UMLKNI, LOUTNO...

František Kvapil

UMLKNI, LOUTNO...
Umlkni, loutno! žalný strun tvých sten nevzkřísí nám již dávné záblesk slávy! Ten zhynul, v moři krve potopen, a marně kletbou zní tvůj hlahol lkavý, on světem nezahřmí – jen pláče v hrudi – on blesků boží pomsty neprobudí! V povzdechu jenom – a snad ani tam, snad v ňadrech lidských zajde bez ohlasu, jak bludná hvězda, k dálným končinám jež spěje bez cíle, v nich hledá spásu – vždyť v duši lidské je už místa málo, by srdce v něm si tiše zaplakalo... Vy stíny zašlé! K vám jsem zvrátil hled – a zřel jen strast a bídu, dávné žaly, pak v budoucnost: i tam jen sledy běd, boj na život, a naděje kdes v dáli! Umlkni, loutno, utlum nářek v hrudi, on blesků boží pomsty neprobudí! 33