NA ROZCESTÍ.
Nad štítem Sněžky bílá pára sní
a pod ní vyhnanců se tísní dav,
hlod zoufalství a prosba poslední –
to v hledu tom, jejž halí mlžný háv,
poslední slza, celé peklo v ní –
je vyhnancům dal osud za přístav.
Kol chmurné tváře. – Dítko, starce zjev
a jinoch, muži, dívčina, tlum žen –
všech v tichou bolest nebo v srdce hněv,
neb v lítost smutný duch je ponořen.
Již ztichl pláč, jen žalný zdvih se zpěv –
v něm poslední jich k vlasti pozdrav, sten.
Modlitba vroucí – chorál nešťastných!
Ten chorál k nebi pro odplatu spěl –
i zahřměl Bůh, že taký lidstva hřích,
a zaplakal, že taký lidstva žel!
Dav spěje v dál – hněv boží opět ztich –
žehnání v slzách vyhnanců On zřel!...
18