NAŠE HRADY.
Ač v troskách, zříceny, ač skryl je vřes,
přec hrdě skrze mrak zří do nebes,
a v síních, kde zněl mečů třesk i číší,
duch ještě dávné slávy hymny slyší.
Jak volně proudil kdys v těch pyšných zdech
zvuk české rodné řeči se rtů všech,
kde mrtvé ticho budí krok náš nyní
a staré, šedé hradby břečťan stíní!
A tam, kde mech svůj prostřel zlatohlav,
se tísnil krásných paní šumný dav,
když při stříbrném svitu, tkaném lunou,
sáh zpěvák bludný v loutnu zlatostrunnou.
Již hlahol umlk turnajů i kvas,
cimbuří strmá pokryl zimostráz –
kde rytířů tlum pestřil se, teď v srázy
lišejník roste, křivá kleč se plazí.
A jestli čí zvuk zčeří pustý klid,
řeč cizí ozve se tu, cizí lid –
jak vlastní syn by tam již místa neměl
a v slze mu i tichý povzdech zněměl.
A přec ten každý kámen, každý hrob
co zbyl, dí hlasem velkých, slavných dob :
123
– Jen doufejte! Svit vzejde v jitru jiném,
a víra vaše mocným bude činem!
– Když nadšení vám vzpírá mužnou páž,
kdo říci smí, že poslední jste stráž?
Jak naše zdi, jež věkům odolaly,
hrad budoucnosti zbudujte si stálý!
– Ten zloba nezničí ni úskok, lež,
jak my zde čníme, čníti bude též!
Jen dochovejte vnukům hrdou sílu
a statnou pěsť a mocnou vůli k dílu.
– Ten rodný lán, ten oblouk českých hor
jim dejte v odkaz, k němu hrdý vzdor,
ať odpor zdrtí jeho blesky rudé –
a v domě svém pak Čech zas doma bude!
1885.
124