PALLIDA MORS.
Tak plaše sklonila jsi k mé hrudi hlavu svou:
kdes blízko, zcela blízko Smrt byla návštěvou!
My oba zachvěli se, a radost ubledla –
jdouc pod našimi okny, Smrt vzhůru pohlédla.
Mám zastřít všechna okna či světla zhasit mám,
mám dvéře zatarasit, by neviděla k nám?
48
Dní našich smutek roste v ten život vezdejší –
a denně naše láska je přece stálejší.
Byť stokrát zapírána, je posledním mým snem,
byť stokrát oklamána, je krasší každým dnem.
Vše ostatní, toť chvilky a závrati a blud,
toť záchvaty a hříčky, jež přišly odjinud,
vše ostatní je marno a v mhách to zhasíná –
a jenom naše láska to přečká jediná!
Ó zatul se v mé lokty jak v onen první den,
kdy slova nejvěrnější jsem řek’ ti okouzlen!
Dnů bude stále méně, víc lásky každým dnem,
až v posled u svých dveří krok Smrti zaslechnem.
My dlouho tušili jsme krok její z daleka –
ať vejde jako sestra a nás ať nezleká!
49