VSTŘÍC JITRU.
Jdem ze tmy k světlu! Ještě zrak
běd mračné zjevy nezapudit,
leč v srdci zpívá naděj-pták,
a hle, již červánek se zbudil!
Chcem znovu toužit! znovu žít!
jar vítat nových zlatý svit!
Že bouř se valí od hor přes skaliska?
Toť jitro blýská!
Duj, vichře! Ať se skácí v prach
již modla útisku a moci,
rozervi pouta, strhni nach
lži, přetvářky – těch příšer noci!
Jak podlost řve a sípe zlost!
Bij do nich! Naše budoucnost!
A jestli zbudou trosky – nad hřbitovy
den vzplane nový!
Vstříc slunci! Věků šťastnějších
nám vzplá zas niva rozzářená –
již sypme zrno v brázdy lích,
ať rozkvete, ať zazelená!
Jen srdce k srdci – vzejde div!
A vstane v slávě zas, jak dřív,
v těch bouřích věků nezdolná ni vratká
vlast, naše matka!
117