VEČERNÍ PÍSEŇ VĚZNĚ.
S červánkem poslední již zmírá slunce zář...
V povzdechu zármutkem zas moje zbledlá tvář
mu na odchodnou kyne.
Jak zašlý paprsk ten, i mého žití svit
co záře hasnoucí té noci v hloubi skryt,
žaláře v hloubi hyne.
Kol černých soumrak stěn, a děsný sovy kvil
zní v ohlas na můj vzdech, na zniklý blaha cíl,
jenž v moři krve zašel.
Zvuk hlasu hynoucí, ni vřelé slzy žal
květ mládí nevzkřísí – jej vichr rozmetal,
on v bouři hrob svůj našel.
My klesli – nebes kruh se krví rumění,
na čele našem tkví již rabů znamení,
noc čeká nářků dlouhá –
a hrdá píseň má, již stihlo prokletí,
již nikdy volnosti v den zářný nevzletí,
jest marna všecka touha.
26
My zašli – žalář ten se jedněm hrobem stal,
a druhé nepřítel zas v cizí vlasti hnal,
a marné stesky, hoře –
nám nevzplá útěcha ni záblesk naděje –
a slza, slza má, než ráno zavěje,
zapadne věků v moře...
27