Marie Vítězná.
V polní stan svůj Maxmilián v radu
velitelů sezval pestrou řadu.
Půlnoc dávno přešla; vůdců čela
cíle porad ještě nedospěla;
vyčkat čas, či v pevná Čechů místa
útočiti – kde tu výhra jista?
Avšak náhle zahřměl v šum a vádu
Domenico – generál on řádu –
stavě před užaslé vůdců hledy
obraz, jevící ruk zlobných sledy:
Když tam ze Strakonic nepřátelé
s hojným plenem prchli před námi,
obraz tento v kapli osamělé
nalezl jsem mezi troskami.
Božský vděk, jejž kdysi lásky žárem
štětec vdechl v tahy souměrné,
luza kacířská svým dravčím spárem
zohyzdila v rysy příšerné.
Tam, kde dříve v Panny svatém líci
láskyplných očí zářil vděk,
dva jen důlky, truchlivě se tmící,
pozůstavil ďábelský jich vztek.
77
A co svatou hrůzou, tajným strachem
nad malbou má duše trnula,
náhle z rámce, divným záříc nachem,
přede mnou máť boží stanula,
paprsk slunce, meč plamenný v ruce,
pod čelem však dutý, prázdný zor:
„S tímto hanby znakem, v trpké muce,
vojsku svému budu za prapor.
Až meč váš se nepřátelskou krví
zarumění v děsnou odvetu,
bez štětce mé tváře soulad prvý
obnoví se v plném rozkvětu.“
Nuže k útoku máť boží kyne,
v obrazu tom tajně přítomná;
v proudech krve pýcha vrahů zhyne,
smyta bude vina ohromná!
Ztichnul kněz; jen oko mluví leskem
bouř jak v dáli pozdním ještě bleskem.
Rada skončena; tu na obzoru
koule vzlétla, v Bílou bijíc horu.
A než hvězdy vzešly na blankytě,
divem navrácen hled svatý zřel
z líce matky boží, v jarém třpytě,
na zkázu a hanbu nepřátel.
78