Stál na hranici Hus a mlčky v dálku zřel.
Kol něho žoldnéřů a chátry dav se tměl,
jež vyšla z Kostnice a čekala již v plese,
až plamen ničící se z hranice výš vznese.
Křik, kletby, spílání se nesly k němu zdola,
leč on jich neslyšel, kdos mocnější ho volá,
nepomněl na bolest ni smrt, jež na něj číhá –
on jakous vidinu teď zrakem duše stíhá,
zří v prostor daleký, zří v nivy rodných stran – –
Kvetoucí, jasný, hle, tu před ním český lán!
Pruh zlatý pšenice se pestří květem máků,
tam stříbro žita zas, les jásá zpěvem ptáků,
nad polem skřivánek se třepetá vždy výš,
a kol plá štěstím vše a kvete, hrad i chýš.
Již slyší, sekáčů jak roj své brousí kosy,
žeň všude bohatá je čeká, chléb všem nosí,
lid sám je zdatný tak a nezdolných pln sil,
když tone v potu tvář, ples v srdci vždy mu zbyl,
důvěrou v budoucnost běd osten zmáhá stálý,
jde s klidem v každou strast a hlasně Boha chválí.
Zří vesnic bílé zdi, měst hlučných nádheru,
hlas varhan slyší též znít chrámů v zášeru,
zří, pánů, rytířů dav tiskne zmozolenou
sedláka ruku, jak by roven byl jim cenou,
on starců modlitby a dětí jásot slyší,
zpěv dívek laškovný se nese slunnou tiší...
I zdá se mu, že ráj to před ním ožil zas,
než z něho Adama v svět vyhnal boží hlas,
a z hrudi plesný vzdech se dral mu, slzy v oči...
Leč náhle černý mrak se nad hlavou mu točí,
dvé tmavých perutí mu zastínilo zrak,
a Satan pravil mu: „To věčně bude tak,
když odvoláš, cos psal, cos učil celé žití.
Však jestli vytrváš – co nastane, máš zříti ...“
A mávl rukou v dál. – Hus viděl zrakem duše:
Kraj teskný, pochmurný se dálí táhne hluše.
Noc nad ním hluboká. Jen časem plamen kdes
vyrazil k obloze a s dýmem k zemi kles,
kde trosky ozářil, jež černaly se všude.
Zem – mrtvá poušť, a v ní cos jako moře rudé,
a blesk jak šlehl tmou, Hus uviděl v té době,
to moře že jest krev. Tiš byla kol jak v hrobě.
Jen z dálky úpění se neslo, pláč a lkání,
jak bratr na bratra když vpadne břitkou zbraní,
jej vraždí, krvavý svůj k nebi zdvihá meč
a v divém triumfu dál spěje v krutou seč,
a není konce slz a není míry běd...
Teď stín kýs obrovský se k obloze tam zved –
jde světem strašlivý jak mstící anděl Boha,
vše hubí, poráží, kam stoupla jeho noha,
zpěv jakýs divoký se plouží za ním v dál...
Leč i ten zmizel stín a pusto, kde on stál –
v zoufalém výkřiku kdes dozněl chmurný zpěv,
a kol jen mrtvoly a hroby, krev a krev – –
Hus děsem zachvěl se. A Satan k němu: „Zvol!
Když odvoláš, jak dřív vše zkvete kolem kol,
noc zmizí příšerná se svými strastmi všemi,
zářící slunce zas se vznese nad tvou zemí!“
Řek Hus: „Jest u Boha má pře – zda proměny
zná pravda? Zvolil jsem!“ – a klesl v plameny.