Květ mužů, Lancelot, ten první mezi všemi,
na jehož rameni vlál sokol perutěmi
jak achát plamenný, on, který neznal strachu,
vítěz u Caerleon, jenž slávou zářil, smělý,
k té, kterou miloval a před níž klečel v prachu,
děl, mlhy závojem když hor se štíty tměly:
„Roh zvučí Artušův po Celidonské stráni!
Já krále opustil a k tobě přišel, paní –
jsem tvým, ó Ginevro! Šíp v srdce jedovatý
mi šlehl, otočen v tvůj dlouhý vrkoč zlatý:
mně nelze prchat víc. Hle, v rozkaz tvého slova
u stop tvých volavčí má péra purpurová
a štít, jejž Medusy mi chrání hlava dračí.
Má pýcha zlomena. Kam noha moje kráčí,
v zástupech rytířů, když přílby plápolají
a hlahol bubnů zní a jásá při turnaji,
já jenom tebe zřím a tvoje volám jméno!
Proč týráš duši mou a rušíš sen můj, ženo?
Hle, řehce oř a půdu nohou deptá,
a meč můj zlacený sny dávné slávy šeptá –
kde války rudá číš, jež krví vře a šumí?
Já v prach ji odhodil! Zlé v duši letí dumy,
teď mdlý a unaven ti na klín kladu čelo,
jež, zpito rozkoší, zas do snů zaletělo.
Šla tichá Enid spat, leč Modred, šakal, číhá
a vlčím pohledem náš každý kročej stíhá.
Ó prchni přede mnou! Nechť slavík pěje v šeři –
ó nevěř písni té a prahu střez svých dveří,
ó nevěř luně, jež svým třpytem zámek skrývá!
Tím šerým závojem se tisíc očí dívá,
a „zrada!“ volají a hřmí kol na vše věky!
Jich nezapudí dnes tvých lící ovál měkký,
ni kouzlo tmavých řas a zraku záblesk žhavý –
sníh ňader, skrání nach jich letu nezastaví,
ni srdce tvého tluk, jež, nevěrné, v mé hrudi
roj temných předtuch jen a stíny žalů budí!
Zdaž nezříš v soumraku ta křídla děsná, bledá?
To kletby anděl nás teď s hněvu bleskem hledá,
ó rci: – Pryč z náruče, jež vině cizoloží,
jdi, duchu temnosti, jenž prach jsi v ruce boží,
na poušti kaj se, trp! Tys věrnost zlomil králi,
je hřích tvůj bez míry, i trest buď neskonalý –
žij hanby výčitkou, jíž leká se tůň pekla!“...
A k němu ona: „Pojď, já mám tě ráda!“ řekla.