SHAKESPEARE.
V mou ztichlou duši víc a více vcházíš,
jsi se mnou denně, sny mé doprovázíš,
a kde mi druha v širém světě není,
jdou tvoji lidé se mnou neviděni.
Říš opustiv svých mladých snů a tužeb,
jdu pokorně a oddán do tvých služeb,
mé rty se stále tvými verši chvějí,
a na tvém ohni zkřehlé ruce hřeji.
11
Stín jiných stínů – čím jsem byl v tom světě?
Čím i tím srdcem, které zbožňuje tě,
čím i tou sudbou, že to žití moje
dřív dozpíváno nežli dožito je?
Sny o slávě a kouzlem ještě zmámen,
plášť Prosperův jsem shodil se svých ramen,
říš opustil jsem, jež mou býti měla,
a propustil jsem svého Ariela.
Ó v chvíli té, kdy svět se za mnou zřítil,
že chápu tě, já, polobože, cítil,
že jako ty se vzdávám bez reptání
své svobodě – a svému odříkání.
Hned po poledni ustat ve svém díle,
v svůj tichý Stratford vejít zasmušile
a zticha dožít, ač to neskonejší –
co nad to krásnější a tragičtější?
Sníh ledovců všech nezmrazí tvé žití,
hloub oceanů za hrob nestačí ti –
a přec v té chvíli, věků učiteli,
ó, Prospero, jsem žil tvůj smutek celý!
12