Když láskou boží věrou opásán
se svatý Pavel na pouť světem dal,
by ohněm řeči své a zázraků
rozžehl světlo mezi pohany,
po mnohých cestách, mnohém vítězství
všel do Athen, kde posud uměn zář
živená minulostí blýskala,
kde zpěvy zněly slavných básníků
a školy kvetly starých mudrců,
jichž žáci břitkost svého důmyslu
na Kristu dávno v smíchu zkoušeli.
A proto Pavel oheň nadšení
ve výheň sopky v prsou rozdmýchal
a struny napjal svého rozumu
a obraznosti vzdušné peruti,
by šípy slov tím žárem zkalené
a silou ducha hnané do letu
spíš srdcí ledných krunýř shroutily,
zahnaly bludů ptáky černavé.
I zvítězil; dnes prvně vystoupiv
již na sta duší k mistru obrátil. – –
V přitmělé jizbě nyní v modlitbách
apoštol trvá, Pánu děkuje,
že ústům jeho zdarem požehnal. – –
A zatím venku teplá, jižní noc
svůj hvězdný plášť kol města rozstřela
s opojnou vůní; vzduchem průhledným
se měsíc chvěl jak slza veliká
a v stříbře jeho chrámů oblouky
v ztrnutí vážném v noc se hroužily
jak ze strachu, že nový, cizí bůh
přes jejich svatý vkročiti chce práh.
V tu letní noc si vyšel apoštol
své čelo schladit vánkem prchavým,
neb jakýs pocit dosud jako had,
v hlubinách duše mrazem ztrnulý,
se vzepjal k žití, svíraje pak dech
mu se rtů slova svaté modlitby
zaháněl nazpět, jako náhlý mráz
květinek útlých časné pupence. –
Zřel dívčí tvář, jež z proudu kadeří
jak luna plála z hvozdů černavých
velikým okem, v jehož hlubině
jak v horském zřídle na dno průhledném
svěžího jitra smál se červánek.
Zřel její úsměv, jenž jak paprsek
líc oživoval její mramornou,
jež k němu stále v touze upjatá
proud řeči jako v žízni stíhala,
kdy mistra svého smrt a potupu
dnes kázal davům slovem výmluvným.
Opodál stála – potom zmizela,
on darmo pátral okem kolkolem,
kdy v úctě potom zástup věřící
jej ulicemi města provodil.
Zapadla v zem, však vůně opojná
mu kouzlem dosud duši obmyká,
že tato v letu s křídlem pokleslým
se od modliteb, žalmů odvrací
a noří v sny...
pojednou náhlý smích
a šumot hlasů, hudba vířivá
zazněla nocí; procit’ apoštol
ze svého snění, křížem požehnal
své horké čelo, kol se rozhlížel.
Na vršku stál a před ním zahrada
planula různých světel v požáru
jak vzdušný zjev, až zrak mu přecházel.
Dle Dipylonské brány opodál
hned poznal apoštol, že Epikur
kdys v sadů těchto libém zátiší
vštěpoval žákům svoje učení,
již mistra svého smrti památku,
dne dvacátého v každém měsíci
slavností, hody povždy slavili.
Pod stíny stromů starých, košatých
zřel postavy se bílé kmitati,
jež jako páry vzdušné klikatě
se splétajíce náhle mizely,
by v jiné straně opět zahrady
zas vyrostly jak z vody lilije
za písní zvuku, hudby jásavé,
jež odevšad jak z jeskyň podzemních
se z hloubi stromů k němu řinula.
Tak dlouhou chvíli ve snách poslouchal
ten šumný zvuk – pak vzhlédl k nebesům
a kráčel v před, neb v Boha důvěra,
jak z hnízda náhle vyplašený pták,
se v duši jeho letmo vracela –
on pouti vzpomněl, svého úkolu. –
Již minul sfingy, které při vchodu
posupným hledem naň se šklebily,
již ve stíny se mísil aleje,
na jejíž konci palouk zelený
s jezerem malým hořel v plamenech;
na břehu jeho krásný, dorský chrám
se kolem pyšnil vzdušným sloupovím
a mladíků a dívek zástupem;
z nich každý věnec z růží na skráni
plál nadšením, neb často vína číš
o číši zněla s písní jásavou,
v níž horoucí se rozkoš vlnila.
A na jezírku v smíchu, šepotu
se lehké čluny pestře míhaly
kol člunů dvou, z nichž dívky dvě,
co Eros bájný a co Anteros,
na sebe hravě šípy metaly.
Opodál, v šeru stinných akantů,
kam měsíc jenom listím pohlížel,
nymf sedm s hvězdou na čele
běh sedm planet nebes značilo
v prchavém reji, tanci veselém.
To všecko viděl svatý apoštol,
do stínů stajen palmy vysoké,
jež Epikura hermu kamennou
clonila snětí hustým vějířem,
a srdce jeho hněvem zatvrdlo:
„Ó Pane, odpusť, že jsem na chvíli
zapomněl tebe v planém blouznění!
hle srdce mé zas mocně v útrobách
jen tvého slova bije příbojem
a láska k tobě hvězdou v hlavě tkví,
jež plála kdysi při tvém zrození –
však tyto zde, již tebou zhrdají,
svou rukou mocnou pokoř, zasáhni,
by, omráčeni náhlým zázrakem,
v prach upadli a tebe prosili
za spásu duše, paprsk milosti.“ –
V tom heresiarch, školy náčelník,
s pohárem povstal; šumot umlknul:
„Zdráv Epikuros budiž, mistr náš!
neb kdo jest větší v řadách mudrců?
on v moři širém jako Sirius
loď řídí vrátkou našich životů
a rosou požitků a radostí
ret ovlažuje žitím vyprahlý,
kdo větší jeho?“... náhle oněměl,
neb zoufalý křik zazněl z jezera,
divoký šum a hlasů volání;
tam v boji s šípy příliš ohnivá
do hloubi padla dívka – Anteros.
V ten divý zmatek, pláč a úpění
hlas apoštolův slavně zahřímal:
„Smrt větší mudrc, než váš Epikur,
však nad ni větší mistr můj a pán...“
A dál a dále jako vodopád
hučela retů jeho výmluvnost
o slávě boží, Kristu Ježíši...
pojednou přestal... uzřel mrtvolu:
to dívčí tvář, jež z proudu kadeří
jak luna plála z hvozdů černavých
velikým okem, jehož hlubina
se tměla smrti stíny černými...
Pohasly hvězdy; růží přísvitem
se východ rdí, však dosud v modlitbách
apoštol trvá v jizbě přitmělé
a duši jednu Bohu poroučí.