Na vsi.
[39]
Byl večer, zlato roztavené
sil západ v les a do trávy,
my šli jsme mlčky, kde se klene
šeř klidné, tiché doubravy.
Co krásy tu! List každý zrosen
jak rubín hořel ohnivý,
mech rděl se na pni starých sosen,
žár vrhal smrčin do hřívy.
A zlehka modrá pára táhla
nad luhem skrytým do stínu,
kde v lada letním žárem zprahlá
se ztápí řada modřínů.
Roj jepic bzučel nad rybníkem,
síť zdál se býti z pavučin,
a čejka s teskným vzlétla křikem
a zapadla kdes do lučin.
My šli jsme, jako do pohádky
tak vnořeni a zakleti,
a náhle jakýs obraz sladký
nám živě rozkvet v paměti.
Jak dávno to již! V ruce ruku
tak šli jsme spolu do lesa,
v tom vroucím mladé lásky tluku,
když v srdci nejprv zaplesá.
41
A smáli jsme se, laškovali,
jak děti, když jdou ze školy,
a chtěli jsme mít domek malý
kdes v středu břízek v údolí.
Tam, prosti dum všech zasmušilých,
jsme štěstí chtěli jíti vstříc,
na střeše holoubků pár bílých
a srdce v každé z okenic.
Pryč od lidí, jen žíti sobě
a pít jen radost do syta –
leč lidské sny se rodí v hrobě
a naděj číš je rozbitá.
V šum velkých měst nás osud zavál,
mně v nudné bureau kázal jít,
kde každodenní práce nával
snů luzných trhá zlatou nit.
Jen licoměrný přítel časem
se ještě na klep zastaví,
zlost se závistí chví mu hlasem,
když o známých cos vypráví.
Pak domů přijda z prachu ulic
když rtem se dotknu líček tvých,
a ty jak laň se ke mně tulíc
svůj necháš zvonit jemný smích,
42
tu pian hluk a z venčí křiky
se mísí v rachot kočárů,
že hořknou rychle sladké rtíky
ve zlostně trpkém rozmaru.
Ven proto, filistr jak pravý,
květ první sotva rozpučí,
byt spěchám hledat letní zdravý
kdes tichých lesů v náruči.
Tak rok co rok se vlečem žitím,
tak rok co rok vše půjde dál...
Tvou ruku ve své chvět se cítím,
a sám jsem též se zadumal...
Jak náhle zchmuřil se kraj celý!
Tma zevšad černá hrozí zas –
my k útěše cos říci chtěli,
leč v hrdle selhal marně hlas.
Jdem domů, dlouhé jilmů stíny
se kladou v cestu, v pásy luk,
kraj stal se divně pustý, jiný,
a v srdci hlodá stero muk...
Však pojednou, jak jiskra zlatá
když v hloubi mračna ozáří,
dceruška naše ze vsi chvátá
nám v ústrety, smích ve tváři.
43
Klobouček s pentlí modrou vlaje
kol rusých vlásků peřeje,
to jaro letí v širé kraje,
když rtem se na ně usměje.
Zrak pomněnkový zrovna jásá,
a ručka žene kolo v před –
kam hne se, všude pučí krása,
a smutek prchl z duše hned.
A v objetí když naše klesla
ta dcerka naše přesladká –
my cítili, že k nám se snesla
ta pravá žití pohádka.
Mír v duši, v srdci radost smavou,
jsme vraceli se k vesnici ...
Byl večer. Nad mýtinu mhlavou
se vznesla hvězda zářící.
44