3. Drozd.
Za čermákem na bidlo šel drozd;
rád řeč jeho slyšel sněm i hvozd:
„Čermákův jazýček pochválen buď,
souhlasí s moudrostí jeho má hruď;
ctěnému starcovi díky a česť,
každé to slovíčko pravdivo jest.
Pravdy té sobě važ pernactva rod,
statečně od sebe zapuzuj svod!
Jasně-li nemluví do sluchu nám
schytralých svůdníků podvod a klam?
Nikdo z nás neměj z nich pro sebe vzor,
z chasy té pochodí záhubný mor!
Včera jsem pozíral na vonný les,
a hle, tam objevil blízko se běs;
krahujec, šibal a prolhaný lhář,
na kořisť obracel chtivě svou tvář.
Na stromě hrdličky cukrovaly,
na svět se, na sebe usmívaly;
slavně jim z hrdélek chvalozpěv zněl,
tlumeným hlasem já s nimi jsem pěl:
„Vděčně buď veleben Tvůrce náš Pán,
ráčilť nám upravit radostný stán;
za dne nám sesýlá slunečný svit,
na noc nám uchystal v jeskyňce byt.
Obloha nad lesem modrojasná
zve nás, by písnička jednohlasná,
oběť a modlitba dokonalá,
ke trůnu Božímu vystoupala.
Tvůrce náš, Tebe slav každý Tvůj tvor,
jak Tě vždy slaví ten zelený bor;
zelený bor a v něm zpěváků pluk,
sterý a sterý těch zobáčků zvuk;
my jen z Tvé lásky zde bytujeme,
v Tobě náš Pane se radujeme;
6
nejsladší cukrovou pokorou svou
chválíme odvěkou dobrotu Tvou!“
Sotva se hrdličky domodlily,
blížil se krahujec potměšílý;
kloně k nim laskavě pernatý vaz
snažil se padělat hrdliččin hlas.
Úlekem obě se počaly chvět,
náhle se v očích jim zatemnil svět;
dravec je lehounce obletoval,
za nimi jako by zacukroval:
„Líbezně zní mi ten sladký váš zpěv,
jak živ jsem neviděl takových děv!
Škoda vás, panenky, přeškoda je,
bystrý-li rozum váš nedozraje.
Lidem já učeným naslouchávám,
v moudrosti za nimi nezaostávám.
Vímť já, že tvoří vše příroda jen;
ó jak jsem druhdy byl nespokojen!
Tuto-li moudrosť mou poznáte dnes,
nebeský bude vás blažiti ples!“
Hrdličkám do očí vracel se klid,
v srdcích jim budil se důvěry cit.
Krahujec snášel se vlídně vždy níž,
lahodně přilétal k hrdličkám blíž;
ďábelsky těšil se na vzácný zob,
panenkám chystal již v žaludku hrob.
V hrudi své potlačiv bázlivý tluk
z hrdla jsem vyrazil úzkostný zvuk:
„Neslyšte troupa,
řeč ta je hloupá!
Bludu se chraňte,
lháře se straňte,
vražedným drápům se
útěkem braňte!“
Myslivec zaslechnuv žalný můj zvuk,
obratně namířil vzhůru hned luk.
7
Dravec zle zabručel, šípu se bál,
chvátavým letem se do dálky hnal.
Ó„Ó jak jsem spokojen a jak jsem blah,
mnou že byl zapuzen nevěrec vrah!“
Statný drozd odletěl na větev svou
provázen pochvalou přeradostnou.