NOTTURNO.
Pojď, duše moje plesá,
zde na pokraji lesa
si v měkký sedni mech!
Máj květy nasel v trávu,
dej na můj klín si hlavu
a ústa líbat nech.
Hleď, jak se skrze houští
k nám zlatý motýl spouští
nad růže vodních řas.
Než s ním se západ setkal,
on perlu rosy vetkal
v tvůj hebký, černý vlas.
Tak spanilá jsi, dítě –
tvých očí sladké sítě
mne chytly v objetí:
dnes v nich sen štěstí vidím
a hvězdám nezávidím
a jásám v poupěti!
Když se snětí pak jívy
zpěv černohlávka snivý
se v trilkách níží k nám,
v mé duši píseň jiná
svá křídla rozepíná,
a znám ji pouze sám.
49
Mně zdá se o anděli,
květ růže s medem včely
jenž sepjal na rtech svých –
tak podoben tvé líci!
tak vnadný, laškující
jest sladký jeho smích!
Má důlek v levé tváři
a z očí láska září
jak zraku tvého svit.
I toužím: tys to celá,
ó pojď, má uzardělá,
v stín lesa večer snít!
Již stříbrem hoří stráně
a z mlází vyšly laně
se v luzných koupat snech.
Máj květy nasel v trávu,
dej na můj klín si hlavu
a ústa líbat nech!
50