ZIMNÍ NOC.
Za Iljuškou.
Ze staré knihy, hlavu v dlani,
čtu, co kdys mrtvý básník psal:
– Je život lidský těžké zdání,
je štěstí vichr v hloubi skal! –
Jak žhavá ocel jsou ta slova,
já cítím v duši jejich žár;
zas bolest v ní se budí nová,
v hruď stesk mi zaťal divý spár.
Kol ticho, noc tak hluchá, pustá,
tik hodin měří zvolna čas.
V mém srdci děs a žal jen vzrůstá,
svit blaha v oku na vždy zhas.
Jen spi, jen spi, má ženo bledá,
skloň v temné řasy vlhký zrak.
Což oko tvé tam v dáli hledá?
Jen sníh tam leží, noc a mrak.
17
Již nikdy nevrátí se zpátky
čas plný hvězd a plný vnad –
a přec ten úsměv plál nám sladký,
a přec tak z duše nás měl rád!
Když malou ručkou objal tebe
a vlas tvůj líbal a tvou šíj,
máj zlatou zoří kvet nám v nebe,
svět k nám jen volal: Miluj! žij!
A pak ten smutný večer tmavý,
a pak ten pláč, a pak ta krev –
přec urval nám jej osud dravý,
hrst květů vrh jen na rakev.
Jen spi, jen spi, ať ve snu pučí
ti sladkých upomínek zdroj...
Jak venku vichr lká a hučí,
muk dávných v srdci hlodá roj.
18