Byl večer v únoru, padal sníh
a lampy boulevardů hasly.
Stín dívky kol mne se náhle mih,
jí ručky zimou se třásly.
V nich modré fialky, jara květ,
a řečí bázlivou chvěl se ret:
„Monsieur, ó kupte, než zvadnou!“
Já hleděl jí černých do očí,
v nich žárem hořel ráj celý,
a v hnědém vpleteny vrkoči
se blýskly Amora střely.
Leč tenká suknička, chvěl jí mráz
a hlásek ozval se jemný zas:
„Monsieur, ó kupte, než zvadnou!“
V tom vichr zavanul třeskutý...
Já ručky chopil a zlíbal,
jak k modlitbě byly sepnuty,
strach dětskou hlavičku shýbal,
když rámě jsem jí kol pasu dal
a ved ji, šeptal a jen se smál:
„Vše vezmu, nekoupím žádnou!“
Má světnička věru nevelká,
ve čtvrtém patře, leč milá,
pod oknem vichr ať temně lká,
k nám z krbu dívá se víla,
tam praská to, šumí, výská v ráz
a tajný, veselý šepce hlas:
„Trhejte růže, než zvadnou!“
Na stole v číši plá zlato rév,
čaj v samovaru si hýří,
jak oči jiskří, jak proudí krev!
„Pojď na klín, láska vše smíří!“
A k sobě stuleni, v hnízdě pták,
my smějem se, jarem dýše zrak –
kdož dbal by na zimu chladnou?
Mráz luzné na okna květy vdech,
je to v nich pohádka sladká!
Zde stromky, houština, tu zas mech,
a v dáli hezoučká chatka...
– „To kostelík! při něm křížů řad!“
Ó dítě, neblouzni! Mám tě rád
tak bujnou, rozkošnou, vnadnou!
Teď půlnoc bila... Hlavičku v snách
již v tichu sklonila k hrudi. –
Den svitl, oblaka hoří v nach,
leč jiné jitro ji zbudí –
spí na vždy, v ruce fialky, květ,
a v prosbě zdá se mluviti ret:
„Monsieur, ó kupte, než zvadnou!“