Hellady krásu, paměť věštců, reků
jen na čas bouře barbarského věku
shltila v temno; fénix, lidský duch
roztavil bleskem sarkofágu hřeby,
z popelu vzlét’ a nových křídel vzruch
poznovu řídil k hellenskému nebi.
V té pouti argonautů, zářném letu
za rounem krásy, Italie! spásnou
vůdkyní bylas ostatnímu světu.
Nad tebou lidstvu jako na poplach
zas meteorů bludných září jasnou
poprvé zaplál klassicismu nach
a starých bohů zjasnily se hledy,
v jichž světle barbar prchal jak stín šedý.
Nádhera všecka vévodského dvoru
dnes jako slunce vzplála na obzoru:
Alfonso druhý, vládce nad Ferrarou
s dvořany slavnost okázalou slaví.
Jeť vzácné kníže; nejen silou jarou
svým žezlem vládne, on i svatou září,
umění láskou krb své duše živí
a básníkům jak ptencům hnízda staví
při dvoře svém a přízně květem daří.
A v snaze té přes mořské, dálné nivy
jak nebe azurové třídou mléčnou
zří Helladu plát krásou, mladou, věčnou,
velduchů zářných slavnou trojici,
z níž jednoho dnes, Euripida, světí.
Sál skvostný mořem světel zářící
ferrarskou šlechtou dokola je plný;
nádherné paní v různobarvém šatě
s démantů skvosty v stropě ze perleti
se míhají jak v slunečním zlatě
v duhových barvách dálné, mořské vlny.
A kolem nich jak světel stíny družné
postavy velmožů se kloní mužné,
dál panošů se pestrá tísní řada,
jež pilně v lících po rozkaze bádá.
Jeviště v čele; na zad v květný sad
se hloubí znenáhla, v něm pyšný hrad.
Kreonta krále sloupoví les vzdušný
nádherně tyčí; pod hostinným krovem
zde korintský král Kreon velkodušný
Jasona chová, Medeu, choť jeho.
Počíná prolog; a již zářným slovem
hřmí báseň velikého Euripida
o strázni Medeině, lásky bolu
a zradě Jasonově; bleskem střídá
se vlna s vlnou děje vzbouřeného,
jejž vášeň hrůzná vichru zdouvá vírem
v mohutný proud, jenž srázných do výmolů
v peřejích padá; nad tou bouří sporů
však hvězda krásy svatým září mírem
a poesie vzletné ladí struny,
že z bouře vášně jeden souzvuk milý
do srdce letí jako paprsk slunný.
Však v posluchačů, vzácných hostí sboru
přec jeden trval bledý, zasmušilý:
Torquato Tasso, jejž vévoda v přízni
již dávno hostí při svém dvoře skvělém.
Ta dnešní slavnost palnou je mu trýzní,
neb dávný děj, jak mračno hrozíc ledem,
mu bouřně táhne v srdci rozechvělém:
Když Euripides, pomluv stíhán jedem,
kraj rodný opustil, král Macedonů
v stín postavil jej ochranného trónu
a v lásce choval; dvořanů však tlupy,
jichž srdce zlobné, zrak závisti tupý
té záře nesnes’ básníkovy duše,
strojili pikle; při zábavě honu
v pralese chmurném rozlícené feny
poštvaly naň, jež jako divou zvěři
jej rozsápaly hlodavými zuby.
Tak zhynul básník, jak list utržený,
pad’ do propasti beze zvuku, hluše.
Však zda i nyní zub krvavý, hrubý
necení feny zlobné na básníka?
zda nezní dosud zvuk tohoto hesla?
Tou myšlénkou dál Tasso ve snách měří
svůj vlastní osud, v budoucnost svou vniká
a hrozí se a vstává kvapně z křesla,
neb skvostný sál mu z očí mizí náhle
a zvuky slov, jež z jeviště kol hřmějí,
se tratí v dál – již světel nezří, lidí
jen čirou tmu, však v ní jak přízrak vidí
svůj vlastní obraz: v bledém obličeji
tkví mračná bída nenasytnou žízní
jak pijavice; růže úst jsou zprahlé
a velké čelo mnoholetou trýzní
jak žlutý list, jenž písmem vrásek plný;
kol hlavy lysé šedých vlasů věnec
příšerně vlá – „hle! taký vyhoštěnec,“
dí pojednou hlas vnitřní, tajeplný,
„ty Tasso budeš; proč se duch tvůj leká?
svět odměňuje tak své apoštoly.
Nad hlavou mračno hrozné beznaděje,
blouditi budeš o žebrácké holi,
až náruč smrti obejme tě měkká.“
A Tasso bázní smrtelnou se chvěje,
však mysl dále chmurné budí hlasy:
květ vlastní duše, stromu svého mízy
dá světu básník, pravdy meč a krásy
v sopečné výhni vlastních bolů skutý
lidskému duchu; čarovnými pruty
otvírá srdci tužeb dráhy hvězdné,
však hrubý svět ve ztupělosti bezdné
všednosti dýmem úběl jeho řízy
poskvrní vždycky; potom na pospasy
tě fenám vydá potupy a bědy – – –
Opustil sál, jak přízrak prchal bledý
před stíny duše zámku koridory,
až v prahu stanul šeré obrazárny;
ta řadou komnat do zadu se táhla
v tajemném tichu; obrazů, soch tváře,
dumaly zde, jak nočních duchů sbory;
jen oknem časem paprsk luny čarný
proskočil tmou, že jako v bílé páře
se mihly z šera tahy jejich znáhla.
V kout used’ Tasso; jizba tato ztmělá
tak dobře hodila se jeho duši,
jež vidinou se hrůznou dosud chvěla.
Jak lovcem postřelený jelen statný
dál tryskem kvapí, aniž smrti tuší,
a smečka chrtů v paty se mu věsí,
až smrti běh kdes v houšti končí chvatný,
tak za ním citů roztoužených příval
též vnikal sem, až v jejich divé směsi
rozvaha každá utonula rázem.
Proč ohněm tvůrčím, skřipcem citů, bolů,
svou duši trýzníš? pochybnosti supy
proč voláš k sobě, bys bojoval s nimi?
proč honíš se jen vzdušným za obrazem
svých postav, snů? Nuž pomni Euripida,
jenž jako ty kdys také sladce sníval,
až místo ryb mu hady dal svět tupý.
Co tebe čeká? zoufání a bída –
nuž Goffreda*) jsi dopsal – v ohně dýmy
jej vrhni a sebe zahub spolu!
Z hubených dlaní Tasso hlavu zdvihá,
úmysl pevný v oku se mu míhá.
V tu chvíli luna jako kouzelnice
proud světla vrhla v protější kout ztmělý,
sousoší velké ze tmy náhle svítá –
veliký Laokoon, věštec smělý
zpod kruhů hadích ztrnulé své líce
k Tassovi obrací; ten v zanícení
jak patří naň, v paprsků luny chvění
pojednou zří, jak ústa v mramor vrytá
se otvírají – hlasy síň se zmítá:
„Duch lidský každý jdoucí k ideálu
jak Laokoon; fenami, ať hady
jej rdousí svět, však z trýzní těch a žalů
květina roste neskonalé vnady,
ideál krásy“ – – – – – – – Na ferrarském dvoře
slavnosti nové brzo vzešla zoře,
Alfonso skutkem přání viděl dávné,
Tassovo dílo nesmrtelné, slavné.