Zimní pohádka.
V podvečer smutný, v divé chumelici,
u okna sedám v rozjímání dumném;
jak vločky stříbra nad krajinou spící
sníh prohání se v reji hustém, šumném;
pruh lesů dálných v blyskotavém šatu
jak věže města ze závějí trčí,
černaví ptáci v truchlém skřeku, chvatu
se v letu mihnou bílou nad chatrčí.
Severní vichr mrazem v okno dýše
báječných květů stříbrolesklé runy,
démantem prstu před mým okem píše
po lístku lístek květům do koruny.
Zřím klíčit símě, kalich jak se plní,
jak poupě růžové šíj’ líbá matce,
v záhybu sněžném vnada jak se vlní,
krajina celá v ledu, jinovatce.
[9]
A přemýšlím, zda vlast společnou mají
podzimní kvítko, jarní prvosenka,
zda květná báj, co v jarním tkvěla kraji,
v jeseni přejde chatek do okenka.
Ztepilá palma v středu silhuety
v sobolím hávě, se krystalným pasem
s úsměvem kyne za ostatní květy,
pohádku matným šepotá mi hlasem:
Na luhu vonném, mechu lesním, poli,
šlépějí jara květy vypučely,
že stráně pusté, balvan vrchů holý,
zelení bujnou v krajině se stkvěly.
Jak hvězdy třpytné oblak na oponě
vzcházela kvítka v divotvárné směsi,
sto barev vzplálo v rýhách, po záhonězáhoně,
opojnou vůní plnily vzduch lesy.
Vlaštovek průvod, tažné ptactvo z jihu
v křovinách známých lůžka sobě stlaly,
potápky, kachny nad jezerem v mihu
v rákosí, olše pozdrav šepotaly;
dál motýl pestrý barevná jak stužka
na ňadrech květů třepetal se hravě,
háďata lesklá z podzimního lůžka
v paprsku slunce smýkala se v trávě.
10
Než běda! brzy po radostném máji
přilítla jeseň s neuprosným žárem,
že pastýř zmlkl ve hře na šalmaji
a každé kvítko loučilo se s jarem.
A bylo pláče, srdce rvoucích stonů,
kdy v zimní palác, do náruče země
v průvodu přátel při hlaholu zvonů
v příkrovu tíhlo květů zemských plémě.
A když jsme dlouho spali již v té zemi,
bez zpěvu ptáčat, rosy křišťálové,
blesk touhy projel hlavami nám všemi
a jarní vzpláli netušení snové.
Jak v poušti oas přeludem, hrou světla
s pramenem, stíny, s antilopou štíhlou,
před naším okem v nádheře zem květla,
zvouc nazpět nás v tu krásu nedostihlou.
Než kdy jsme vyšli z podzimní té koby,
uprchla náhle vidina ta ladná
a místo v jaro, v zimu, plnou zloby,
nás všecky svedla bludička jak zrádná.
Mladistvá ňadra přestala hned v tluku,
ret ztrnul kyprý mrazným políbením,
a kalich útlý náhlém ve rozpuku
hned smutně loučil s paprskem se denním.
11
Shroucených květů litovala zima
a vínek spletši do chudobných vlasů,
za vlády své jej nad krajinou snímá
a kvítka trousí z ledového pásu.
A proto zíráš v zasněžené chatce
skupení němá odumřelých květů,
zlomené stonky, hlavy v jinovatce,
jak o jaru sní, o báječném světu.
12