Z tmy věků k nebi obří paže zdvihá,
jak úpěla by v mukách o útěchu,
jak nesmírná by tlačila ji tíha
všech lidských žalů, bolestí a vzdechů.
Kamenná sfinga stínů středověku,
jenž tesal v ni svých příšer chmurný děs,
svůj strach a doufání i vášeň vzteku,
své zločiny i divoký svůj ples.
A nad to vše, čím chvěl se ve strádání,
tu postavil, k níž modlil se, hvězd Paní!
Proud dějin ve svých změnách kol se valil
jak řeka hlučící, jež břehy trhá,
leč sotva časem že jí stopy zkalil,
hněv jeho marně vlny své k ní vrhá...
Zjev Karlův spěl kol mohutný a skvělý,
Abelard v ní kdys přemítal a snil,
dav zpupných králů zřela zkrvavělý,
pych velmožů zde plál, vztek lidu vyl,
Diderot, Rousseau strádali tam v muce,
až k nebi požár šlehl Revoluce...
Ten požár celé rázem lidstvo vznítil,
duch lidský nejvyšší v něm triumf zřel –
svět starý v základech se třás a řítil,
v záplavě krve útisk věků mřel,
leč hymnus náhle zas jen fraška prázdná –
na trůně Boha – nevěstka, skřek blázna!
A valí dál své vlny dějin řeka
obrovským proudem – jaký jeho cíl?
Kde v jeho vírech spása lidstva čeká?
Kde Bonaparte? Jen hrob po něm zbyl...
Sny heroů a myslitelů dumy
zdaž marně do tmy propasti té šumí,
v níž lidstvo jednou klesne bezvládné?
Vše stihne zmar, jak Osud káže tvrdý?
Zdaž i tvé skalné čelo, chráme hrdý,
bez sledu v jeho rmuty zapadne?...
Ne! Nad bludy ty věků zasmušile
v své přísné kráse dále budeš čnít...
Zříš muka lidstva v těžkém jeho díle,
však víš, že z noci vždy se rodí svit,
po bouři kraj že vzplane zas pln rosy...
A v bezmocném když zoufá sobě lkání,
tvá trvalost vždy útěchu mu nosí,
tvé obří paže k nebi za ně prosí –
kde v záři trůní Naděje, hvězd Paní!