Laur stržen s čela – v oku plápol zmírá –
noc temná, hluboká mi duší svírá –
ó vzbuď se, duchu můj! O vzbuď se, vzbuď!
Snů dávných zlatý máj vtěl sladkou bájí
zas v skutečnost – běd mračných na pokraji
stop ráj ten v moji hruď!
Jdou stíny příšerné s tak sinou tváří –
pryč, pryč! Jim v zraku děsný oheň září –
to měsíce svit bloudí hřbitovem!
Nebesa bezhvězdná shluk mraků v pouta jala,
a mraků v hlubinách i myšlenka má stála
mé matky nad rovem.
Žalobný zvonů hlas se nesl šerou dálí,
a hroudy zavzněly – zde matku pochovali
a s ní též poslední i naděj mou.
– O matko, vlasti má! Tak lkal jsem nocí temnou,
a ohlas zoufalý jak dozvuk zalkal se mnou
nad ztichlou mohylou.
I bil jsem v mohylu: – Syn zbloudilý tu volá,
ó vzbuď se, matko má!... Zdaž duch té tíže zdolá?
Zdaž pláč můj hořký matku probudí?
Rej divý, huronský se valí světa moří
a chmurném na čele mu plamen Kaina hoří,
a zlo vře ve hrudi.
Zas prapor krvavý vlá drze k nebi v plese
a bratří nad krovy se vražedný křik nese,
a v zbraně třesk zas divá hýká láj...
O vzbuď se, matko má! Než duch můj sílu ztratí –
ať zjev tvůj vznešený nám hvězdu štěstí vrátí
i dávné slávy báj!
Na chladný hrob jsem kles – kol pusté šero noci,
a pláč můj zoufalý lkal marně po pomoci –
lkal nadarmo o zkvetlý štěstí lán...
Jen v dálných končinách zář tichá, matná vstala –
ó vítej, paprsku! Nám tebe matka slala –
buď zjev tvůj požehnán!
Laur stržen s čela – v oku plápol zmírá –
noc temná, hluboká mi duši svírá,
a na rtech siných smrti znamení.
O vzbuď se, duchu můj! Svit nový zrak tvůj spatří –
v záblesku vítězném nad rovem matky, bratří
vzleť orlem nadšení!