JULIA ALPINULA.
Nápis na hrobce mladé římské dívky ve Villeneuve v Alpách.
Zde ležím, Aventinských bohů kněžka
nešťastná, kterou sudba stihla těžká –
mně mladé bylo v temný Hades jíti,
když otci nemohla jsem získat žití.
Zde ležím mrtva, modrých jezer v tůni
kde břízy zelených se hájů sluní,
kde zdá se, věčný máj že musí kvésti,
a v lidské hrudi že jen pučí štěstí.
Když kol jdeš, pomni, chodče, že jsem posud
žít mohla šťastna též, však nechtěl osud –
dal Caesar otce, volnost že ctil svatou,
uvrci v pouta smečkou rabů klatou.
V tom cizím kraji, kde ční k nebi skály,
proud bystřin v luh kde s ledovců se valí,
v houštinách slavík o jaru kde zpívá,
krev otcova v zem tekla spravedlivá.
Neb marně bílé lomila jsem ruce,
u nohou vraha svíjela se v muce –
jak žula Caesar v zášti bezlítostné –
co chtěl, se stalo – on, i Fatum zlostné.
Jak žít bych mohla? Úpěla jsem k nebi,
a kol jen zloba, nenávist se šklebí –
za otcem šla jsem k stínům blaženějším...
Julia slula jsem v tom žití zdejším.
12