2. Čermák.
Prvým řečníkem byl čermáček;
zvolna hýbal se mu zobáček;
šedivou již hlavičku měl kmet,
ze všech pěvců nejvíc čítal let.
Na bidle když chvílečku byl stál,
promluvu svou klidně započal:
„Od zkušené vím já pramateře,
kterak soudiť máme o nevěře.
Nevěra se rodí z blbé pýchy,
všude tropí hádky, všude hříchy.
Nevěrec-li objeví se v sboru,
původcem jest nevítaných sporů.
Bídný tvor ten, byť i kolozubý,
v rodinách i v obci blaho hubí.
Všechny zuby pravdou vyražte mu,
padělané hned zas rostou jemu.
Běda tomu, kdo jej pustí blíže;
mnohdy blahý klid mu rozehrýže.
Nevěrec vždy sobecky se chová
asi tak, jak u nás výr a sova.
A jak důsledně si počíná
každý toho druhu hrdina!
4
Dnes mu věc je bílá, zítra černa;
dnes mu práce snadna, zítra perna.
Tutéž snahu z rána chvály hodnou,
podvečer již hřmotně zove škodnou.
Někdy hlučně, jindy bez povyku
nápodobí v klidné sádce štiku;
na písek-li hned se nevyhodí,
mnoho zlého mezi kapry zplodí.
Kdo jej slyší otevřeným ústem,
ocítí se v bludu bohapustém.
Šepotem a lichocením sladkým,
poklonou a kroucením se hladkým
balamutí velké malé ryby,
vytýká jim záhubné prý chyby;
šálí je, že jenom její snahou
celá sádka bude brzy blahou.
Přeubohé dobrých těch ryb rody,
štika strojí tučné z nich si hody.
Na červa-li prostý kapr bere,
chytrá štika lapí jej a žere;
rychle blaho slíbené se hatí,
v sádce kapr za kaprem se tratí,
nelítostná štika nic se neptá,
zbylá rybka truchlí-li a reptá;
s rybníkem-li jedním hotova je,
budovat jde jinam blaho ráje.
Štikám prospěchářkám bříško roste,
vždyť je živí pokolení prosté;
ony slouží svému bůžku bříchu;
národ, pravda, věčnosť jest jim k smíchu.“
Čermák řekl, co tam říci chtěl,
a zas vážně stranou odletěl.
Houser hlavou kývá, hlučně hýhá:
„Divnou láskou štika kapry stihá!“
Kačer přizvukuje: „Tak, tak, tak!
Na štiku buď poslán starý rak!“
5