SARKOPHAG PHARAONŮV.
Louvre.
Tři tisíce roků! Mžik jen v žití věků –
a kde, rudá žulo, báj tvá o člověku?
Prázdným šklebem zíráš, masko, do propasti –
před tvým zjevem již se nikdo nechce třásti.
Když jsi vichrem spěla na ohnivém voze,
tam, kde pěna moře stříká ku obloze,
nářek otroků zněl, zmíral pod tvým krokem;
prach dnes jen tě kryje, roste každým rokem,
špínou, šedou plísní hruď tvou obetkává –
prchla tvoje síla, znikla tvoje sláva!
A ten bědný žebrák, před tebou jenž k dáli
prchal v palném slunci, kde ční k nebi skály,
zastřen od Jehovy sloupem noci, mraku,
ten měl paprsk hvězdný ve svém klidném zraku,
ten pil nesmrtelnost z trpké číše hoře!
Před ním kalné vlny rozevřelo moře,
Jehova dštil blesky na světlou mu cestu,
jemu byla spásou – tobě – metlou trestu!
Zvon 2. VIII. 1917.
9