IN TENEBRIS.

IN TENEBRIS.
Laur stržen s čela – v oku plápol zmírá – noc temná, hluboká mi duší svírá – ó vzbuď se, duchu můj! O vzbuď se, vzbuď! Snů dávných zlatý máj vtěl sladkou bájí zas v skutečnost – běd mračných na pokraji stop ráj ten v moji hruď! Jdou stíny příšerné s tak sinou tváří – pryč, pryč! Jim v zraku děsný oheň září – to měsíce svit bloudí hřbitovem! Nebesa bezhvězdná shluk mraků v pouta jala, a mraků v hlubinách i myšlenka má stála mé matky nad rovem. Žalobný zvonů hlas se nesl šerou dálí, a hroudy zavzněly – zde matku pochovali a s ní též poslední i naděj mou. – O matko, vlasti má! Tak lkal jsem nocí temnou, a ohlas zoufalý jak dozvuk zalkal se mnou nad ztichlou mohylou. 9 I bil jsem v mohylu: – Syn zbloudilý tu volá, ó vzbuď se, matko má!... Zdaž duch té tíže zdolá? Zdaž pláč můj hořký matku probudí? Rej divý, huronský se valí světa moří a chmurném na čele mu plamen Kaina hoří, a zlo vře ve hrudi. Zas prapor krvavý vlá drze k nebi v plese a bratří nad krovy se vražedný křik nese, a v zbraně třesk zas divá hýká láj... O vzbuď se, matko má! Než duch můj sílu ztratí – ať zjev tvůj vznešený nám hvězdu štěstí vrátí i dávné slávy báj! Na chladný hrob jsem kles – kol pusté šero noci, a pláč můj zoufalý lkal marně po pomoci – lkal nadarmo o zkvetlý štěstí lán... Jen v dálných končinách zář tichá, matná vstala – ó vítej, paprsku! Nám tebe matka slala – buď zjev tvůj požehnán! Laur stržen s čela – v oku plápol zmírá – noc temná, hluboká mi duši svírá, a na rtech siných smrti znamení. O vzbuď se, duchu můj! Svit nový zrak tvůj spatří – v záblesku vítězném nad rovem matky, bratří vzleť orlem nadšení! 10