
Na stromě hrdličky cukrovaly,
na svět se, na sebe usmívaly;
slavně jim z hrdélek chvalozpěv zněl,
tlumeným hlasem já s nimi jsem pěl:
„Vděčně buď veleben Tvůrce náš Pán,
ráčilť nám upravit radostný stán;
za dne nám sesýlá slunečný svit,
na noc nám uchystal v jeskyňce byt.
Obloha nad lesem modrojasná
zve nás, by písnička jednohlasná,
oběť a modlitba dokonalá,
ke trůnu Božímu vystoupala.
Tvůrce náš, Tebe slav každý Tvůj tvor,
jak Tě vždy slaví ten zelený bor;
zelený bor a v něm zpěváků pluk,
sterý a sterý těch zobáčků zvuk;
my jen z Tvé lásky zde bytujeme,
v Tobě náš Pane se radujeme;
6
nejsladší cukrovou pokorou svou
chválíme odvěkou dobrotu Tvou!“
Sotva se hrdličky domodlily,
blížil se krahujec potměšílý;
kloně k nim laskavě pernatý vaz
snažil se padělat hrdliččin hlas.
Úlekem obě se počaly chvět,
náhle se v očích jim zatemnil svět;
dravec je lehounce obletoval,
za nimi jako by zacukroval:
„Líbezně zní mi ten sladký váš zpěv,
jak živ jsem neviděl takových děv!
Škoda vás, panenky, přeškoda je,
bystrý-li rozum váš nedozraje.
Lidem já učeným naslouchávám,
v moudrosti za nimi nezaostávám.
Vímť já, že tvoří vše příroda jen;
ó jak jsem druhdy byl nespokojen!
Tuto-li moudrosť mou poznáte dnes,
nebeský bude vás blažiti ples!“
Hrdličkám do očí vracel se klid,
v srdcích jim budil se důvěry cit.
Krahujec snášel se vlídně vždy níž,
lahodně přilétal k hrdličkám blíž;
ďábelsky těšil se na vzácný zob,
panenkám chystal již v žaludku hrob.
V hrudi své potlačiv bázlivý tluk
z hrdla jsem vyrazil úzkostný zvuk:
„Neslyšte troupa,
řeč ta je hloupá!
Bludu se chraňte,
lháře se straňte,
vražedným drápům se
útěkem braňte!“
Myslivec zaslechnuv žalný můj zvuk,
obratně namířil vzhůru hned luk.
7
Dravec zle zabručel, šípu se bál,
chvátavým letem se do dálky hnal.
Ó„Ó jak jsem spokojen a jak jsem blah,
mnou že byl zapuzen nevěrec vrah!“
Statný drozd odletěl na větev svou
provázen pochvalou přeradostnou.
4. Kos.
Po bidle šel kos pak drobným krokem,
v pravo v levo hledě bystrým okem;
a když zavzněl rázný jeho hlas,
ve sněmovně nastal tichý žas.
„Zdráv buď drozd, můj sestřenec!
Jemné pestré hvězděnky,
oblohové pomněnky
sneseme mu na věnec!
Žádného tím neunavil,
co tak vážně nám zde pravil.
Díky vám, že zjeviť smím,
ze zkušenosti co vím.
Moudrá naše prabába
krahujce i jestřába
vrahem nazývala;
bychom jejich nekalý
zvyk a spůsob poznali,
o to pilně dbala.
„Běsům těm jest hříchem ctnosť,
ctností každá nepravosť,“
často říkávala.
Vyhledal jsem ondyno
milé místo bábino
na košaté borovici,
odkud se mi po pravici
8
objevila dolina,
a v ní jedlí skupina.
Jedlí těch tam může stát
jistě asi padesát.
Slunce stromy zlatilo,
hojnou rosou krášlilo;
na tu krásu podnes v hrudi
vzpomínka mi radosť budí.
Mělať naše omladina,
štěbetavá drobotina,
prvou letní hromadu,
pobožnosť a poradu.
Sletělo se na tisíce
mladých ptáků na větvice,
aby svorným zpěvem zrána
velebili světův Pána.
Jako perly ranní rosy
seděli tam drozdi, kosi;
a jak u potůčku kapradí
zelenaví čížci, strnadi;
žluté žluvy, siví doupnáci,
a ti švitořiví čermáci;
na halouzce vedle datla
chytrý špaček pěkně žvatlá;
u sýkorky, něžné krásky,
slyšet bylo sedmihlásky;
jinde černohlávka chlapíka
píseň srdcí všech se dotýká;
střízlíci a straky, pěnkavy,
ptáci šedí, černí, bělaví,
zpěvné rody naše hezké,
co jich živí lesy české,
všichni mladistvým svým zápalem
ozvali se zvučným chorálem;
každý spanilý ten nováček
zpíval, jak mu stačil zobáček,
9
až pak šťastná křepelice
zavolala ze pšenice
v nedaleký temný les:
„Dopověz! Dopověz!“
Starší mladým dávať měli radu
netušíce, že tam blízko vzadu
padouch se a lupič – blíží,
a k nim okem – chtivým shlíží.
V levo na strom sletěl žravý sup,
v pravo jestřáb číhal na svůj lup;
a hned oba mladé ptáky,
nezkušené hodné žáky,
proti starším vůdcům štvali,
jízlivě je pomlouvali.
Vyčítali své jim chyby,
hromadili luzné sliby:
„Proč vy ctíte ty své vůdce?
Podléhají v každé půtce!
My až budem ptactvu v čele,
nastanou vám časy skvělé!
Během jediného roku
zbavíme vás všech zlých soků!“
Sličný, ale hloupý hýl
nejdřív k nim se naklonil;
rychle s místa svého vstal,
zpěvem škůdcům díky vzdal.
Nastal křik a tuhý spor,
rozeštval se všechen sbor;
stále vzrůstal strašný šum,
rozmáhal se nerozum,
až pak za velkého zmatku
neznala již dcera matku,
proti otci vlastní syn
dovolil si hrubý čin.
Přilákaná hlukem pustým
přikradla se lesem hustým
10
potměšilých dravců tlupa,
druhův jestřába i supa;
moudré vůdce rdousili,
ale také davy ptáků,
nezkušených ubožáků,
nelítostně vraždili.
Zbylí v šírém tmavém hvozdě
honili pak bycha pozdě!
Poznají-li z vlastní škody
cenu vážné moudré shody?
Tropí-li kdo hlučné sváry,
vizme rychle jeho spáry,
chcem-li svému národu
zjednať pravou svobodu.“
Sněmovníci všichni žasnou,
propukají v chválu hlasnou:
„Živ buď dobrý rádce kos!
Ten má zobák, ten má nos!
Zlým se nikdo nepodrobuj,
poučen byv hned se obuj,
kdož byl do té chvíle bos!
Tací špatní pobudové,
novomodní Herodové,
chytnou-li se otěží,
zkázu strojí mládeži.
Hybaj štváč a rouhač smělý,
než nám zhubí národ celý.
Kdo chce míti zdravý vzduch,
odvrať od nich zrak i sluch;
nevěrcové v společnosti
podrývají blažné ctnosti,
smrtonosný šíří puch!“
11
5. Sedmihlásek.
Po kosovi letem dvorným
sedmihlásek přiletěl;
uvítán byv zpěvem svorným
čtveračivou tu řeč měl:
„Nemějte mne bratří, sestry,
sbore vážný, sněme pestrý,
za spojence lichých proroků!
Ač mne sedmihláskem nazýváte,
povahu mou tuším dobře znáte;
stojímť vždy vám věrně po boku.
Proto zpívám hlasem sedmerým,
abych bratřím, sestrám veškerým
srozumitelnou dal výstrahu,
zvím-li o lupiči, o vrahu.
Ó jak po nás přítelíček touží,
a jak strážně nad hlavou nám krouží;
pohyby těch křídel jeho mírné
obdiv budí v dálce nedozírné,
aby podezření nevzbudil,
a strach všechen od nás zapudil;
až pak náhle jako střela
vrazí na nás šelma smělá,
a nás bez bolesti dlouhé
požírá jen z lásky pouhé.
Dobráci ti v dobrém žijí míru;
jestřáb, sova neublíží výru;
ostříž, luňák, krahujec a sup
neskřiví si pérko ani chlup;
o sebe vždy mají vzornou péči,
hlad svůj jenom naším tělem léčí.
Jsou prý naši věrní rodáci,
a my prostí slabí chudáci,
12
máme jejich pilnou snahou
spokojenost nalezť blahou.
Nebýť těchto činných národovců,
méně měli bychom vdov a vdovců,
mnohem méně truchlé siroty
zažilo by krušné trampoty.
Národovců těch se chraňme,
do rodin jim přístup braňme;
vím, že pravdu mám, an zřejmě dím:
„Jsou to vlci v rouše beránčím.“
Dost nám blahobyt náš boří
lišky, kuny, lasky, tchoři;
má-li ještě národ ptačí
pěstovati símě dračí
vlastní zvrhlou nerudou,
satanskou tou obludou?
Ba i satan v Boha věří,
ač se při tom strachem škeří;
ale drzým tvorům tento starý lhář
zahaluje někdy zrak i tvář,
aby rtoma rouhavýma všudy
rozsívali hnusné lži a bludy,
a z těch hmotný užitek si brali,
kterýmž víru, pokoj, blaho vzali.
Ti, jenž víru živou v Boha mají,
podlým štváčům rázně výhost dají.
Vypovím vám, co jsem viděl, slyšel,
an jsem z jara do kraje si vyšel.
Na lípě jsem pohodlně seděl,
s větve rád jsem kolem sebe hleděl.
Byla klidná neděle;
pod lipou lid vesele
líbezným se zpěvem bavil,
radostný den Páně slavil.
Spokojenosť zjevně září
mladým, starým z vlídných tváří.
13
K lípě tré se mužů mladých blíží.
Při tom mimořádném objevu
okamžikem bylo po zpěvu;
každý k divným cizincům těm vzhlíží.
Liščí tahy na jednom jsem zřel,
druhý na rtech běsný úsměv měl,
a ten třetí jako sova mžoural,
do všech koutů zrakem tupým štoural,
jakoby byl v noci málo spal,
a teď slunka Božího se bál.
„Na zdar!“ zvolal čelný dobrodruh.
„Pochválen buď Ježíš Pán a Bůh,“
odvětil mu stříbrovlasý kmet,
a již hýbal příchozím se ret;
za druhem druh vypravoval,
jako prý svět se přemudroval.
„V městech máme stálé zábavy,
neznají tam lidé únavy;
v neděli a v každý svátek,
ve všední den, ba i v pátek
hrává aspoň kolovrátek.
Tam lid od rána do noci
nedává se ničím přemoci;
a zas od večera do rána
kde kdo statně hrá si na pána;
muž i žena, i to malé robě
jí a pije, všeho přeje sobě.
Jinde nová doba bujně kvete,
vás tu ještě smutný pravěk hněte.
Vzchopte se a novým proudem plujte,
blaho sobě odhodlaně kujte!“
Vážně povstal stařec ctihodný,
a hned dal se v hovor úrodný:
„My to vaše blaho dávno známe;
ale věřte, my ho nehledáme!
14
V Bohu jsme a v krásné ctnosti
pro ten život šťastni dosti;
čeho lidem nad to potřebí,
dá nám Pán Bůh zde i na nebi.
Věru znějí vaše planá slova
jako v ráji slova satanova!
Co tu od vás ucho slyší,
naši touhu neutiší.
Vaše rada úkolem je nesnadným;
spíše získáte nás skutkem příkladným.
Jděte s Bohem, milí braši!
Za tu mělkou radu vaši
dám vám s sebou za náhradu
upřímnou a dobrou radu.
Svolejte si, odrodilci veškery
vyznavače bohapusté nevěry;
chutě sobě obec nově
zakládejte na ostrově
v bohatém a krásném kraji,
bez práce kde hrozny zrají.
Vám se zdaří úloha
bez víry a bez Boha.
Obec ta by neměla
kříže ani kostel;
místo zbožné bohochvály
zaznívej tam výskot stálý;
místo v bohumilé ctnosti
žijte v pusté bezbožnosti;
svatých knih si nevšímejte,
raděj’ pilně v karty hrejte.
Roztomilé vaše děti
Svatý Duch ať neposvětí;
bez Božího Zákona
nechť je mine úhona.
Po nějakém delším čase
do vsi naší přijďte zase;
15
já pak s vámi půjdu k vám,
abych přesvědčil se sám,
kterak tou svou moudrou snahou
budete míť obec blahou.
Doposud jsem v cechu nevěrců
spatřoval vždy nejvíc obžerců,
nejvíc lenochů a tuláků
nejvíc bídníků a nuzáků,
nejvíc štváčů, rváčů, rýpalů,
nejvíc lhářů, chytrých šibalů,
nejvíc zlodějů a lupičů,
nejvíc všeho práva tupičů,
nejvíc zoufalců a sebevrahů
lehkovážným lidem na výstrahu.
Až to vaše blaho uvidíme,
pak vám teprv rádi uvěříme;
či snad z vlastních výskumů
nabudete rozumu?
Zatím mějte moudrosť svoji
a nás nechte na pokoji!“
Mumlalo tré kalousů
zlostně cosi do vousů,
a jak zmoklé slepice
odcházeli z vesnice.
Pod lipou zněl hlahol nový:
„Sláva panu starostovi!
Onť svou moudrosť netajil,
svatou pravdu obhájil!“
Drahé sestry, milí bratří,
tak i nám se chovať patří!
Hajme ty své šťastné prahy,
zapuzujme chytré vrahy,
hlasatele nevěry,
jedovaté ještěry!“
16
Sedmihlásek dopověděl
a již na své větvi seděl.
Rozjařil se ptactva sněm,
mila byla řeč ta všem.
Kde kdo křidélkoma hýbal,
nadšeně druh druha líbal;
nikdo dojmu neodolal,
každý zplna hrdla volal:
„Nejctnostnější ze všech kráska
věnčiť bude sedmihláska!
6. Hrdličák.
Na řadě byl řečník hrdličák,
nejsladší a nejdvornější pták;
sněmu zrak a sluch by vnadil
poklony své cukrem sladil.
Bylo ticho; jemu hned
plynula řeč jako med.
„Slyšeli jsme moudré řeči
o tom velkém nebezpečí,
anož hrozí národu
ze zrady a podvodu.
Oh ta cháska odrodilá
co že nám to učinila!?
Ve šlechetná stará hesla
rozoumek svůj mladý vnesla
křičíc: „My jen národu
plnou nesem svobodu!“
Ano pro svou osobu,
nám však kují porobu,
v nížto bídně zhynouť máme,
jimi-li se svésti dáme.
Nevázanosť kdo má rád,
otcům svatý tupí řád,
17
činí sebe odrodilcem,
šeredným jest provinilcem.
„Rovnosť v drahé vlasti všude
naší snahou vládnouť bude!“
V ušlechtilém tomto hesle
libuje si plémě kleslé?
A proč skutkem jako proutí
milou rovnosť divně kroutí?
Pokud sami nejsou v čele,
moudré vůdce haní směle;
stále svou je hyzdí vinou,
pořád svou je špiní špínou,
až svým křikem ve tmu sklátí
rozum méně jasných hlav,
a jich řvavou na rub zvrátí
klidný pokrok, dobrý stav.
Odštěpencům krásné heslo
do rukou má dáti veslo.
Zmocní-li se loupeží
v společenstvech otěží,
provozují „rovnosť“ svou
krutě pýchou ohyzdnou;
stejně, rovně toho moří,
kdo se jen jim nepokoří.
„Bratrství vám my jen nesem,
to se proudiť bude lesem,
libovonnou naší vlastí!“
Tak řvou štváči, ale chrastí
ostrými již svými spáry,
mezi bratry nosí sváry.
Nebyl rod náš rodem bratrů,
pokud zlý duch tu zlou chátru
v našem lůně nezplodil
a čásť bratrů nesvodil?
Bratrskou-li bude cháska,
jížto schází svatá láska,
18
kterouž věčný Tvůrce sám
do srdéček vštípil nám?
Bratrstvím jen zevně trousí,
ale tajně bratry rdousí!
Volnosť, rovnosť, bratrství,
v pravé lásce jen se skví;
lásku tu nám Tvůrce hlásá,
v ní jest blaho, v ní jest spása;
kde se Tvůrce zapírá,
tam hned láska vymírá.
Nevěrců se vystříhejme,
rozhodně jim výhost dejme!
Běda jejich spojencům,
dospělým i kojencům!“
Hrdličák se poklonil,
a dřív skromně vzadu byl,
nežli se mu přestala
vzdávať hlučná pochvala.
7. Stehlík.
Doupnák, čilý předseda
do poznámek nahlédá;
nového pak volá řečníka,
barevného pěvce stehlíka.
Stehlík mluvou obratnou
činil tu řeč vydatnou:
„Kdys hověl jsem si na bodláku,
a chutný zob jsem sobě sbíral;
vzav semínek těch do zobáku
jsem pilně na strom hustý zíral;
tu zachvěla se moje hruď,
a hned mi zašla všechna chuť.
19
Ó dobře, že mne bodlák halil,
mne nemohl zrak vidět žádný;
sbor dravců na ten strom se valil,
až otřásal mnou let jich pádný;
sup s jestřábem a krahujec
bral do porady divnou věc.
Že sobci jsou a smělí lháři,
ví každý z národovců pravých;
že jsou však podlí prospěcháři,
já bezpečně vím z úst jich dravých;
vždyť zrádné jejich pikle vzduch
mně v ustrašený nosil sluch.“
,Náš zbabělý rod holubičí
a velká strana národovců
nám každý záměr moudře ničí,
a nechce v čele mít nás lovců;
kde hlasův taká převaha,
tam marna naše námaha.‛
,My nemůžem se s nimi měřiť,
jich počet jestiť příliš velký;
lžím našim nijak nechtí věřiť,
a rozum náš jest věru mělký;
dnes předákům vám známosť dám,
že smyšlenu lesť novou mám.‛
,My do bludů a do nevěry
to starší plémě nepřivedem;
nám pro své snahy, pro záměry
jest působiti zhoubným jedem;
jed dáme outlé mládeži,
v ní budoucnosť nám náleží.‛
,My do svých drápů vezmem školy,
v nich zásady své šířit budem;
tak zažehnáme ty své boly,
mláď zalíbí se v žáru rudém;
pak poboříme starý řád,
že nepovstane vícekrát.‛
20
,My spojíme se s nepřítelem
té staré školy, naší vlasti;
a s nimi jsouce v šiku stkvělém
rod celý lapnem do své pasti;
nám každý dravec čtvernohý
rád usnadní ty úlohy.‛
,My kuně, lišce, lasce, tchoři
svou nabídneme zradnou ruku;
pak rychle starý řád se zboří,
a míti budem hojnosť tuku.
Ať zhyne národ, řeč a mrav,
to nedotkne se chytrých hlav.‛
„Tak jestřáb hlásil spoludruhům
a došel u nich chvály vřelé;
hned smluveno, že širším kruhům
věc poví se a straně celé;
a již se podlý trojlist hnul
a na tři strany vzduchem plul.
Já hrůzou jsem a žalem trnul
a nemohl jsem křídlem hnouť;
slz proud hned z očí se mi hrnul,
a slzy nechtěly mi schnouť.
Oh, smutně jsem si naříkal
a pláčem jsem se zajíkal.
Rač, Bože, na nás shlédnouť s hůry,
Svým tvorům pospěš ku pomoci;
rač osvítiť ty zlostné stvůry,
by nešířili temno noci.
Ó nedejž klesnouť národu
v tu nebezpečnou nehodu!
Jak národovcem smí se zváti,
kdo nevolí ctíť Boha Pána,
Jímž národ stál a bude státi,
Jímž celá vlasť jest požehnána?
Zvi rouhačem se raději
a nemař blahou naději!
21
Jak národovcem zván chce býti,
kdo lidu ctnosť a víru kazí,
kdo chválí, čeho lid se štítí
a v záhubu mu cestu razí?
Zvi sebe bídným bludařem
a všeho blaha hrobařem!
Kdy národovec pravý zradil
svůj národ svému nepříteli?
Kdy jej jen planým slibem vnadil,
by sám měl z toho prospěch stkvělý?
Vol honosiť se nevěrou,
však zvi se děsnou příšerou!
Vy mátohy a noční sovy,
vy školství naše řídiť chcete?
Jen zakládejte řád ten nový,
a čas i vás i národ smete;
váš nový národ lenochů
dán bude v kořisť Molochu.
Tou otravou, tou hříšnou setbou
si chcete pomník zbudovati?
Vás potomstvo jen hroznou kletbou
a žalem bude vzpomínati!
Kéž probudí se ještě v čas
vám ve svědomí spící hlas!
Vy otcové a moudré matky
ty vrahy od svých dítek plašte;
vést nedejte je ve zlé zmatky
a věrou je i sebe blažte!
Z vás každý staň se hrdinou
a stráž měj nad svou rodinou!“
Stehlíkovi dík vzdal křídloma,
hlavičkami, zpěvem všechen sněm.
„Vzdal se od nás taká pohroma!“
ze zobáčku hlasně znělo všem.
Řečníkovi v předu v zadu
chvála vzdána za tu radu.
22
8. Čížek.
Na větvi se čížek rozezvučil,
ukončení řečí doporučil:
„My chytré ptáčky známe;
důkazů již dosti máme
o té jejich zradě černé,
o lživosti nedoměrné.
Národ ptačí, národ zpěvný,
úmysl již chová pevný,
že se sřekne na vše časy
odrodilé běsné chasy.
Zastaven buď řečí proud,
vynešen buď přísný soud!“
9. Předseda doupnák.
Doupnák čížku kývnul vlídně
a hned k sněmu mluvil klidně:
„Opeřencův sbore vzácný,
slavný sněme nebojácný!
Čížek, soudruh nerozdílný,
učinil nám návrh pilný,
by dnes byl již konec řečí
o rostoucím nebezpečí,
jež nám strojí partykáři,
odrodilci prospěcháři.
Slyšeli jsme mnoho důkazů
o tom smrtonosném úrazu,
kterýž ona smečka čistá
našim zpěvným rodům chystá.
Avšak, pánové a dámy,
starý mrav náš světu známý,
nežli odsoudí se zrada,
obhájce jich slyšet žádá.
23
Zezulky a straky, kavky, vrány
navštěvují prospěchářův stány;
na zhojení nesvornosti bolné,
každému buď dáno slovo volné.
Komu libo, bez vší bázně
před pernactvem pověz rázně,
křivdu-li kdo odštěpencům činil,
neprávě-li ze zrady je vinil?
Ba i co kdo o nich dobrého ví,
ať nám upřímně a věrně poví!“
Ticho bylo hodnou chvíli;
jmenovaní ramenáři
s kyselou a smutnou tváří
hlavami se k sobě chýlí;
konečně pak zezulák,
podezřelý líný pták,
na bidélku statně stal
a tam mluviti se jal.
10. Zezulák.
„Já a straka s kavkou, s vranou
dávno jsme zde střední stranou;
proto prosím zvučným „kuku“,
nenadávejtež nám „kluků!“
co se dělo s námi, dobře vím,
kajicně vám všechno vypovím.
Žeby který odštěpenec
zasluhoval chvály věnec
za nějaký dobrý čin
vedle zjevných četných vin,
veřejně dnes popírám.
Arciť pak v tom krásném lese
nás vším právem tážete se:
24
,Proč jste šli k nim na besedy,
když vám svítil měsíc bledý?‘
Vyznáváme ty své chyby,
vy pak zvíte naše sliby.
Ošemetní chytráci,
známí v kraji pytláci,
znali kavky, vrány, straky
i můj rozum krátkozraký,
a nás sladce lákali
ve svůj odboj nekalý.
Mne si často vnadívali,
chytře ke mně mluvívali:
,Jaká jsou ta vaše práva?
Jistoty v nich kdož vám dává?
Sestro, řekni „kukuku“,
kéžbych měla záruku!
K cizímu se hnízdu kradeš,
do něho své vejce kladeš.
Co se zrak tvůj nahledí,
pták-li ti je vysedí?
Co se, bídná napotíš,
když mu zpěvem lichotíš?
A co musíš vystáť mdlob,
nedá li mu řádný zob?
Dnem a nocí strach máš v sobě,
jak se zdaří to tvé robě?
Když pak čas mu dochodí,
pták jej z hnízda vyhodí.
Vaše strana dej se k nám,
a my vyjednáme vám
za nového řádu svého
úpis práva bezpečného.
Každý pták tě bere hvízdu
musí pustiť k svému hnízdu;
bude pilně tobě sloužiť,
nářkem tebe nesmí soužiť;
25
dříve než svá holátka
nakrmí tvá robátka;
pak je nechá u svých dětí,
pokud sama neodletí.
To tvé právo na bělpuchu
zlatem psané pod pečetí
uschováme pěkně v suchu
nepřístupném dešti, vzduchu.
Všickni spojencové naši
budou míti život blažší.
Vrána, straka, kavka bude
mívať místo stravy chudé,
místo háďat, pulců, žabek,
chutných ptáčat plný žlábek.
Hle, my vaši vévodové,
obětaví starostové,
budem jídať tvrdé kosti,
vás ať měkké maso hostí.‘
„Tak nám často lichotili
prospěcháři potměšilí,
až pak naše strana včera
od rána až do večera
za velkého hladu
dlouhou měla radu.
Celé zpěvné shromáždění
slyš to naše usnesení.
Nežádáme většího si práva,
než nám svatý Tvůrcův zákon dává.
Může-li míť záměr poctivý,
kdo se Tvůrci svému protiví?
Smí-li moudrý odbojníkům věřiť?
Pánu, který stvořil nás i svět,
Jemuž chválu zpíval dědův děd,
my se máme hříšně zpronevěřiť?
Dokud zrádcové se nenapraví,
nikdo z nás již k nim se nedostaví!
26
Zavrhujem jejich nové řády,
lekáme se děsné hrůzovlády!
Hle, já s kavkou, strakou, vranou
nechceme již býť zvláštní stranou!
Příjměte nás za spojence,
za své strážce, za oděnce!
Važme sobě moudrých vůdců.
varujme se zhoubných škůdců;
rozmnoženou svornou silou
zmůžem chásku zarputilou!
Svatým řádem svému národu
zachováme pravou svobodu!
Slavným zpěvem, něžným pískotem,
všeobecným hlučným jásotem
konalo se nové sbratření
za blahého sněmu nadšení.
11. Předseda doupnák.
Doupnák na svém křesle zavrkal,
kde kdo tichý zobák vystrkal,
aby slyšel vévodova
důležitá vážná slova:
„Velké dílo vidí dnes
ten náš krásný vonný les;
prohlášením zezuláka
dána jest nám mocná páka
proti zlému odboji,
proti všemu rozbroji.
U nás nyní není stran,
a ten most je rozebrán,
po němž štváči chodívali,
aby šik náš rozervali.
Vděčně budou po století
čin ten slaviť naše děti;
27
ba i vnuci našich vnuků
chválu vzdají za záruku
vznešenému orlu králi
za to, že nám zákon schválí.
Ze svorného usnešení
zákon ten měj toto znění.“
12. Usnešení sněmu zemského.
„Jestřáb, ostříž, krahujec a výr,
sova, luňák, sup a spiklenci
čím dál hůře porušují mír,
v strachu pěvci jsou i spojenci;
dravci nechtí šetřiť svatých práv,
hubí blaho, ničí dobrý mrav?
„Zpěvnou mládež kazí nevěrou,
v rodinách nám boří poslušnosť;
až prý svazek lásky rozederou,
až prý zvrátí blahodárnou ctnosť:
vetřelci ti, vůdci nezvaní,
národ pěvců sobě podmaní.“
„Vždyť již teď z nich každý jako běs
v naší vlasti sobě počíná;
zármutkem nám plní vonný les,
do těl spáry své nám zatíná;
tisíce již pěvců zažili
dravcův klamu, lži a násilí.“
„Zdechlina a žába, myš a had
mlsným chřtánům jejich nechutná;
zpěvným ptactvem krotí stálý hlad
zběř ta chtivá, cháska ukrutná;
kdyby rod náš měli pod mocí
všichni byli bychom otroci.“
28
„S nepřítelem spolčují se zlým,
chtíce zvrátit tisícletý řád;
hovíce jen podlým choutkám svým
zradili by národ tisíckrát
Věru byl již svrchovaný čas,
že se ozval pěvcův mužný hlas!“
„Uvážilť sněm pilně škůdníků
velké množství hrozných zločinů;
žádný svědek, žádný z řečníků
neobhájil jejich nevinu,
tak že jednohlasná úchvala
soudních nálezů hned nastala.“
„Nikdy nesmí odrodilec pták
octnouti se v našem obvodu,
by snad pěvec dospělý neb žák
obětí se nestal odrodu;
zaznívá-li někde ptačí zpěv,
tam se dravec žádný neobjev!“
„Každý dravec, lesní říše ras,
poctivě se živiž zdechlinou;
z tvorů živých jenom zeměplaz
buď mu obědem a svačinou.
Rouhač, lupič, každý zločinec
věz, že chystá se mu pevná klec.“
„V kleci zrádce světem vozen buď,
by jej děti záhy poznaly,
a svou mladou nezkušenou hruď
bludem otráviť si nedaly;
tak jen naše tisícletá vlasť
odežene uchystanou strasť.“
„Mocný náš a milostivý král
svými žoldnéři jim oznámí,
že nás znovu pod ochranu vzal,
jej že klam a podvod nezmámí.
29
Král náš zkrotí chásku odbojnou,
nám pak zjedná dobu pokojnou!“
Slavík díky doupnákovi vzdal,
že tak moudře řídil pěvců sněm,
že tak rozhodně se postaral,
aby šťastna byla všechna zem;
a již valný lesních pěvců sbor
rozletěl se do zelených hor.
13. Dopěv.
Letěl slavík s rodem směrem rovným
do vzdálené otčiny;
na pokraji smutné doliny
pookřáti chtěli zobem skrovným.
Aj, tu slavík zočil v ostré půtce
odsouzené sněmem pěvcův škůdce;
oni, žulou krytí od zadu,
tajnou spolu měli poradu.
Na suchého stromu větvích tlustých
seděli tam v řadách dosti hustých.
Mírní znali náčelníkův vady,
nebezpečné lekali se zrady;
ale sup, ten sobec zatvrzelec,
zoufalý a odvážlivý smělec,
osopil se hrdlem zuřivým:
„Kdožby z vás mne supa nazval sopouchem,
očerním ho já a nazvu padouchem!“
Jestřáb stal se skoro neživým –
za mechatou skálou hlavu skrýval,
výr pak blbě tyranovi kýval:
úskostlivě chabá slova
vypravila jenom sova.
Rychle poutichnul nadějný ten spor,
otročil zas supům slabochů všech sbor.
30
Slavík, vida blízké nebezpečí,
rod svůj vyzval starostlivou řečí:
„Synové a dcery, středem stromů
volným letem vypravte se domů;
napomenu vlídně bludnou smečku,
a pak dohoním vás za chvilečku.“
Letěli. On s jedlového vrcholu
slova lásky vážně mluvil do dolů:
„Od pravěků ptactvu bylo zvykem
dorozuměti se volapykem,
řečí lidem za dob našich novou,
řečí spasnou prý a všesvětovou.
Nesmíří však rozeštvané davy
volapykem blud váš, nevěra a lež!
Boří-li kdo, neříkej, že staví!
Přestaňte již stavěť Babylonskou věž!
Narodili jste se národu,
byste podryli mu svobodu?
Byste národ slibem planým vnadili
a jej otců nepřátelům zradili?
S nepřítelem zástup váš se rotí –
s tím, jenž hledal dědův bezživotí?
Opeření bratři, každý rod
v svorné vlasti uživí svůj plod;
nepřátel nám věru jest se báti,
budem-li se mezi sebou rváti!
Neznáte-li našich dějin běh?
Čecha zhubil vždy jen zpupný Čech!
Nadějí se blahou kojíce
podejme si mužné pravice!“
Dojemným to pravil slavík hlasem,
pobloudilci zachvěli se žasem;
a když slavík letěl odtamtud,
všem-li v duších ozýval se stud?
E: ph + pk; 2002
31