Jižní večer s celou svojí vnadou
zastavil se tichou nad arkadou.
Sloup korintský, oliv zakryt listem,
mramorové drží zábradlí,
v stropu skleném, v jezeru jak čistém,
z křišťálu se lampa zrcadlí.
Čalouny tu rozstavené sochy
vroubí nachem, zlatým tkanivem,
zrcadel a stolů velké plochy
v ebenu se chvějí blýštivém.
Ambra z květin opojná a vonná
proudem táhne zahradou a síní, –
na výstupku mlhovitá clona
děvu krásnou na pohovce stíní,
obestřenou vlasem po kolena;
podřimuje; hlava nachýlena.
O sloup opřen zaníceným zrakem
Praxiteles hledí za oblakem.
„Drahý můj, což nemáš v přísném líci,
v oku temném, zlobně blýskavém
úsměvu již pro svou krasavici,
aniž slůvka s lásky pozdravem?
Pojď v mou náruč, zaplaším tvé stíny,
pouto nudy písní roztavím,
dosud nikdy lahodou své Phryny,
polibkem jsi nezhrd’ řeřavým.“
Zamáv’ rukou, jak by kouzla léči
zažehnával svatým výrokem:
„Nerozpřádej lichotnou se řečí,
nepoddám se lestným úskokem.
Želím chvíle, klnu okamžiku,
kdy jsem dobyl lásky pokladu,
kdy jsem nejprv s vínem kyprých rtíků
žluče líbal ostrou přísadu.
Neždám tebe, objetí tvých sledy
zapomnění prstem rozetru,
polibkův a vnad opojné medy
rozhodím jak plevy do větru.
Kalich žádám zázračného léku
bez horečných vášní přízraků,
s děvou krásnou nezkalených vděků
láskou vzletět k hvězdám oblaku.“
Vzkřikla děva, uštknuta jak zmijí,
křečovitě její ret se svíjí:
„Pravdu vím, však duši nad noc černou
nezastírej řečí licoměrnou,
rozkoše a polibků mých sytý
zapudiž mne hrubým příkazem,
než dřív pověz, tvůrče Aphrodity,
kdo tě nadchnul krásy obrazem?
Čí že půvab, krása neskonalá
v kladivu se mihnouc na dlátu,
jiskrou ducha na mramoru vzplála
v nadšení a lásky záchvatu?
Vnada Phryny v bohyni té sídlí,
tváře moje plna svěžesti,
mnou jsi mohl nadšenými křídly
ruku svou až v Olymp povznésti.
Tělo své, jak na kup do tržiště,
oděla jsem v čistou nahotu,
jméno tvé by pokolením příště
meteorem vzplálo v blyskotu.
Tělo moje stupeň bylo k tronu,
k slávě zemské základ, podpona;
s láskou naší stejně po zákonu
Aphrodity socha dokoná.“
Zrak se koulí, v hrozném rozzuření
pláč se žalný v divý chechtot mění;
síň obíhá, ven úprkem letí,
rozpřáhá se meče rukovětí.
V dílnu vešla: v seřaděném voji
sochy mistra podél stěn tu stojí.
Nad sníh čistší, pentelickou křídu,
koruna všech děl a výtvorů,
v popředí tu Aphrodita z Knidu
krásou plane božskou v mramoru.
Něhy zor se v každém údu sbíhá,
životem chce z mdloby problesknout,
v souměru se každá vlní rýha,
oblouk šíje, úst podélný kout.
Bok levice otevřenou dlaní
v zamyšlení nyvě zakrývá,
kolem spánků v lehkém rozestlání
stáčejí se hustá přediva.
Stojíc chvíli před bohyní krásnou
ruku sklání v bázni, postrachu,
líbá sochu, slzou kropí jasnou,
v pokoře se kloní do prachu.
Blýskl meč a půda zaduněla –
tělo mrtvé u sochy se bělá.