Na moravském poli.
Kam zrak dosáhne širou, dlouhou plání,
stan ku stanu se sklání
a nocí blýská strážných ohňů žár,
jak na zítřejší Rufův den by ku cti rozžal pochodeň
král český Otakar.
Na stolec Přemyslův král nové římské říše
mu sáhnul ve své pýše;
když právo neplatí, nuž tedy seč
ať zítra na vždy rozhodne o zemi dosud svobodné,
jich obapolný meč.
Nuž zítra boj; dnes tábor tichý ještě;
jen jako krup a deště
se v dáli tratí zmlklý šum a ruch:
volání stráže, smích a sten, jejž bojovníka plachý sen
našeptnul maně v sluch. –
V tu pozdní dobu ve svém polním stanu
stál v kruhu českých pánů
král Otakar, list bílý v rukou měl
a v černém oku hněv a žal: „Zde sami vizte, Rudolf král
jak dvornýť nepřítel.
79
On píše sám, že k zítřejšímu boji
se mrzká zrada strojí,
že jeden Jidáš, jeden zrádce z vás,
jenž, jako v trávě kluzký had, mou nohu zvrtne v jistý pád
všem Němcům na pospas.
Nuž chce-li kdo smrt krále svého bídnou,
přistoupiž s myslí klidnou
sem po můj bok, neb k čemu zítra boj?
zde moje ňadra, nahá šíj, v ně ocelem až k smrti bij,
a pomstu upokoj.“
A králův zrak, jak ostrá, tvrdá dýkadýka,
kol v každou tváři vniká,
zda vyplašen snad viny někde stín,
však pevné oko, klidná líc mu zevšad jasně plane vstříc,
jak nebes modrý klín.
Spíš ruce všech se pozdvihnuly rázem
a jako před obrazem
poklekli všichni s velkou přísahou:
„Ó velký králi, pane náš, věř, věrné syny dosud máš
a listu slova lhou.
Tvůj prapor dosud nad námi se vznáší,
v něm dosud pojíš sílu naši,
v něm jako v mraku hvězda nápis tkví:
,za vlast a víru, krále, čest‘, v něm slávy naší ratolest,
zítřejší vítězství.“ – – –
80
Král samoten; jen stín postavy statné
se míhá v stanu plátně
a v hlavě pochybnost jak muší rej:
zda možno věřit přísaze? zda spíše dané výstraze?
kdo asi zradil jej?
I vzpomíná, že v české kdysi luhy
sám volal cizí druhy,
že koukolem tím vlastní zasil lán,
že nad svých Čechů prostý dav cizinských Němců zvýšil mrav,
on, Čechů král a pán. –
I vzpomíná, že podporu svých činů,
ne v hlavách vlastních synů,
než u cizinců hledal vetřelých,
již zítra budou s králem svým mu hrozit zrakem blýskavým,
jak hejno vlků zlých. –
A celý život tíhne jeho duší,
a hromem hřmí a buší:
tys jenom slávy vzdušný honil klam
a vlastní lid a vlastní zem cizoty sepjal řetězem,
tys zrádce sám a sám. – – –
Procitnul král z té těžké, dlouhé dumy;
však tábor kol již šumí
a stanem padá ranní slunce žár;
v rameni štít a v ruce meč v tu dobu vyšel v slední seč,
král CechůvČechův Otakar.
81