Bělohorské melodie
(1918)

Bělohorské melodie
, František Kvapil

Diplomatická verze Ediční verze
BĚLOHORSKÉ MELODIE
„BĚLOHORSKÉ MELODIE“ JSOU TŘINÁCTÝ SVAZEK KNIHOVNY „VERAIKONU“, VYDANÉ REDAKCÍ PHDR. ANT. DOLENSKÉHO A JAROSL. HRNČÍŘE. TIŠTĚNO V PRAZE R. 1918 V TISKÁRNĚ DRA. ED. GRÉGRA A SYNA. VYZDOBIL LEPTEM JAN KONŮPEK V PLZNI.
[1] FRANTIŠEK KVAPIL:
BĚLOHORSKÉ MELODIE
1873 – 1875
[3] Památce přátel mé mladosti Ladislava Dolanského a Gustava Vrzáka
F. K.
[5] Jsme jak rozedraná chata v písku na pobřeží moře.
ANTAL STAŠEK.
[7]
IN TENEBRIS.
Laur stržen s čela – v oku plápol zmírá – noc temná, hluboká mi duší svírá – ó vzbuď se, duchu můj! O vzbuď se, vzbuď! Snů dávných zlatý máj vtěl sladkou bájí zas v skutečnost – běd mračných na pokraji stop ráj ten v moji hruď! Jdou stíny příšerné s tak sinou tváří – pryč, pryč! Jim v zraku děsný oheň září – to měsíce svit bloudí hřbitovem! Nebesa bezhvězdná shluk mraků v pouta jala, a mraků v hlubinách i myšlenka má stála mé matky nad rovem. Žalobný zvonů hlas se nesl šerou dálí, a hroudy zavzněly – zde matku pochovali a s ní též poslední i naděj mou. – O matko, vlasti má! Tak lkal jsem nocí temnou, a ohlas zoufalý jak dozvuk zalkal se mnou nad ztichlou mohylou. 9 I bil jsem v mohylu: – Syn zbloudilý tu volá, ó vzbuď se, matko má!... Zdaž duch té tíže zdolá? Zdaž pláč můj hořký matku probudí? Rej divý, huronský se valí světa moří a chmurném na čele mu plamen Kaina hoří, a zlo vře ve hrudi. Zas prapor krvavý vlá drze k nebi v plese a bratří nad krovy se vražedný křik nese, a v zbraně třesk zas divá hýká láj... O vzbuď se, matko má! Než duch můj sílu ztratí – ať zjev tvůj vznešený nám hvězdu štěstí vrátí i dávné slávy báj! Na chladný hrob jsem kles – kol pusté šero noci, a pláč můj zoufalý lkal marně po pomoci – lkal nadarmo o zkvetlý štěstí lán... Jen v dálných končinách zář tichá, matná vstala – ó vítej, paprsku! Nám tebe matka slala – buď zjev tvůj požehnán! Laur stržen s čela – v oku plápol zmírá – noc temná, hluboká mi duši svírá, a na rtech siných smrti znamení. O vzbuď se, duchu můj! Svit nový zrak tvůj spatří – v záblesku vítězném nad rovem matky, bratří vzleť orlem nadšení! 10
BÍLÁ HORA.
Zde skloňte hlavu svou – nad vlasti hřbitovem! Naposled slávy zář plá jejím příkrovem, a pusto, mrtvo kol jak smrti pod krovem: ó skloňte hlavu zde – nad vlasti hřbitovem! Cizinců proradou nás stihl boží hněv, cizinců úkladem zde kouří svatá krev, a v mučedníků chór se mísí mrtvých zpěv: Cizinců proradou nás stihl boží hněv! Tu klesli nezlomni – jim na rtech prokletí, tu klesli – nepřátel ryk zazněl v zápětí, budoucnost vavřínem však rov jich posvětí – tu klesli nezlomni, jim na rtech prokletí! Zde skloňte hlavu svou – již volnost ztracena, jen bludné ptáče snad, dob zašlých ozvěna, nad ztichlým hřbitovem kdys písní zastená – ó skloňte hlavu svou – zde vlast nám pohřbena! 11
VEČERNÍ PÍSEŇ ZOUFALÉHO.
Rozenko zašlých dnů, ty hvězdo večernice, radosti zábleskem mně zjasni bledé líce, já plesám – druh tvůj v mrtvé poušti skalné, a neklesnu – mně kynou vlasti dálné! Já doždál, dočekal – již nic mne nezarmoutí, má dráha skončena, cíl kyne mojí pouti, té pouti bolestné, jež hořem jen a lkáním – a přec teď zalétnu já k tobě s radováním! Já hledal útěchy – a ty jsi slzy znala, když mysl ubohá se v žalu rozkochala, tys zřela bolest mou, když zoufalstvím jsem zmíral, a v světě jediný jen úsměv tvůj mě vzpíral. Dnes trpím naposled, a s dávnou tužbou v oku se ztopím na věčnost tvé záře v jasném toku – dnes zíráš naposled v mé hořem zryté líce, buď zdráva, hvězdo má, ty hvězdo večernice! 12
HRANA ZVONÍ...
Udeřte v struny! Smutná hrana zvoní, při strunách spuštěných dnes pějte o Ní! Již černý průvod k hrobu v žalném pláči s mrtvolou Matky tesknou poutí kráčí, a bezmocný lid trpké slzy roní... Udeřte v struny! Pějte píseň o Ní! Diadém stržen se svatého čela, a slávy zář, jež na skráních se skvěla, již znikla – oko zhaslo, chlad jen v líci – to srdce nezbudí se milující, již dotlouklo... a smrti anděl bledý svou peruť k němu sklonil naposledy... Udeřte v struny! Smutná hrana zvoní, při strunách spuštěných dnes pějte o Ní! Zapadá víko – posupným jen hlasem lká hruda nad tím zašlým slávy časem, a lid jen trpké, marné slzy roní... Udeřte v struny! Pějte píseň o Ní! 13
TRYZNA PADLÝM NA BÍLÉ HOŘE.
Dohasla pochodeň. – Hynoucích slunko, nadějí rozchvěj mysl mou: nad rovem slávy lkám – a k zjevu bídy, ztrhané zraky v žalu k zemi lnou, k mé vlasti nešťastné! – Kdež spočinou mých trosky snů, kde skloním bědnou hlavu svou? Den zašel útěchy. Červánků záře na špalku líbá rudou krev, tam v zoufalství květ vlasti mé již klesl. Řetězy vrahů český spoután lev, chór slávy zmlk – jen padlých hřímá zpěv: – Porobů sten ždá o pomstu tvých blesků, Bože, hněv! Zbloudilý syn tu lkám. Daleké kraje vyhnanci štěstím nekynou. K těm svatým rovům vždy se duch můj vrací – ty k ňadrům svým mne přivinou, tam slzy, nářky v pláči pohynou, a v kletbě žal se nad nešťastnou vznáší otčinou!... 14
TVŮJ HROB JE PUST...
Tvůj hrob je pust, ni lístku lem neznačí místo velké lásky, a snad již v písku rozvátém si vánek s plavými hrá vlásky, krok zvrací se, leč musí dál – já tě tak vroucně miloval! Hoj, poslední noc! – V růžové tam záři sejdeme se zase, jak kvítko v rose májové též srdce naše rozplesá se – poslední noc – poslední žal – já tě tak vroucně miloval! 15
PÍSEŇ ŽALOBY.
Cizinců plémě deptá slávy chrám a volnosti syn zmírá v okovech – my v pláči lkali dědů na rovech, když naděje svit každý zhasl tam, a šli jsme, v prsou jenom těžký vzdech – my v pláči lkali dědů na rovech. Nám struna zlatá k pouti nezvučí, neb její ston již v ňadrech dokonal, než v duši pěvce tvůrčí um ji vzňal – vzdech zoufalý ji v hrudi umučí – i zhasne žár, když k písni teskné vzplál, když v duši pěvce tvůrčí um jej vzňal. Vždyť píseň znectěna – na mostě kamenném Kmet=žebrákKmet-žebrák mrzce v kleté struny hrál, dav nepřátel jej v smíchu poslouchal s pohrdou v zraku, s divou záští v něm. Tam v hadrech zmíral šašek – dříve král – dav nepřátel jej v smíchu poslouchal. 16 My znikáme krok za krokem v tu dál – zlámáno kopí, v blátě korouhev – my dožili a dobouřil náš hněv, nám bujné vzněty smutek pochoval... My klesli – čerstvá kouří k nebi krev – zlámáno kopí, v blátě korouhev! 17
NA ROZCESTÍ.
Nad štítem Sněžky bílá pára sní a pod ní vyhnanců se tísní dav, hlod zoufalství a prosba poslední – to v hledu tom, jejž halí mlžný háv, poslední slza, celé peklo v ní – je vyhnancům dal osud za přístav. Kol chmurné tváře. – Dítko, starce zjev a jinoch, muži, dívčina, tlum žen – všech v tichou bolest nebo v srdce hněv, neb v lítost smutný duch je ponořen. Již ztichl pláč, jen žalný zdvih se zpěv – v něm poslední jich k vlasti pozdrav, sten. Modlitba vroucí – chorál nešťastných! Ten chorál k nebi pro odplatu spěl – i zahřměl Bůh, že taký lidstva hřích, a zaplakal, že taký lidstva žel! Dav spěje v dál – hněv boží opět ztich – žehnání v slzách vyhnanců On zřel!... 18
NEMOHU ZAPOMENOUT...
Nemohu zapomenout – sladký přelud ten se před hasnoucí staví oko moje, a zmírající dozvuk dávných snů zas klene chrám, v němž bohem láska tvoje! Nemohu zapomenout! Mladistvé sny ony co jiskry ztracené zní ještě písně stony! Kam čas ten zapadl? Já k světlu toužím jen, a ani jedna hvězda nekmitá mi, však lazur očí tvých, těch zářivých, mě vábí k tobě přec – tam za horami – nemohu zapomenout! Láska naše mladá vždy ještě ve zrak můj mi slzu vkrádá. Proč sen ten zašel již! Dvé srdcí našlo se, by letem společným se vznesla v ráje, a nyní – led, co žárem háralo, a nyní – poušť, kde mohly kvésti máje! Nemohu zapomenout! V zašlé blaha kraje přec z dálky bledá vzpomínka mi vlaje! 19
PŘÍPITEK.
Číš zlatou chopte pravicí, naposled ťukněme si k zdaru, nechť sudby v mok ten perlící žluč nalily nám do poháru – a kdyby vrhly v něj i jedy, „Zdar smrti!“ ať zní naposledy! Když bouř se hnala kolem nás, my marně nestáli tu, němi, my vichry zvali na zápas, my k nebi vzlétli perutěmi! Když ze snů zbyl jen fantom bledý – „Zdar smrti!“ ať zní naposledy! Kles prapor náš, loď rozbita, na vlnách vrak se bouří láme – krev k nebi kouří prolitá, my jařmu šíj však nepoddáme, mřít jdem, ne snášet rabství bědy – „Zdar smrti!“ ať zní naposled... 20
V STESKU.
Já viděl jsem tě v snížení a kalu, ó matko, nešťastnější nad vše jiné! Já viděl jsem tě v bolesti a žalu, já zřel jsem, sláva tvá jak v hanbě hyne – ó matko, vražděná již po třikráte, kdy v lesku vzplane zas tvé jméno svaté? Ó matko, vlasti – jako spása světa ty na kříži jsi utrpení pněla, probila ruce vrahů luza kletá, probity nohy, trní kolem čela – ó matko, Golgathy noc v dál se tratí – leč kdy se tvého vzkříšení den vrátí? Ó vlasti! Kolem noc tak pustá, dlouhá, a nikde luny, nikde hvězdné záře. My v okovech a tobě vrah se rouhá – kdy, matko, jitro zas tvé zjasní tváře? Vyhnanci v otčině jen marně lkáme – což nám již osud každou naděj zláme? 21 Paprslek jeden, věčný blaha zdroji, jen paprslek, když dřímají tvé blesky! Tys odplaty Bůh – což my věčném v znoji zde lkáti máme dávných žalů stesky? Kdy soudu hlahol zahřmí v strasti naše, kdy ohlásí svit zoře Mesiáše?! Ten pohár, Bože, plný žluči, jedu, my na dno pili jsme, již hasne oko – jak živá mrtvola my ždáme tvého hledu, ať vstanem zas, neb klesnem přehluboko! Ó Bože! Kde jsou naše touhy, snění – na Hoře Bílé krve proud se pění... Má vlasti nešťastná! Již tebe pochovali, již příkrov zapadl, již hroudy duní – tvé syny do otroctví zaprodali, ó kdež nám svitu v temné světa tůni! Bloudíme! Bože, dej nám v bídě síly neb sešli blesky, by nás rozdrtily! Ó vlasti moje! V snížení a kalu, ó matko, nešťastnější nad vše jiné! Já viděl jsem tě v bolesti a žalu, já zřel jsem, sláva tvá jak v hanbě hyne – ó matko, vražděná již po třikráte – kdy v lesku vzplane zas tvé jméno svaté? 22
SÁM KLEČÍM JEŠTĚ.
Sám klečím ještě na zapadlém hrobě s nadějí dohaslou již v bledé líci... Jen v oku dosvit záře zmírající, vzdech na rtu po té krásné, zašlé době! Jediná slza! – Ta jen oku zbyla, a tu i černá zem v své lůno skryla. Ty dávné obrazy mou duší plynou, a v každém naděj v květu pohrobená, a v každém bolest – růže zkrvavená, stesk zoufalý, že všecky tužby hynou... Ten jenom zbyl jak dozvuk dávno známý, a hvězda žádná neplá nad nivami... Sám klečím ještě vlasti nad mohylou, a píseň v posledním se nese lkání, kol pusto, prázdno – tiché umírání, já sám tu nad zdrcenou vlasti silou, nad rovem všeho – v srdci žal a vzdechy, a krok jde dál – vždy dále bez útěchy... 23
MORITURI.
Podejte pravici – k poslední pouti vzdech slzou ať krok těžký nekormoutí, ať není stesku v smrti zraku siném... Když svobody zář k hanbě pouty spjata, na posměch vrahů slza příliš svatá – my s písní na rtech zhynem! Do časů dálných hlediž vaše oko – v té zoři jitřní stop se přehluboko a zaplesej v tom lepším věku jiném... Však přijde pomsty den, a v záři nové v boj vrhnou se zas noví hrdinové – my s písní na rtech zhynem! Ta kletba zoufalá, jež teď se k nebi nese, ať v chorál vzkříšení pak znova rozlehne se, a naše smrt ať k příští slávě činem! Když svobody zář k hanbě pouty spjata, na posměch vrahů slza příliš svatá – my s písní na rtech zhynem! 24
K TOBĚ SE MODLÍM...
K tobě se modlím, zašlé štěstí moje, jak ve posvátném kaple klenutí. V něm oltář květ, jenž pučí z lásky zdroje, v něm knězem touha má, mé vzdechnutí, poslední upomínka na ty doby krásné, poslední záblesk – ach, již hasne! hasne! K tobě se modlím, stíne blahých časů, jež ňader v kolébce hrot sudby zahubil, jež zhynou bez nářku a bez ohlasu, jimž pouze útěchou, že čas ten krásný byl: tak příliš krásný – tak jsme šťastni byli – ač duše jedna, přec nás rozloučili! K tobě se modlím, družko mého žití, na lásku naši v dáli vzpomínám, na zvadlou sněť, s níž vichr urval kvítí, a myslím přec, že štěstí najdu tam... Má touha věčně zalétá jen k tobě – buď zdráva, dívko má, zas shledáme se v hrobě! 25
VEČERNÍ PÍSEŇ VĚZNĚ.
S červánkem poslední již zmírá slunce zář... V povzdechu zármutkem zas moje zbledlá tvář mu na odchodnou kyne. Jak zašlý paprsk ten, i mého žití svit co záře hasnoucí té noci v hloubi skryt, žaláře v hloubi hyne. Kol černých soumrak stěn, a děsný sovy kvil zní v ohlas na můj vzdech, na zniklý blaha cíl, jenž v moři krve zašel. Zvuk hlasu hynoucí, ni vřelé slzy žal květ mládí nevzkřísí – jej vichr rozmetal, on v bouři hrob svůj našel. My klesli – nebes kruh se krví rumění, na čele našem tkví již rabů znamení, noc čeká nářků dlouhá – a hrdá píseň má, již stihlo prokletí, již nikdy volnosti v den zářný nevzletí, jest marna všecka touha. 26 My zašli – žalář ten se jedněm hrobem stal, a druhé nepřítel zas v cizí vlasti hnal, a marné stesky, hoře – nám nevzplá útěcha ni záblesk naděje – a slza, slza má, než ráno zavěje, zapadne věků v moře... 27
MY UMÍRALI...
My umírali bez bázně a vzdechu, když cizinec nás v poutech k smrti vedl. Nezalkal jediný z nás o útěchu, s úsměvem každý k smrti oko zvedl. Jen jedna slza zrosila nám líce: – O vlasti! máj tvůj nevrátí se více! Nad Prahou rudá zář, my na lešení... Kat kyne – tělo za tělem se kácí, krev pije zem a v krev se půda mění, a záblesk slávy na vždy v dál se ztrácí... My, pohár dopili – zrak hasne, zmírá – – – Ó vlasti! máj tvůj hrob již obestírá! 28
PĚVCŮM.
Udeřte do strun, pějte píseň žalnou, skrápěnou slzou, rozechvěnou hořem, poslední píseň na tu cestu dalnou, na cestu vyhnanců tím světa mořem. Udeřte do strun, zašlé krásné časy ať v zpěvu vašem myslí září znova, ať v duši radost se zas k slovu hlásí, ať ztaje bolest v ní, již nitro chová. Udeřte do strun, velkých Čechů stíny ať ovanou nás slávy perutěmi, ať požehnají bědné otců syny, ať požehnají rodnou ještě zemi! Udeřte do strun – ať zní naposledy, než zajdem v cizí kraje v divé strázni, než na vždy ztichnou našich kroků sledy – ať k hrobu aspoň rodná píseň zazní! 29
POSLEDNÍ VÝKŘIK.
Poslední výkřik! Vlast již domučena – zabíjí víko luza zkrvavená. Umírá národ – ples kol smečky vlčí – a přec, ó Bože! blesk tvůj dosud mlčí! Rozptýlen lid tvůj, zloupeny tvé chrámy, a přec jsi, Bože, nestál v boji s námi, přec k nebesům dál strmí Hora Bílá, jež nás i naši volnost pohrobila! Záplava krve naší k nebi kouří, a přec, ó Bože, hrom tvůj nezabouří! Potupen znak tvůj – jím nás umučili a jméno tvé nám s námi na kříž vbili! Poslední výkřik – neprodlévej v čase, slyš prosby naše – sešli Krista k spáse! Umírá lid tvůj – ples kol smečky vlčí – a přec, ó Bože! blesk tvůj dosud mlčí! 30
MILUJI TĚ POSUD...
Miluji tě posud – v osiřelé duši vzpomínka dob zašlých nová jitra tuší, miluji tě posud, a líc moje bledá štěstí dávno zniklé v naději té hledá. Miluji tě posud – květy opadaly, ale sny mé mladé větry nerozvály – miluji tě – srdce vždy tvé jméno hostí, v něm mi vzplá snad hvězda víry k budoucnosti! 31
Z HOŘÍCÍCH ROZVALIN.
Z hořících rozvalin se zdvihá černý dým a my z nich prcháme jak hnáni prokletím, prcháme v cizí dál, svit zhasl naděje, a nocí nářek zní běd v divé peřeje: „Ach, ještě pohled jen!“ – Však i ten zajde s ním... Ty vládce na nebi – již zahřmi hromů stem, již zahřmi, jsi=lijsi-li – neb tvé chrámy rozmetem, zdrtíme slzou svou, a blesky dá nám žel: Tys nechal lid svůj mřít a nářků neslyšel – ó Bože, ozvi se – v noc zoufalství my jdem! Kdo útěchy nám dá? Jen slza smáčí zem, tu drahou, ztracenou – nám smrt jest údělem, a marný všechen stesk a pozdní všechen žal – již Bůh nás opustil neb sám kdes dokonal, a světem peklo hřmí, a lidé hynou v něm! 32
UMLKNI, LOUTNO...
Umlkni, loutno! žalný strun tvých sten nevzkřísí nám již dávné záblesk slávy! Ten zhynul, v moři krve potopen, a marně kletbou zní tvůj hlahol lkavý, on světem nezahřmí – jen pláče v hrudi – on blesků boží pomsty neprobudí! V povzdechu jenom – a snad ani tam, snad v ňadrech lidských zajde bez ohlasu, jak bludná hvězda, k dálným končinám jež spěje bez cíle, v nich hledá spásu – vždyť v duši lidské je už místa málo, by srdce v něm si tiše zaplakalo... Vy stíny zašlé! K vám jsem zvrátil hled – a zřel jen strast a bídu, dávné žaly, pak v budoucnost: i tam jen sledy běd, boj na život, a naděje kdes v dáli! Umlkni, loutno, utlum nářek v hrudi, on blesků boží pomsty neprobudí! 33
NA VÝSPĚ POSLEDNÍ.
Kolesa valí čas, věk za věkem se kácí, za lidstvem ve propast se nové lidstvo ztrácí jak hvězda hasnoucí, jež padá s oblohy. A my tu s vrakem tím na bouřném věků moři, nám hvězda poslední jen matným svitem hoří, nám bezkonečná noc již zeje pod nohy! Kde cíl? Hle, kormidlo již zlomilo se v půli! Ne vánku hravý šept, peruti zavanuly to dravců půlnočních, když ucítí svůj lup. Zažehla bleskem výš, bouř vlny k nebi zvedá, na stožár skácený smrt usedla si bledá, a v mraků hlubinách již lačný krouží sup. Jen dále! Štěstěna nechť smělým sílí páže! Na výspě poslední jsme poslední my stráže, nuž volně prapor náš nechť vlaje nad námi! Svých srdcí bouřný tluk již vrzte v obětnici – než matka Slávie svou tesknou skryje líci, zapalte pochodně svých žalob jiskrami! 34 A píseň poslední nechť pozdvihne se k výši! Ten chorál hynoucích ať země, vesmír slyší, ať slyší pomsty Bůh – on hromem odpoví. A půda zastená, a zachvějí se skály pod krokem posledním – jak tehdá, v mračné dáli když světem otřásal hlas Husův hromový. Jak tehdá, válečný žalm božích bojovníků kdy v klenby nebes bil – bez slzy, beze vzlyku vesmíru prostorem náš dohřmí mroucí zpěv! A jedna bude zvěst: – Ti znali umírati, i když ne zvítězit – jich rovy sláva zlatí, jich činů ohlasem zní písně našich děv! Kolesa valí čas, věk za věkem se kácí, na jeho hřídeli dnes lid můj dokrvácí, však zoře vzkříšení kdys nová vzplane v něm! Nuž v zpěv ať pohřební již zvučí struna zlatá! Nechť smrti kypí číš! To naše trofej svatá – my trupy vrahů svých své hroby přikryjem! 35
PO NEBI MRAKY.
Po nebi mraky v dálné kraje jdou, a já k nim volám nocí dalekou: „Ó vraťte mi ten zašlý mládí čas!“ V daleké noci slabý hyne hlas, a v duši se jen divá bolest pění, a v srdci dávné, odumřelé žaly... Ó není návratu, kde naděj není, kde jitra východ tmy zas pochovaly! Ó není naděje, kde srdce krev otrávil žití teskný, chmurný zpěv, a divoký jen smích se mísí v dozvuk tužeb posledních... 36
DOZPĚV BÁSNÍKŮV PO LETECH.
Jsme mys, kde nejvíc zuří vlna zkázy, leč naše hruď vždy příboj v moře srazí. Jsme maják, ať se mračna ženou ztmělá, vždy paprsk zoře vytryskne nám z čela. Chcem žít a žijem, a vždy, víru v duši, páž škůdců úklad zdrtí, pouta zkruší. Nám neříkejte: Je vás hlouček pouze! – Kde mužný vzdor, i síla přijde k touze. Nám neříkejte: Národ váš je chudý! – Však pučí v skále český granát rudý. Nám neříkejte: Bez plodu jste květem! – Byl čas, kdy chorál náš hřměl celým světem, byl čas, kdy z výhně české duše ryzí šla myšlenka, květ zlatý, v kraje cizí, kdy v plameni mřel Hus, a vrahů k šiku sil bledý strach zpěv božích zápasníků! Vždy věrni sobě a vždy v ruce ruku, jen stůjme pevní nových bouří v shluku. 37 Jen víru mějme, jako slzy máme, a naše rámě každou zlobu zláme. Jen vůli mějme, z ní se rodí činy, když nás ne, lidstvo uzří šťastné syny! Jen lásku mějme – láska v každé časy, byť s Golgathy, svět podmaní a spasí! 38 Obsah In tenebris9 Bílá Hora11 Večerní píseň zoufalého12 Hrana zvoní...13 Tryzna padlým na Bílé Hoře14 Tvůj hrob je pust...15 Píseň žaloby16 Na rozcestí18 Nemohu zapomenout...19 Přípitek20 V stesku21 Sám klečím ještě23 Morituri24 K tobě se modlím...25 Večerní píseň vězně26 My umírali...28 Pěvcům29 Poslední výkřik30 Miluji tě posud...31 Z hořících rozvalin32 Umlkni, loutno...33 Na výspě poslední34 Po nebi mraky36 Dozpěv básníkův po letech37
[39] Poznámka. „Bělohorské melodie“ byly napsány v letech 1873–1875 a jednotlivě byly otištěny v „Obrazech života“ r. 1874, v „Lumíru“ 1875, ve „Světozoru“ 1876 a v almanachu „Máji“ r. 1878. Jsou dokumentem doby, jehož nemožno ani utajit, ani zapřít – a tj. jeden z důvodů, proč vycházejí znovu na boží svět.
E: ph + pk; 2002 [40]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Veraikon; Dolenský, Antonín; Hrnčíř, Jaroslav; Grégr, Eduard
(Bělohorské melodie jsou třináctý svazek knihovny Veraikonu, vydané redakcí PhDr. Ant. Dolenského a Jarosl. Hrnčíře. Tištěno v Praze r. 1918 v tiskárně Dra. Ed. Grégra a syna. Vyzdobil leptem Jan Konůpek v Plzni.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 40

Věnování: Dolanský, Ladislav; Vrzák, Gustav
(Památce přátel mé mladosti Ladislava Dolanského a Gustava Vrzáka F. K.)

Autor motta: Stašek, Antal
(Antal Stašek.)

Motto: Stašek, Antal
(Antal Stašek.)