KDYŽ JITRO PAPRSKŮ...
Když jitro paprsků nás zasypalo květem,
ó pojďme do polí, ať věnce sobě pletem!
Hle, zlatem pšenice, jež do dálky se ztrácí,
jde stezka útulná. Teď procitli již ptáci
a v úsměv červánků jich zpěvný pozdrav letí.
Jest plno krůpějí kol na každé již sněti
a plno šeptů – vše jest jaré tak a svěží!
Háv mlhy průsvitné, jenž na údolích leží,
již prchá v jasnou výš. Nám chrpa modrá kývá
a douška mateří, jež praví: Pojďte blíže!
Mák planý volá nás i šeřík, bříza snivá,
i alej topolů a modřín, lesů kníže!
Tam v mech si usednem, té krásy kouzlem jati,
a písni skřivanů pak budem naslouchati.
Až kolem veselá žít půjde ženců řada,
jak v našich zabuší též ňadrech duše mladá!
V jich smíchu ztajena, jak perla mořská v škebli,
též šumně zajásá si zlatými tam stébly!
20